Vědomí jako součást básně

Tématem práce současného českého bohemisty a filosofa Josefa Hrdličky je vedle obecného způsobu vytváření literárního světa také analýza těchto světů u vybraných českých spisovatelů a v posledku i sama česká literatura. V hlubším plánu textů pak neustále zaznívá svébytné tázání po podstatě literatury.

Filosofie a literatura

Obrazy světa v české literatuře jsou filosoficky fundované dílo; podstatné a přínosné je, že nejde o čistě filosofickou, a tedy ne-literární interpretaci, která vždy snadno ztrácí ze zřetele specifika literárního textu a redukuje jej na ilustraci určité teze. Spíše se zde totiž jedná o pokus vevázat filosofický rozbor – respektive filosofické aspekty či implicitní roviny díla filosoficky relevantní – do celku bytostně literárního čtení. Jak autor sám říká, „poetiku nelze oddělovat od myšlenky (…), vědomí je součástí básně“.

Výchozím bodem není literární historie jako taková, ale určité místo v konkrétní básni – jeden obraz, motiv, bod vhledu, který čtenáře zachycuje, přitahuje si ho k sobě a otevírá mu perspektivu poetiky celého díla i jistého modelu světa, jejž dílo představuje. Zatímco literární historie takové místo nezná nebo se jím neinspiruje a tím, že zařazuje dílo do dějinného či vývojového kontextu, jej zobecňuje, nechává Hrdlička dílo samo o sobě, aby otevíralo různé možnosti zakoušení světa či jedné z perspektiv, jíž se svět dá poměřit.

Literatura a filosofie

Hrdlička přináší originální pohled na poezii. Jeví se mu jako chiasmus (v původním smyslu rétorická figura založená na rozmístění částí výrazu do podoby písmene X): poezie je na jedné straně určitým zobrazením, obrazem, a obraz je na druhé straně „nesen téměř čistým zvukem“. Nejde přitom o vyprázdnění­ komunikační funkce, ale o zkřížení (proto chiasmus) zobrazivé potence (tj. vnášení obrazů do viditelného světa) a „zvučící řeči“. Zvučící řeč, jazyk, který jen krásně zní, je totiž neuskutečnitelný ideál, a básník vždy musí toto zkřížení, tuto kontaminaci zobrazující funkcí podstoupit. Konkrétní podoba tohoto chiasmu pak zakládá konkrétní básnický jazyk.

Takový je fundament, na němž Hrdlička k literatuře přistupuje. Výše naznačená témata sleduje na čtyřech autorech, J. A. Komenském, K. H. Máchovi, J. K. Šlejharovi a R. Weinerovi, kteří z určitého pohledu tvoří koherentní skupinu a navzájem se příhodně doplňují; například Mácha je pro Hrdličku spojnicí mezi Komenským a novějšími epochami. Hrdlička se samozřejmě neomezuje jen na tato jména: připomíná a do diskuse vtahuje i jiné spisovatele či malíře (Friedrich, Schikaneder).

Způsoby světa

K čemu autor konkrétně dochází, ukážeme na příkladu Máchy. Úhelníkem jeho světa je podle Hrdličky cosi zásadního, mez, která musí být prožita, aby bylo dosaženo jednoty myšleného a myslícího (oproti Erbenovi, u něhož svět není viděn prizmatem jednotného vědomí). Mácha se ukazuje jako básník této jednoty; skrze ni se zde vše sjednocuje, i kontrasty, a Máchův svět se jeví jako „kosmos o jediné duši“: „i když svět skutečně přesahuje duši a skladba sfér přesahuje kruh lidského pohybu, není tu mnohost já, není tu pohled druhého, a nemůže tu například být řeč o pozitivním pojmu lásky, jen o touze, která je právě světatvorná“. I svět sám je totiž jen lidskou projekcí, jeho touhou: „právě v té krátké chvíli, jež odděluje svět touhy od zklamání, se zjevuje a lépe řečeno opravdu se klene svět“. Zdůraznění subjektu a touhy se promítá i do máchovského času, který se ukazuje jako vědomí prožívajícího subjektu jdoucí přes meze světa.

Hrdličkova kniha je myšlenkově hutná (škoda, že zde není rejstřík a že se text nedočkal pečlivější redakce), vzniknuvší na šťastném překřížení – opět chiasmus – filosofické erudice a citlivého čtení, které neoslabuje, ale naopak zdůrazňuje specifikum literatury jako zvláštního komunikačního aktu.

Autor je bohemista a pedagog Literární akademie.