Osamocení 12
Přeložil Ondřej Mrázek
Argo 2009, 571 s.
Spiklenecké teorie jsou dnes v kursu jako nikdy předtím a platí to i v beletrii. Po až neliterárním úspěchu Dana Browna, který svou Šifrou mistra Leonarda donutil prý číst i ty, kteří jinak nečtou, se objevila řada takových, co se na jeho úspěchu chtěli přiživit a z většiny psali ještě hůře než on. Templářů bylo a stále je najednou všude plno. Prostor tomuto typu psaní už v minulosti dalo překvapivě i jinak zatím nepošpiněné nakladatelství Argo. Zatímco knihy jako Odlesk boží slávy či Poslední kabalista z Lisabonu za moc nestály, tak překlad románu-fusion od dosud neznámého ruského spisovatele Revazova pozornost rozhodně zaslouží.
Takřka šest set stran pádí až filmovým tempem a z poměrně banální mysticko- kriminální zápletky přerůstá v román, jenž přes svou zdánlivou formální roztříštěnost není jen další magickou detektivkou, která s reálným žitím nemá pranic společného. Fantaskní se zde na každé stránce potkává s cynickým a hlavně vtipným komentářem světa, který dobře známe a je hned tam venku za oknem. Revazov nepřekvapí takovým vzdělanostním rozhledem jako Umberto Eco, jehož romány jsou navíc tak trochu skrytými učebnicemi scholastiky nebo třeba židovské kabaly, není ani kdovíjakým mistrem spojování odlišných významových rovin románu, jak by se dalo soudit z jeho nepochopitelného přirovnávání k Japonci Haruki Murakamimu. Není ani přespříliš zručný v roubování svého spiknutí na lidskou historii za pomoci osvědčeného spisovatelského přístupu v duchu hesla „všechno souvisí se vším“. Zato je ale mistrem dialogů, včetně těch vnitřních, které v románu nalezneme v podobě introspekcí hlavního hrdiny. Jeho románové spiknutí se právě proto zdá mnohem reálnější a je úplně jedno, že jeho strůjcem je zrovna tajemná sekta Hátů.
Autor nezapře své povolání, které má co do činění s reklamou a světem PR agentur, stejně jako neutají studium psychologie. Pokud se samotná rovina světového spiknutí pod taktovkou sekty stejně jako existence záhrobního světa zdá možná až přespříliš iracionální, tak postavy románu jsou co do drobnokresby charakterů a výraziva tak živé, jak jen to jde. Tomu ještě napomáhá umná práce s opravdu žijícími osobami, institucemi a fenomény dneška a nemožné se hned jeví jako alespoň přijatelné. Revazovův jazyk není nijak složitý a při četbě člověka napadá, že stejně lehce, jako se kniha čte, byla i psána. Většina kapitol je vypointována způsobem, jenž může připomínat konce seriálových dílů, a v rámci úplného pohlcení četbou zapomenete brzy přemýšlet, zda zrovna čtete nějaký dobrodružný román vašeho dětství nebo krásnou literaturu současnosti. Snad jen omílaná Revazovova hra v podobě citací množství hudebních textů a vtipů se zdá být přeceňovaná, což nejlépe pochopíte, když si uvědomíte, že tenhle román by dobře fungoval i bez těchto prvků, neboť je dobře a vtipně napsán, čemuž nějaké formální hrátky nemohou pomoci ani ublížit. Román-fusion by zkrátka klidně mohl být jen román.
Lukáš Rychetský
Pierre-Laurent Cosset, Lenka Grafnetterová
Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Hrabalova Anglického krále. Esej ze sociologie četby
Sociologické nakladatelství 2009, 224 s.
Po Trávníčkově knize Čteme? se českým čtenářům dostává do rukou nová sociokulturní zpráva o nich samotných, tentokrát zaměřená čistě kvalitativně. Nápad nechat číst jeden román – Hrabalův Obsluhoval jsem anglického krále – čtenáře tří národností (Čechy, Francouze a Němce) je určitě sám o sobě pozoruhodný, volba metody a teorie při jeho realizaci by ale měla být přiměřená výzkumnému záměru. Jauss k recepci, Anderson o národní identitě a zbytek eseje a články o povaze českého národa se skutečně nezdají být dostatečným teoretickým rámcem k závažnému tématu, které se po několika vedlejších kapitolách – např. o těžkosti překladu Hrabalova jazyka – vyloupne jako ústřední. Od proměn textu v procesu čtení se totiž Pierre-Laurent Cosset a Lenka Grafnetterová rychle přesunují k hledání toho, co charakterizuje českou národní identitu. Bohužel však nejen ji, ale i další jistě problematizaci zasluhující pojmy, jako „kultura“ nebo „diskurz“, definují na základě jedné knihy – Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Citace z ní spolknou téměř stejný objem textu jako výpovědi respondentů původního výzkumu, což je možná trochu zbytečné, když kniha vyšla celkem nedávno i v českém překladu. Opakování již řečeného bez vlastního vkladu je zásadním problémem knihy a právě větší zaměření na kritickou analýzu jinde nepublikovaných čtenářských úvah nad zásadním dílem české literatury by mohlo „uvolnit, osvobodit řeč“ skutečného poznání.
Marta Svobodová
Khaled Hosseini
Lovec draků
Přeložila Eva Kondrysová
Leda 2009, 384 s.
Khaled Hosseini vydal v roce 2003 ve Spojených státech román Lovec draků, který se v následujících letech stal masovým bestsellerem. Příběh pojednávající o dvou afghánských chlapcích, kteří rádi pouštějí draky a bojují za pravdu a nápravu starých křivd, nepůsobí bezduše, ale není ani hluboký. Román má formu pohádky, která pracuje s těmi nejvážnějšími tématy tou nejjasnější a nejsrozumitelnější formou. Čte se jednoduše a rychle, jazyk je snadný, dějová linie srozumitelná a někdy se autorovi vloudí do textu tak patetická pasáž, že i s ohledem na lehčí žánr díla je celkem obtížné číst dál. Ale v četbě je nutné pokračovat, protože přece jen jde o napínavý thriller. S žánrem Hosseini pracuje skutečně mistrně: poutavý, dobrodružný příběh zasazuje do přitažlivého, konfliktního prostředí Spojených států, kontrastujících s válkou poničeným Kábulem, a čtenářskou pozornost udržuje přímostí a jasností svého naturalisticky popisného vyprávění. Podle tohoto románu byl také natočen film, který se nebojí nestoudně zjednodušovat i něco tak banálního, jako je příběh dvou kamarádů z dětství, rozdělených válkou – a sklízí snad ještě větší ohlas než literární předloha. Na Oscara to zatím není, to by totiž tato afghánská pohádka musela mít ještě dojemnější happy end. Román i film Lovec draků sice šťastným rozuzlením končí, ale naštěstí se nejedná o nijak zásadní kýč.
Alžběta Glancová
Neil Gaiman
Kniha Hřbitova
Přeložila Ladislava Vojtková
Polaris 2008, 304 s.
„Vyjmenuj jednotlivé druhy lidí. Hned!“ Nik se zamyslel. „Živí,“ začal. „No. Mrtví.“ Zarazil se. Pak: „…Kočky?“ Nabídl nejistě. Nakladatelství Polaris připravilo čtenářům Neila Gaimana překlad jeho zatím posledního románu. Ti, kteří dosud neměli s tímto narativním chameleonem tu čest, mají nyní další důvod k seznámení se s autorem kultovního románu Američtí bohové, pohádky Hvězdný prach či komiksové série Sandman. Hrdina textu Nikdo Owens tráví většinu času na hřbitově. Háček je v tom, že Nik není rozjímavý typ ani mrtvý muž. Padouch jako vystřižený z gaimanovské démonologie mu v raném dětství vyvraždil rodinu, a tak hochovi poskytli nový domov, jméno a dobrou výchovu duchové. Nik tráví většinu života v tichém rozjímání, sám mezi náhrobky. Občas si popovídá s holčičkou ze sousedství, jejíž osvícené rodiče nijak neznepokojuje, že dcerka vidí mrtvé lidi, bere lekce magie a přidružených věd od neduživé slečny Lupescu a někdy je svědkem událostí, ze kterých vstávají vlasy na hlavě. Neil Gaiman dovedně vládne nad příběhem a poutavě rozvíjí i sebebanálnější synopsi. Na pomoc si přizval kreslíře Davea McKeana (komiks Vraždy a housle, film Mirror Mask) a zpěvačku Tori Amos, která stejně jako Gaiman svými atmosférickými hudebními texty vypráví v rytmu tajemné, snivé imaginace. Pro všechny, kteří preferují drsný humor, nesejde jim na škatulkování literatury na dětskou a dospělou a vítají nikoli černo-bílé, ale spíše šedivé konce příběhů.
Jarmila Křenková
Christophe Blain, Joann Sfar, Lewis Trondheim
Donžon – Košile noci
Přeložila Tereza Horváthová
Argo 2008, 47 s.
Tímto svazkem se komiksová série parodující žánr fantasy rozdělila již do třetí linie. Klasický Donžon (epocha Zenit – česky 4 díly) se nejprve posunul do budoucnosti (epocha Soumrak – česky svazek Dračí hřbitov) a poté i do minulosti (epocha Úsvit), kam spadá právě Košile noci. Zatímco Soumrak je trochu temnější čtení, Úsvit je spíše zábavnější četba. Hlavního hrdinu prvního svazku, Hyacinta Kavalíra, sledujeme od jeho prvních hrdinských činů, které vykonal pod svou superhrdinskou přezdívkou odkazující k oděvu, v němž se do svých dobrodružství pouští – noční košili. Hyacint je hrdinou clouseauovského typu – jedinou zbraní je mu dostatek odhodlání, zbytek většinou zařídí náhoda. Superhrdinou se navíc stává jen pod rouškou tmy, přes den je to vystrašený poskok, ochotný udělat téměř cokoli, co mu jeho nadřízený (pochopitelně záporná postava příběhu) nařídí. V tomto svazku navíc sledujeme zkorumpované radní hlavního města Donžonu – Antipole, kteří nám často připomenou postavičky z politického prostředí nejen našeho hlavního města: podplacený úředník, dušující se vlastní nezkorumpovatelností, nahlásí pokus o podplacení, z něhož nařkne právě toho, za jehož zlikvidování přijal bakšiš. Trondheim se Sfarem mají skvělý pozorovací talent, a tak dokážou nejen parodovat žánr, ale být i dokonale nadčasoví. Kresba je postavena na kombinaci velkých, jednobarevných celků, na jejichž popředí vynikají barevné, rozličně tvarované postavičky. Donžon je jedinečný komiksový projekt a každé jeho pokračování je čtenářským zážitkem.
Jiří G. Růžička
Souvislosti 3/2008
Třetí číslo loňských Souvislostí přináší bohatý tematický repertoár. Za zvláště pozoruhodné je možno považovat dva hlavní bloky: oddíl o ruských komunistických lágrech, pojatý nikoli historiograficky, ale literárně-historicky, a blok nazvaný Praha – Dublin. Problematika ruských lágrů a nucených prací se čtenáři otevírá ve třech kratších prozaických ukázkách od různých autorů a jedné ukázce vězeňské korespondence. Textům je vlastní určitý smířlivý – snad časovou distancí získaný – podtón; žánrově se pohybují, jak jsme na to ostatně zvyklí i z tematicky podobných textů z literatury české (Pecka, Opasek, Beneš, Mucha aj.), mezi dokumentární popisností a jakýmsi žánrovým figurkářstvím. Zvláště ukázka z prózy Niny Gagen-Tornové se blíží encyklopedii lágrových reálií, při jejichž popisu se nezapře autorčino etnografické školení. – Název oddílu Praha – Dublin je třeba chápat metonymicky, tj. jako Česká republika – Irsko a jejich vztahy, zvláště kulturní. Krátké historické ohlédnutí jim věnuje Daniel Samek, načež následuje pestrá koláž různých textů tématu se dotýkajících: ukázky z dopisů Josefa Floriana, v nichž chválí irského dramatika J. M. Synga a básníka Yeatse, či například dopis Jana Masaryka, který z pozice ministra zahraničí pečuje o obsazení postu československého konzula v Dublinu. Z ostatních rubrik je přínosný rozhovor s rusistou Jiřím Honzíkem, nutně se vracející k letem komunismu (do jisté míry tak koreluje s blokem o ruských gulazích); pominout nejde bohatý oddíl Literatura (Hájek, Špaček, Olšovský).
Pavel Šidák
Jurij Andruchovyč
Tajemnycja
Folio 2007, 336 s.
Ve své poslední rozsáhlé próze se ukrajinský spisovatel a básník Jurij Andruchovyč dělí s čtenáři o svá profesní a životní tajemství. Kniha s názvem Tajemství nese podtitul „Místo románu”. Žánrově leží mezi „pokusem o intelektuální autobiografii” (podobně jako kniha Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (u nás např. rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground). Tajemství je tedy autorovým životopisem, napsaným formou dialogu. Knihu utváří vstupní slovo a sedm rozsáhlých kapitol. V předmluvě, jakési rámcové povídce, autor vypráví o záhadném, fiktivním německém novináři, svém vrstevníkovi a alter egu. V průběhu sedmi dnů, odpovídajících sedmi kapitolám románu, pokládá novinář spisovateli stručné otázky týkající se jeho života, a spisovatel na ně rozsáhle odpovídá. Nespornou výhodou zvolené vyprávěcí strategie je dialogová forma, která nedává příliš příležitostí k nudě. V sedmi kapitolách svého posledního románu Andruchovyč provází čtenáře svým životem, od dětství a dospívání v Ivano-Frankivsku přes univerzitní studia ve Lvově a vojenskou službu, básnické počátky, zrození skupiny Bu-Ba-Bu, napůl legální rockové a poetické večírky až po autorovu současnost. Obdařit autobiografii beletristickými rysy a udělat z ní postmoderní román je troufalá sázka. Andruchovyč však patří k několika málo ukrajinským autorům, kteří si ji mohou dovolit. A jak svědčí příznivé ohlasy ukrajinské kritiky a čtenářů, vyšlo mu to. Kniha získala několik literárních ocenění a v současné době je přeložena do ruštiny a polštiny.
Alexej Sevruk
Pavel Hájek
Jde pevně kupředu naše zem. Krajina českých zemí v období socialismu 1948–1989
Malá Skála 2008, 162 s.
Fundovaná a emocemi nezdeformovaná reflexe kulturních a sociálních aspektů éry padesáti let socialistického Československa je u nás bohužel stále spíše vzácností. Drobným, ale osvěžujícím a výtečně vypraveným příspěvkem k reflexi tohoto období je kniha kulturologa Pavla Hájka, který se dlouhodobě věnuje vztahu krajiny a člověka. Ve své nové knize autor zkoumá změnu kulturní krajiny v socialismu a zabývá se nejen živou a neživou přírodou, ale i osídlením měst a vesnic. Každá kapitola knihy je uvedena analytickým textem věnovaným jednotlivým druhům lidské činnosti, majícím dlouhodobý dopad na životní prostředí (například znárodňování půdy, militarizace krajiny nebo vylidňování venkova a pohraničních oblastí). Text vždy názorně doplňuje komentovaná obrazová příloha s konkrétními příklady zmiňovaného fenoménu: na fotografiích většinou nalezneme dva rozdílné záběry téže lokality, které dělí menší nebo větší časový rozestup – například letecký pohled na město Most v roce 1947 a 1989, na němž vidíme odtěžené historické centrum. Kromě destruktivních zásahů provázejících budování nové společnosti však autor nachází i kladné dopady na přírodní rovnováhu, plynoucí především z uzavření pohraničních oblastí a vojenských prostorů. Kniha je cenná zejména analýzou otisků ideologie v prostoru, jejíž vliv se projevuje na jeho zesvětšťování. Jediná výhrada směřuje k místy až příliš suše akademickému tónu knihy, která by si vzhledem ke svému potenciálu zasloužila poněkud čtivější podobu.
Karel Kouba
Peter Russell
Od vědy k Bohu: fyzikova cesta do mystéria vědomí
Přeložil Viktor Horák
Dybbuk 2008, 108 s.
Ve své knize líčí britský spisovatel P. Russell vlastní životní cestu od ateistického materialisty až k úspěšnému autorovi knih a pořadů o potenciálu a evoluci lidského vědomí. Právě vědomí je totiž podle něj dlouho očekávaným mostem mezi vědou a duchovnem a stále čeká na důkladné prozkoumání. Russell se v knize odvolává na četné autority vědy i filosofie, aby dokázal, že vědomí je základní vlastností vesmíru. Pokud je prožitek bakterie miliardtinou bohatosti a intenzity prožitku lidské bytosti, stupeň vnímání v krystalech skály může být ještě miliardkrát tlumenější: ovšem stopy vědomí jsou podle autora všudypřítomné. Russelovy teorie o souvislosti kvantové teorie hmoty a potenciálu lidského vědomí nejsou dnes nijak neobvyklé, ovšem jako spíše komické se zdají být jeho vize budoucího vývoje: prorokuje příchod „světa, ve kterém celé generace budou vychovávány s tím, že každý z nás je svatý: bude to svět, ve kterém bude přirozené mít soucit sv. Františka, pochopení Ramana Maharišiho a moudrost dalajlamy“. Zde bych jen opatrně namítl, že autor se chce při spojování náboženství a vědy zbavovat iluzí, ale nerespektuje skutečnost, že podle většiny náboženství je člověk tvor hříšný a podle vědy (etologie) tvor nesoucí ve svých genech vrozenou agresivitu a jistou míru sobectví. Zapomínat na to a snít o světě plném světců je velká iluze.
Jan Lukavec
Martin Gilbert
Vůle lidu. Winston Churchill a parlamentní demokracie
Přeložil Zdeněk Hron
BB Art 2008, 167 s.
Jak z názvu patrno, útlá kniha Churchillova dvorního životopisce pojednává o vztahu velkého Brita k principům parlamentní demokracie. Autorova motivace k sepsání populárně laděného svazku je zřejmá z úvodu, kde se netají dojmem, že mu kontury současného světa připomínají klima, v němž Churchill hájil otevřenou diskusi proti nástupu autoritativních hesel. Kniha vychází z Gilbertovy šest let staré přednášky pronesené v Torontu, a nemůže se tudíž informační hodnotou ani pramennou bází rovnat velkým autorovým monografiím. Zůstává však věrná poněkud popularizačnímu rázu přednášky a představuje tak zdařilou, byť gilbertovsky suchou skicu Churchillovy parlamentní činnosti. Churchillův vztah k parlamentarismu nebyl prost sveřeposti ani neortodoxních a provokativních postupů. Gilbert se však ani v nejmenším neprohřešuje vůči své tradici a zůstává i zde adorátorem politika s buldočí tváří. To však neznamená, že by vylíčení postojů muže, jenž během své kariéry vícekrát zažil vzestup z pozice pouličního řečníka do ministerského i premiérského křesla a především odůvodněně a transparentně měnil stranické hájemství, bylo pro domácího čtenáře bez zajímavosti. Zejména Churchillovy „přeběhlické“ sklony, zacílení na středový, avšak zásadový kompromis, pohrdání formální stranickou disciplínou a důsledná konstruktivní kritika směřující do vlastních řad náleží k momentům, pro něž stojí kniha za pozornost.
Milan Ducháček
Ladislav Chvátal, Vít Hušek (eds.)
„Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti
Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, 240 s.
O tématu lidské přirozenosti a jeho proměnách u nás v poslední době nejpoutavěji píše asi filosof přírodních věd Stanislav Komárek. Se svou nyní přicházejí i další čeští filosofové ve sborníku „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti. Nakolik bylo a je hledání lidské přirozenosti důležité, napovídá už úvodní příspěvek o hippokratovském lékařství, podle něhož zkoumání přirozenosti mělo přinést i odpověď na otázku, jak má lékař dosáhnout svého cíle; přirozenost totiž byla chápána jako víceméně totožná se zdravím. Mne určitě nejvíce zaujaly poslední texty celé knihy. Ve stati O biologické situaci člověka její autor M. Petrů poněkud utopicky hlásá, že jestliže působíme ostatním utrpení pod vlivem naší biologické přirozenosti, pak nechceme-li páchat nadále toto zlo, „musíme se pokusit naši biologickou přirozenost změnit“. Jeho výzvy k tomu, abychom se vymanili z biologických a sociálních daností, které nás ovlivňují, jsou dle mého nereálné. Vyváženější je text Martina Škabrahy Proč nejsem biotechnooptimistou. Z velké části v něm autor kritizuje ne „technooptimismus“, ale J. Habermase za to, že jeho výtky proti biotechnologickému pokroku jsou příliš konzervativní, a až v závěru přichází s vlastními, mírnějšími a podle něj zřejmě i lepšími. Škabraha přitom ironicky poukazuje na to, že neustálé vynalézání nové identity, k níž kyborgizace otevírá nebývalé možnosti, je vlastně vždy spjato s hledáním té „pravé“ ženskosti, toho pravého, ničím neomezovaného „lidství“.
Jan Lukavec