Svoboda z Prahy

Kolik má vaše rozhlasová stanice v Afghánistánu posluchačů?

Rádio Svobodný Afghánistán v současnosti dosahuje jedné z největších poslechovostí na světě. Poslouchá nás 75,3 procenta obyvatel země. Odhaduje se přitom, že v zemi žije 25 až 30 milionů lidí.

Jakým způsobem počty posluchačů odhadujete?

Rádio Svobodná Evropa má zvláštní dohodu se společností, která dělá podobné výzkumy pro všechna národní vysílání a odhaduje, kolik lidí poslouchá jednotlivé stanice v cílových zemích. Tyto výzkumy se provádějí jak prostřednictvím dotazníků, tak i takzvanou metodou focus groups a dělají se také rozhovory s posluchači.

Vysílání pro oblast Afghánistánu komplikuje jak bezpečnostní situace, tak i složitý horský terén. Jak těmto problémům čelíte?

Bezpečnostní problém samozřejmě existuje. Výzkumy našich posluchačů však příliš nekomplikuje. Můžeme jezdit do velkých měst i některých venkovských oblastí a dělat tak rozhovory i výzkumy.

Co se týče šíření signálu, problémy nemáme vůbec. Máme vysílač na krátkých vlnách o síle 400 kW, který pokrývá nejen Afghánistán, ale i okolní státy, jako je Pákistán, část Íránu, Tádžikistán, Uzbekistán. Kromě toho vysíláme i v pásmu velmi krátkých vln v pěti velkých městech: v Kábulu, Kandaháru, Herátu, Mazáre Šarífu a Džalalabádu.

V zemi žije mnoho různých národností. V jakých jazycích vysíláte?

Vysíláme ve dvou jazycích – v paštunštině a darijštině (perština – pozn. red.). Vysílání je zaměřeno na dvě největší etnické skupiny, ale v zemi samozřejmě najdeme celou řadu dalších. Pro nás by však bylo příliš technicky obtížné vysílat v tolika dalších dialektech.

Jak vaši posluchači reagují na skutečnost, že vysílání stanice přichází ze zahraničí?

Snažíme se ze všech sil, aby měli spíše pocit, že jsme místní rozhlasová stanice, která ale dosahuje kvality mezinárodních rozhlasových stanic. Tím chci říct, že na místě máme spoustu lidí. Tady v Praze pode mnou pracuje 28 zaměstnanců, ale v samotném Afghánistánu máme 120 spolupracovníků. Většina našeho vysílání je připravována a realizována našimi místními zaměstnanci. Po celé zemi máme síť dopisovatelů. Další působí v Pákistánu, Íránu, v Moskvě a dokonce i v Káhiře. Většina našich kulturních programů vzniká v Afghánistánu. Máme tam studio, dopisovatele, herce, spisovatele. V Praze děláme většinou editaci příspěvků a kontrolu obsahu. Z technických důvodů také vysíláme přímo odtud. Ale zníme jako místní rozhlasová stanice a vysílání připravují místní lidé. To nás také odlišuje od jiných mezinárodních stanic, které do oblasti vysílají.

Vaše stanice je podporována ze Spojených států. Stejně tak jako současná afghánská vláda prezidenta Karzáího, kterou podporují Spojené státy a mezinárodní společenství. Nemůžete být podezíráni z toho, že se na současnou vládu nemůžete dívat nestranně?

Jsme sice placeni americkým Kongresem, ale snažíme se informovat vyváženě a pravdivě. Rozhodně nepůsobíme tak, že bychom chtěli vysíláním podporovat Karzáího vládu nebo její činnost. Máme heslo: „Poskytneme vám informace a vy si uděláte názor sami.“ Nezavdáváme tedy našim posluchačům důvod k podobným podezřením. Já sám jsem dělal s Hamídem Karzáím dva rozhovory a rozhodně jsem se ho ptal hodně tvrdě a nutil ho k odpovědím. Vládu také kritizujeme, a pokud se nám zdá, že něco dělá špatně, mluvíme o tom.

V posledních měsících se množí zprávy o zhoršování situace v jižní části země. Můžete jako šéf rozhlasové stanice, která má na místě hodně lidí a která se místními problémy dlouhodobě zaobírá, odhadnout, kam současný vývoj spěje?

V posledních měsících, a vlastně v průběhu celého roku, se bezpečnostní situace skutečně zhoršila. Jak víte ze zpravodajství, afghánská vláda obvykle obviňuje sousední Pákistán z toho, že exportuje násilí nebo nevěnuje dostatečnou pozornost pohraničním oblastem. Obě vlády teď pracují na projektu Velké džirgy, shromáždění zástupců z obou stran hranice, které by přispělo k lepší kontrole situace. Dnes odcestoval Karzáí spolu s velitelem sil NATO, politickými poradci a velvyslanci dalších zemí do Kandaháru a do jižní provincie Hílmand, aby tam zhodnotili bezpečnostní situaci. NATO i vláda se snaží, aby přišli s nějakým řešením. Ale bohužel ke zhoršování stále dochází.

Akbar Ayazi je ředitelem vysílání Rádia Svobodný Afghánistán. Studoval inženýrství na kábulské univerzitě a v Indii. Po sovětské invazi emigroval do USA. V RFE/RL působí v různých pozicích 23 let.

Kolik má vaše stanice v Iráku posluchačů?

To je těžké přesně určit. Zkoušíme dělat nějaké výzkumy, které nám říkají, že nás týdně poslouchá asi 21 až 22 procent obyvatel. Nepouštějí naši stanici každý den, ale alespoň jednou za týden.

Čím jste pro Iráčany výjimeční?

Snažíme se poskytovat vyvážené zpravodajství a neděláme moc politické komentáře. V Iráku působí více než dvě stě rozhlasových stanic a mnoho z nich je velmi politicky orientováno. Patří některým politickým stranám nebo hájí zájmy různých skupin. Takoví my nejsme, a proto nás lidé poslouchají. Z našich výzkumů vyplývá, že polovina našich posluchačů s námi sdílí naše přesvědčení, zatímco druhé polovině jsou naše ideje cizí. Ale i tito posluchači se vracejí k rozhlasovému přijímači. Nepřicházíme s názory, ale snažíme se jim poskytovat celkový přehled o dění v zemi.

Jaké stanice vám nejvíce konkurují?

Patří k nim dvě zahraniční stanice. Velmi populární je BBC a Radio Sawa. Od nich se lišíme tím, že vysíláme zpravodajství především o Iráku, pro Iráčany a vysílání připravují sami Iráčané. Je tu jen pár neiráckých zaměstnanců, jako například já. Já ale do éteru vůbec nevstupuji. BBC dělá svůj celosvětový servis a má velkou kredibilitu. Nemají ale tak pokrytou zemi zpravodaji jako my. Radio Sawa se liší tím, že vysílá hudbu. Lidé je poslouchají hlavně kvůli ní. Místní rozhlasové stanice nemají mezinárodní kapacitu, ale zase jsou populární proto, že mohou dělat věci, které my z technických důvodů nedokážeme. Dělají show, do nichž mohou posluchači volat. Nejde o zpravodajství, ale o to, že lidé vyslovují své názory a stěžují si. Třeba že jim nejde proud. A hlasatel řekne: Pojďme tedy zavolat zodpovědnému úředníkovi. To je velmi populární.

Kolik lidí pro vaši stanici pracuje?

Patříme k těm menším redakcím ve Svobodné Evropě. V Praze máme sedm hlasatelů a v Iráku asi třicet dopisovatelů. Máme ale výhodu v tom, že tvoří dobrou síť, která nám dovoluje pokrývat všechny provincie.

Shromažďovat informace v Iráku je velmi obtížné. Jakým omezením v tomto ohledu čelíte?

Je to opravdu těžké. Naši příznivci a pracovníci se netěší žádné zvláštní ochraně. Jsou na tom stejně jako obyčejní Iráčané. Vlastně hůř, protože se mohou stát terčem kvůli svým novinářským aktivitám. Loni bylo v Iráku zabito přes sedmdesát novinářů, což je dvakrát víc než kdekoliv jinde ve světě. Přesto naši spolupracovníci vycházejí na ulici, hovoří s lidmi, a když už to opravdu není možné, alespoň se snaží získávat informace po telefonu.

Jak se práce novinářů liší v různých oblastech Iráku?

Na severu v kurdských oblastech jsou novináři fyzicky bezpečnější. Jenže se zde zase snaží politické strany a místní představitelé více ovlivňovat to, co novináři dělají. Naše spolupracovníky například navštěvovali zástupci různých stran a říkali jim, aby ve své práci nepokračovali, protože očerňují situaci ve městě.

V Bagdádu si každý dvakrát rozmyslí, než se vydá z jednoho místa na druhé. Novináři se snaží nejezdit moc daleko, nezůstávat venku příliš dlouho a některým oblastem se radši vyhnou. Naposledy mi jeden korespondent vyprávěl, že v rodině jeho známých byli v jeden a týž den pobiti čtyři bratři na čtyřech různých místech Bagdádu. Iráčané s sebou nosí různé průkazy. Když je zastaví ozbrojená milice, je důležité ukázat ten správný. Musí z něj být jasné, že patříte k té správné náboženské skupině. Oni ale ukázali špatný. Tak je zabili. Kromě toho se mohou naši lidé dostat do přestřelky, může dojít k explozi. Jen dnes zahynulo při atentátech více než šedesát lidí.

Sergej Daniločkin (1965) studoval mezinárodní vztahy, žurnalistiku a obchod v Moskvě. Pracoval pro tištěná i elektronická média, včetně CNN a agentury Bloomberg. Specializuje se na Blízký východ a americko-ruské vztahy. V roce 1997 začal pracovat pro ruské vysílání RFE/RL v Praze. V roce 2004 se stal ředitelem vysílání Rádia Svobodný Irák.