Češi na špendlíku

 Zní to neuvěřitelně, ale i v prvním desetiletí 21. století existovaly knihy, které měly kvůli kontroverznímu obsahu u nás potíže s hledáním vydavatele. Bez problému se tiskly kompilace o prdu a kundě, spisy Adolfa Hitlera i pornografie, ale zůstávalo tu jisté tabu. Francouzská historička Françoise Mayerová ho vyslovila už názvem své práce Češi a jejich komunismus. Paměť a politické identity (Les Tchèques et leur communisme. Mémoire et identités politiques), kterou v roce 2004 vydalo nakladatelství pařížské Vysoké školy sociálních věd (l’École des hautes études en sciences sociales). Zdálo by se, že publikace věnovaná analýze českého prostředí a posvěcená jménem zahraniční univerzity musí být pro české vydavatele lákadlo. Vzdor soustavné autorčině snaze dílo v České republice prosadit (například v Ústavu pro studium totalitních režimů) však překlad vychází až nyní.

Jako exotický kmen

Tak se kniha stala součástí vlny úvah spojených s dvacátým výročím Listopadu. Do diskusí vnáší hlas, který (konečně!) říká, že jsme tu měli „náš“ komunismus, a neomlouvá jeho povahu poukazy na tlak ze strany Moskvy nebo studenou válku. Přiznání podílu Čechů na realitě minulého režimu ale netvoří hlavní obsah knihy. Ta se zaměřuje především na to, jak „svůj“ režim česká společnost reflektovala po jeho pádu – a jak to přispělo k vytváření identity jednotlivců, kteří ovlivňují dnešní společnost.

Studie Françoise Mayerové mnohé podráždí. Nepříjemné pocity může vzbuzovat už skutečnost, že se domácím tématem zaobírá autorka, jež má sice dlouholeté vazby k českému prostředí, avšak jiný původ a odlišnou intelektuální výbavu. Navíc se důsledně snaží, aby v knize dostali místo různí aktéři souboje o nedávné dějiny a jejich dnešní výklad. Staví vedle sebe ty, kdo se v obvyklé veřejné diskusi považují za nesmiřitelné nepřátele a vzájemně si odmítají naslouchat. Jejich často vroucí argumentaci se pokouší „chladně“ shrnovat, vyhledávat protimluvy anebo nepřiznané shody s údajnými protivníky. České společnosti se tak dostává zacházení, na jaké není zvyklá. Může seznat, jak se asi cítí minoritní skupiny či exotické kmeny zkoumané sociálními vědci, anebo hmyz na špendlíku entomologů. Poslední příměr však není správný, neboť síla zaujetí či vztahu k živé české společnosti je – přes veškerou snahu o nestrannost – z práce Mayerové zcela zřejmá.

Oběti, nebo třetí odboj?

Většinu knihy Češi a jejich komunismus tvoří mnohdy překvapivý, ale přece jen pouhý výtah ze společenských debat a sporů o minulost v devadesátých letech. Nejsilnější je publikace tam, kde se autorka pouští do analýzy. Zřejmé je to zejména v kapitole Vězení jako minulost, odboj jako paměť. Zde je přesvědčivě vylíčena úloha bývalých politických vězňů v takzvané dekomunizaci společnosti a složitý vztah mezi vězni z padesátých a pak sedmdesátých a osmdesátých let. Především se tu ale odhaluje proces, během něhož se někdejší „nepřátelé socialismu či státu“ proměňují (ve veřejném diskursu i v tom vlastním) z „prvních obětí“ v „účastníky třetího odboje“. Autorka sleduje na několika desetiletích, jak lidé vysvětlují vlastní minulost a jak nacházejí nové pozice v novém režimu. Vztahuje to k morálním a politickým hodnotám (deklarovaným různými částmi společnosti), jež jsou spojeny s otázkami rehabilitace, odškodnění, uznání a ocenění někdejších vězňů.

Zásadní je také oddíl nazvaný Minulost a historikové. Žádný český autor se dosud neodvážil bez výrazného zamlčování či snahy o manipulaci s účelově vybranými díly shrnout vývoj české historiografie soudobých dějin. Francouzka Mayerová ano. Na této kapitole (i na všech ostatních) je však též znát, jak je kniha zastaralá. Chybí v ní skoro celé desetiletí: využívá materiály v podstatě jen do roku 2001. Mayerová tak čtenáře neseznámí (ani v předmluvě k českému vydání) se svým pohledem na překotný vývoj spojený s novou legislativou po tomto datu, na spory okolo vzniku a fungování Ústavu pro studium totalitních režimů či na novější produkci k soudobým dějinám. Můžeme (a měli bychom) si však připomenout někdejší názory účastníků dnešních konfliktů i těch, kteří se ke slovu už nedostanou. Inspirativní je také nemilosrdný vědecký odstup Françoise Mayerové. Samo téma však od doby jejího zkoumání přeneslo své těžiště jinam. A někdo jiný bude muset zjistit kam.