Můj otec

Otci táhne na osmdesátku. Narodil se roku 1926 v jednom malém městě ve východní Anatolii a je jen nepatrně mladší než turecká republika. Jeho generaci se říkalo „děti republiky“. Když šly do první třídy, Turecko v důsledku reforem Kemala Atatürka mělo už dávno novou tvář. Otec se už neučil číst a psát zdobným a klenutým arabským písmem, ale mnohem rovnější latinkou.

Totalitní tvář turecké moderny

Latinské písmo bylo kulminačním bodem kulturní revoluce, jíž se moderní turecká republika chtěla začlenit do společenství národů „civilizovaného“ Západu. Orient a tím i islámská víra byly považovány za zpátečnické. Náboženství se ve školách už nevyučovalo. O málo později byly uzavřeny i teologické fakulty, pro nedostatek studentů, jak znělo oficiální tvrzení.

Část dětí republiky přijala novou situaci netečně, jiní až s nadšením. Druhá část, a k té patřil i můj otec, se odvrátila. Nechal se ovlivnit opozičními pisateli traktátů, kteří odklon od islámu a kulturního dědictví osmanské říše neúnavně prezentovali jako zbloudění, jako zradu na tureckém lidu a jeho tradicích.

Represivní opatření státu nezvrátila tyto kritické hlasy od jejich opozičního postoje, spíše se z nich v mnoha očích stali „svatí“ bojovníci proti režimu bezpráví, proti tyranii a útlaku. Tento rozpor, že totiž hodnoty a představy moderny se nestavěly pouze za emancipaci a svobodu ducha, nýbrž vedly i k jejich potlačování, měl za následek, že turecké vědomí v moderně bylo rozpolcené. Emancipace znamenala též četnictvo a manipulaci ze strany státu.

Ospravedlnění násilných státních opatření vycházelo z revoluční ideologie, jež přece chtěla vytvořit nového člověka, vázaného hodnotami Francouzské revoluce, a ne vůdčími motivy a regulemi Koránu. Úkolem státu se stalo racionální myšlení, boj proti pověrám a privatizace náboženství. Občané měli sloužit státu, nikoli naopak.

A tak turecká moderna, která přinesla poutavou literaturu a otevřela veřejný prostor ženám, měla zároveň i tvář militaristickou, totalitní. Produkovala i takové hybridní postavy, jako byl můj otec.

Politika překladu

O školních prázdninách četl totiž ten knih lačný chlapec nejen traktáty islámských horlitelů a nepřátel republiky, nýbrž i francouzské a ruské romány, nebyl mu cizí ani Balzac, ani Tolstoj. První kniha, kterou mi otec daroval, bylo vydání Robinsona Crusoe pro děti. Později jsem s ním mohl debatovat o dílech Voltairových a Rousseauových stejně jako o hadíthech, sbírkách výroků proroka Mohameda.

V třicátých letech minulého století vládla v Turecku atmosféra převratu. I v těch nejodlehlejších maloměstech v Anatolii měla kina a knihkupectví stále otevřeno, tím spíš, šlo-li o města s posádkou, jako to bylo v případě otcova domova. V raných letech turecké republiky sloužila armáda nikoli jen k obraně země a krvavému potlačování četných povstání, byla i producentem a konzumentem, především však nositelem kulturních poselství. Vojáci, v první řadě důstojníci, měli poskytovat vzor. Předváděli prostému lidu západní životní styl, nezřídka to byli vědychtiví knihomolové a náruživě chodili do kina a do divadla. Tak se Chaplinovy filmy a s nimi i knihy a ilustrované časopisy z kulturních středisek země dostaly až k otci.

Ctižádostivý, státem podporovaný překladový program seznámil tureckého čtenáře s klasickými díly Evropy. Překládala se ovšem i humanistická díla islámského osvícenství, jako spisy Ibn Haldúna a filosofické a básnické práce mystika Džaláluddína Rúmího. Ministr výchovy a vzdělávání Hasan Ali Yücel, sám „homme de lettres“, byl jedním z iniciátorů turecké kulturní revoluce. To on dostal ten skvělý nápad angažovat pro turecké vysoké školy německé špičkové vědce, kteří v důsledku Hitlerova nástupu k moci byli vypuzeni a ztratili práci.

Evropa té doby žádným vzorem nebyla. Osvícenské hodnoty, jež si sama stanovila a s námahou zformovala, zradila, a to vícekrát. Ať už to bylo britské impérium, jehož světové panství se rozpadlo, či Hitlerův krátký a krvavý sen o Tisícileté říši, Evropa se hlásila k válce, plenění a bezpráví. Turecko se ve dvacátých a třicátých letech minulého století modernizovalo, nikoli aby krylo Evropě záda, nýbrž Evropě navzdory.

Kulturní boj

Nemohla modernizace Turecka proběhnout mírněji? Atatürkovy rigorózní zákroky a radikální reformy, působící dnes často jako formální, se ospravedlňují tím, že zpátečnická, islámu věrná lobby prý veškerou obnovu zavile potírala. Toto zdůvodnění má do jisté míry pravdu. Duchovní a kulturní obnova země určitě nevycházela z mešit. Naopak: typ hodži, předříkávače modliteb, reprezentoval to, co zastaralo, dokonce celý etický a mravně prohnilý systém zaniklého osmanského světa. Nelze ovšem popřít, že atmosféra kulturního boje, která se takovýmito jednostrannými typizacemi vytvářela, byla nezbytná, aby režim přežil. Režim potřeboval kulturní boj k prosazení svých ideálů.

To, že se Turecko vzdalo diskuse a kultury demokratické rozpravy, uvalilo mezitím na zemi těžkou hypotéku. Vznikl totiž rádoby vševědoucí stát reprezentovaný vojenským aparátem a byrokraty; ten svým občanům nedůvěřuje, manipuluje jimi a omezuje možnosti jejich rozvoje. Zjevně není náhodné, že historie moderního Turecka vykazuje četná pronásledování intelektuálů – v generaci mého otce se sotva vyskytne nějaký spisovatel nebo myslitel, který se nedostal do konfliktu se zákonem.

Revoluční romantika ten racionální kemalismus, postavený na pozitivních vědách, vždy zas téměř zneplatnila. Nahrazovala ho metafyzickým hrdinským kultem, jenž má málem již náboženské rysy a téměř znemožňuje kriticky se vypořádávat s dějinami. Ideologizace vědy už nebyla alternativou k náboženství, nýbrž se stále víc stávala názorem pseudoreligiózním.

Otec zůstával od samého začátku skeptikem. Jako muslimský intelektuál, publicista a nakladatel se od padesátých let zasazoval o to, aby se ve veřejném prostoru dostávalo více váhy islámu. A úspěšně. První svobodné volby roku 1950 přivedly opoziční demokratickou stranu do vlády. Strana zakladatele státu Atatürka prohrála. Do škol se vrátila výuka náboženství, opět se stavěly mešity, mnohé z nich financované soukromými dárci. Turecký národ byl muslimský, na tom se ani po kemalistické revoluci nic nezměnilo.

Otec nenáviděl Atatürka. Nebyl pro něho ničím víc než degenerovaným pašou, diktátorem, který zradil islám. V očích kemalistických ideologů byl můj otec „gerici“, zpátečník. Byl však přesto na hony vzdálen postojům, jež je dnes nutno řadit pod politický islám. Nebyl proti tomu, aby se turecká společnost reformovala. Dle jeho pohledu se směly, ba musely kriticky zvažovat i zásady islámské víry. Že se od toho upustilo, považoval za vlastní příčinu trvalé a zostřující se krize v islámském světě. Muslimové jsou prý teď „líní myslet“, říkával v diskusích. Takovouto kritikou si mezi těmi „lenochy“ také zjednal mnoho nepřátel. Dostal se do izolace, dokonce ho odvrhli. Cizinec mezi muslimy je proto název jeho autobiografie, kterou nedávno v Turecku uveřejnil (Kamaleddin Şenocak: Müsülmanlar Arasinda Bir garip Yolcu, Istanbul 2004).

Svoboda jen pro mne

Otec nechtěl, aby muslimská víra byla nahrazena vírou ve vědu a modernu. Věda podle něho dokáže nahradit víru stejně tak málo jako víra vědu. Je nutné, aby obě směly existovat vedle sebe. Pravdu, kterou člověk svými možnostmi zakouší, je třeba nahlížet jako pouze relativní vůči pravdě „božské“, která se nedá měřit. Takto otec uvažoval a usiloval o cestu zprostředkování mezi racionálním myšlením a světem víry. Skutečnost, že islám ve středověku vytvořil mimořádně poutavou a bohatou filosofickou tradici, která daleko přesahovala církevní scholastiku, byla pro něho dokladem, že renesance islámu je možná.

Avšak mohla modernizace turecké společnosti nastat bez radikálního odmítnutí muslimského dědictví? Nestáli reformám v cestě islámští duchovní? O těchto otázkách jsem s otcem vedl bezpočtu debat. I o tom, proč pak roku 1970 z Turecka odešel a vydal se do Německa. Jeho odpověď byla lapidární: Německo je právní stát, který zaručuje názorovou svobodu, kdežto Turecko ne.

Několik let předtím zakázal turecký stát vyvážet do ciziny jeden časopis, který otec vydával, s odůvodněním, že tiskovina by poškozovala vážnost Turecka v zahraničí. Bylo možné muslimskému intelektuálovi zazlívat, že nechoval sympatie k systému, který mu znemožňoval svobodně myslet a pracovat? Že podobným sankcím byli v Turecku ovšem vystaveni i stoupenci levice, to otce naopak zajímalo málo.

Svobodu si nárokoval jen pro sebe, pro druhé ne. Jeho boj za muslimské Turecko proto nebyl bojem za zemi svobodnou a demokratickou; to jsem mu předhazoval od chvíle, co dokážu myslet.

Svoboda nemůže být ničím jiným než svobodou pro lidi jinak myslící; této moudrosti bylo nutné se v Turecku naučit až po mnoha bolestech. Nezbytných k tomu bylo několik vojenských pučů.

Zdá se však, že se toto elementární poselství u většiny tureckého obyvatelstva ujalo, především je přijala mladá generace muslimských politiků, kteří vládnou dnes, a právě toto poznání jim snad umožní, aby zemi od základu zreformovali a proměnili ji ve fungující demokracii.

Oproti tomu se kemalisté stále ještě v ničem nepoučili. Všemi prostředky se uzavírají­ vůči reformě tureckého státu, vůči většímu množství práv a svobod pro občany, vůči státu, jenž znamená službu občanům a ne naopak, vůči kritickému zpracování minulosti, s nímž hrozí, že se jejich mýty rozbijí. Jejich čas minul.

Mají ještě ovšem v rukou účinnou trumfovou kartu. A tou je strach z islámu, z osob, jako je můj otec. Právem by se mu bylo ještě před dvaceti lety dalo vyčítat, že si názorovou svobodu a občanská práva přeje, jen aby je znovu odstranil. Jenže proces poučení, kterým prošel on a především „mladíci“, jak jim říká, není důsažný pouze pro Turecko. Ten proces je jakýmsi průkazem chránícím proti radikalizaci a politizaci islámu, jaká dnes vychází z arabských států a z Íránu a ohrožuje mír ve světě. Toto můj otec rozpoznal záhy. Vehementně oponoval demagogovi a „žonglérovi“ Erbakanovi, který se v devadesátých letech chystal dopomoci politickému islámu k vítězství, tomu politickému islámu, který je protizápadní, fundamentalistický a antisemitský.

Avšak ten nezvítězil, zvítězili „mladíci“, v jejichž politice už není ani zbla z muslimské demagogie proti Západu.

Evropo!

Turečtí muslimové napřahují ruku vstříc Evropě. Bude odmítnuta, nebo přijata? Nic jiného se za otázkou tureckého členství v Evropské unii neskrývá. Mnoho konzervativců důsažnost takového rozhodnutí­ ještě nepochopilo. Anebo jednají odmítavě s plným vědomím, chtějí vyprovokovat konflikt civilizací, možná proto, že jsou už přetíženi tím globalizačním kulturním promícháváním a muslimskou emigrací do Evropy, která nadhodila spoustu otázek a problémů. K podání ruky však neexistuje žádná alternativa.

„Evropa je pořád ještě ve vleku církevní morálky.“ Takto otec komentuje odmítavý postoj mnohých konzervativních Evropanů k Turecku. „Ničemu se z dějin nenaučili.“ Slyšet takové konstatování z úst muslimského intelektuála pokročilého věku mě uspokojuje. I když mu namítám, že přece neexistuje jen jedna církev a jen jedna církevní morálka, přece jen vím, co má na mysli. Ani já nemohu akceptovat, že pod pláštíkem osvícenosti a humanismu se tu sleduje kulturalistická, rasistická ideologie, zdůrazňující pouze jinakost toho druhého a spatřující v kultuře pouze nedynamickou a nehybnou duchovní sílu, jež popisuje jednoznačné identity. Ano, i takový pohled se v Evropě vyskytuje. Otevřeně ho vyjadřují již jen extremisté. Avšak tito extremisté, jmenovitě Jean-Marie Le Pen ve Francii a Jörg Haider v Rakousku, již zčásti dokázali duchovní a politické klima natolik otrávit, že leckteré z jejich myšlenek jsou dnes na vyšších místech uznávány. Kulturalismus nepřátelský k cizincům, v němž je řeč o „kulturách“, „muslimech“, „křesťanech“ atd., má opět stoupence. Proti této regresi osvíceného myšlení by měli vystupovat především křesťanští demokraté a osvícení konzervativci. V turecké vládě mají poprvé v dějinách skutečného partnera, přichystaného k otevřenému rozhovoru a nehodlajícího zametat problémy pod koberec. Označit tuto šanci za historickou není vůbec přehnané.

Rozporná postava mého otce mi pomohla, abych domnělé protiklady neznázorňoval vždy jen černobíle. Stále jsou tu šedé odstíny a pro toho, kdo je chce vnímat, mají značnou výpovědní hodnotu. „Západ“ a „Východ“ asi zůstanou myšlenkovými šablonami kulturalistů a nacionalistů i napříště. V našem komunikativním světě však už to jsou jen iracionální fikce. Svědkové jsou to falešní a nebezpeční.

Z knihy Das Land hinter den Buchstaben. Deutschland und der Islam im Umbruch (Babel Verlag, Denklingen 2006) přeložil Vratislav Slezák.

Mezititulky redakce.