Souboj občanského a etnického principu

V poslední době vyšel sborník nazvaný „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení, který jste vydali společně s Markem Jakoubkem, a také zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí, připravená agenturou GaC, s názvem Analýza sociálně vyloučených romských lokalit. Znamená to, že vědci začínají mít jasno ohledně situace romské menšiny v České republice a blíží se řešení jejich obtížné situace?

Nemyslím si, že by se zas tak přiblížila doba, kdy budou mít vědci v této otázce jasno, ale na druhé straně nepochybně stoupá tlak na přijetí opatření, která by situaci zlepšila. Teď vychází mnoho studií věnovaných této problematice, nicméně názor akademické obce není jednotný. Ale jen to, že se o problému píše, byť různým způsobem, přispívá k tomu, že se na různých úrovních státní správy a samosprávy začínají přijímat řešení a jistě se i přijímat nadále budou.

Zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí hovoří o více než třech stech sociálně vyloučených romských lokalit a o desítkách tisíc lidí, kteří v nich žijí. Jak je možné, že problém nabyl tak obrovského rozsahu?

Jedná se o jeden z důsledků transformace, během níž se vytvořila vrstva dlouhodobě nezaměstnané, nízkokvalifikované chudé populace. Kvůli výrazné etnické stigmatizaci se v této pozici ocitají především lidé považovaní za Romy. Od revoluce byla problému segregace věnována poměrně značná pozornost. V devadesátých letech vláda přijímala různé zprávy, jako například zprávu Pavla Bratinky o situaci romských komunit z roku 1997. Kladl se přitom důraz především na „romství“ těchto lidí. Teprve v posledních letech se o problému pomalu začíná mluvit jako o otázce sociálního vyloučení, jako o problému dlouhodobě nezaměstnané chudé populace, a nikoliv jen v terminologii etnické.

K této změně pohledu přispěly především vaše studie, publikované před dvěma až třemi lety, a působení společnosti Člověk v tísni. S jakými problémy se při prosazování tohoto pohledu setkáváte?

Vlivů na změnu uvažování bylo víc. Svou roli sehrála například i Fakulta sociálních studií v Brně. Problémem celkové koncepce společenské integrace je dosud nevyjasněný ideový základ politiky. Neví se, zda bude prováděna z pozic komunitarismu, tedy jestli má jít o emancipaci romské menšiny či komunity založené na etnickém principu. Nebo zda bude politika stát na občanském principu a půjde především o rozvoj specifických sociálních služeb, které budou směřovány k sociálně vyloučené populaci bez ohledu na to, jaký jí přisuzujeme etnický původ. Veškeré dokumenty, které byly k těmto problémům dosud přijímány, směšují obě pozice. Z této nejednoznačnosti vyplývá i bezzubost dosavadních řešení.

Do roku 2004 převládal v přijímaných opatřeních právě důraz na etnický aspekt. K jakým chybám to podle vás vedlo?

Hledisko, které pracuje s kategoriemi romská komunita či minorita, v zásadě ignoruje vnitřní rozdíly, jež existují v populaci takto označované. Vnímá komunitu jako homogenní masu lidí, u nichž se předpokládá podobná životní situace, podobné životní strategie a zájmy. Naopak hledisko, které je založené na konceptu sociálního vyloučení, je k té vnitřní diferenciaci citlivé. Nepředpokládá paušálně, že lidé žijící v situaci sociálního vyloučení tvoří homogenní masu, k níž je potřeba přistupovat kolektivisticky.

Důraz na etnický princip však přece nemusí být jen projevem kolektivismu, ale i snahy o prosazení pozitivní identity, které dodá lidem v obtížné situaci potřebné sebevědomí. Nemůže právě k tomu vést podpora romské kultury?

Sebevědomí je pěkná věc. U lidí v této situa­ci je určitě potřeba je podporovat. Nesouhlasím ale s tím, že by jedinou možností, jak to dělat, bylo prosazování etnické identity. Sebevědomí se dá pěstovat i tím, že těm lidem dáte možnost jiného uplatnění, v různých zájmových či politických aktivitách.

Vrátil bych se ještě k tomu, v čem spatřujete chyby dosavadní politiky.

Vycházela z problematického předpokladu, že lidé, kteří byli subjektem této politiky, se na etnickém principu sami identifikují. Současné výzkumy nasvědčují tomu, že identifikace na etnickém principu je lidem ve vyloučených lokalitách podsouvána zvenčí. Někdo, kdo sám tuto otázku neřeší, je těmi, kdo tento princip uplatňují, na základě svého fyzického vzhledu zařazen do kategorie etnická menšina. Aniž by se sám s touto kategorií ztotožňoval. Těm lidem se pak zužuje možnost odvíjet svůj život nezávisle na přiřčené etnické nálepce.

Co to konkrétně znamená? Třeba v případě lidí, kteří žijí v domě pro neplatiče?

Pro lidi v domě pro neplatiče to znamená, že se řešení jejich situace hledá na základě jejich údajných etnických specifik. Situace nějaké rodiny, která má problémy s nájemní smlouvou, bude řešena jako romský problém, čili jinak, než kdyby nebyla rozpoznána jako romská. Nebo jsou například v místě s velkou nezaměstnaností podporovány romské firmy. Mají přednostní možnosti získávání obecních zakázek. Mělo se totiž za to, že Romové tvoří vnitřně soudržnou komunitu. Takže se zdálo rozumné, že firma zaměstná Romy, a Romové si tak v rámci své komunity vyřeší své problémy sami. Jenže se ukázalo, že firma nevyplácela svým zaměstnancům mzdy, pokud nebyli rodinnými příslušníky vlastníků. Předpokládaná solidarita neexistovala na etnickém principu, ale jen na rodinném.

Dodnes se má také často za to, že nejlepším sociálním pracovníkem k takzvaným romským klientům je ten, který je sám Rom. Prý je lépe schopný řešit specificky romské problémy. Jenže se zase v praxi ukazuje, že romští terénní pracovníci v lokalitě snadněji upadají v podezření, že práci dělají jen ze zištných důvodů nebo ve prospěch své rodiny. Člověk zvenčí má často cestu k získání důvěry svých klientů snazší.