světová literatura v českých nakladatelstvích

„Bohužel celý archiv Odeonu s lektorskými průvodkami někde zmizel a je to škoda, protože by to byla docela zajímavá literárněhistorická příručka,“ poznamenala v hlavním rozhovoru čísla překladatelka a redaktorka starého dobrého Odeonu Dagmar Steinová, a je to jediný její povzdech ve strohém, energickém srovnávání podmínek nakladatelů světové literatury u nás v letech šedesátých a dnes. Téma čísla, kde mimo jiné zjistíte, jak uvažují vedoucí pracovníci překladových edic současných nakladatelství, připravil Karel Kouba. Další náš redaktor Lukáš Rychetský se postavil, rozhlédl kolem sebe a v rubrice subkultura podrobil strašlivé kritice českou i evropskou freetekno scénu. „Mnoho ,travellers sites‘ v Evropě dnes připomíná spíše domovy důchodců, kteří v opojení vzpomínají na slávu minulosti,“ píše. Podobné znepokojení (jen v nižší tónině a rozvážnějším tempu) najdete v textu Petra Ference o projektu Gramodeska. Na něm se ukazuje, jak lze uvážlivou a soustavnou péčí o mládež infikovat umělecký provoz epigony. Poslechu ohlasové tvorby se lze samozřejmě bránit, Karel Veselý ve svém zápisníku upozorňuje na dobrovolnou hudební střídmost. Hnutí za pomalé poslouchání nabízí nové, sympatické dogma – tentokrát posluchačů. Dále: Filip Pospíšil v Odporu chytá zloděje. Vypočítává témata neziskových organizací, která si teď před volbami znovu vezmou do úst politici, a připomíná, co všechno beztak vyšlo nazmar. Krom jiného tradiční předvolební heslo všech politických stran „Jedno procento na kulturu“. K tomu k číslu 9 přiložíme jako studijní materiál pro naše předplatitele CD s novým dokumentem Martina Langera 35 % pod nulou. Režisér v sedmnáctiminutovém filmu sleduje představitele kulturních časopisů v den demonstrace (25. 3. 2009) proti chybám („botám“) ministerstva kultury a také vysvětlení Václava Jehličky, co znamená jméno Emanuel a ve kterých zemích se slaví. Je to vystřiženo z jeho projevu na Fóru pro kreativní Evropu.

Když jsem sledovala uhýbavý hovor pana ministra s kameramanem Janem Vávrou, vzpomněla jsem si na plastiku německého výtvarníka Martina Kippenbergera (1953–1981), která je teď vystavená v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA). Socha se jmenuje „Martine, jsi špatný chlap. Postav se do kouta a styď se.“ Je to plastová figurína muže pozdního středního věku, obrácená do rohu galerie. Krátké hnědé tesilky, umolousaná károvaná košile, polobotky se špičkami v podivném úhlu, hlava průhledná, v ní zamrzlé špačky levných cigaret. Kaje se, až to pěkné není. Kippenberger vytvořil Martinů několik – v reakci na zatracující konzervativní kritiku svého díla a své osoby. Sošky se styděly, a on dál maloval, instaloval a tesal. Ideální. Možná bychom my měli vyrobit českého kulturního Martina, který by fungoval jako hromosvod zlobného mlčení našich politiků. Takřka každý novinář nebo člen kulturní organizace, s nímž jsem v poslední době mluvila, řekl jen tak mimochodem, že on také ministrovi kultury či premiérovi či poslancům psal nebo že posílal dotazy, telefonoval, ale odpovědi se nedočkal. A když, tak za dlouho a pěkně zamlžené. Ale, dámy a pánové, nic není ztraceno. Vyrobíme Martina a začneme novou etapu živého jednání politiků s neziskovou scénou. První skok v roce české kulturní krize učinila mohutnící Iniciativa Za Česko kulturní, k níž se A2 hrdě hlásí. Pokud chcete být informováni, vizte stránky www.zaceskokulturni.cz. V každém případě:

Hrdé čtení!