Cesta a pravda

Odpusťte, že začnu cizím slovem: sertão je však pojem, kterému se nevyhne snad žádný text o Guimarãesi Rosovi (1908–1967). S ním toto slovo vstoupilo do světové literatury – a prostřednictvím překladů také do řady jazyků včetně češtiny. Překladatelce textu Vlastě Dufkové se ostatně brazilské sertão vkrádá i na český venkov její prózy Bílé na bílém (Torst 2000), a proto už tak docela cizí není.

Místo překypující bytím

Sertão, dějiště Burití (1956), totiž není jen „vnitrozemím“, „divočinou“, odlehlým místem, kde se střídá období dešťů se spalujícím suchem: „Sertão už je takové – že se nedá poznat, je to ohromný kříž a kráž, který nemá počátek…“ Překlad musel zprostředkovat také druhé čtení sertãa, totiž ser-tão: být-tolik. Sertão „překypuje bytím“ a ukazuje soulad protikladů: sucho a vlhko je tak jen jednou z komplementarit vedle ticha a zvuku, mužství a ženství, noci a dne.

Zatímco v Rosově Velké divočině (Grande Sertão: Veredas, 1956; česky Mladá fronta a Dauphin 2003 v překladu Pavly Lidmilové) jsme sertãem křižovali s bandami zbojníků, nyní se téměř nehneme z místa: vše se točí okolo statku U Dobré palmy Burití, vzdálený svět a plynutí času jen tušíme. Statek uprostřed divočiny obývá pan Liodoro s čeládkou a se dvěma dcerami, krásnou Marií da Glória a zbožnou Marií Behú; hostem je zde paní Lalinka, Liodorova snacha a křehká městská panička, která sem byla přivezena, aby čekala na svého záletného manžela, o jehož návratu kromě ní nikdo nepochybuje. Příběh je z obou stran rámován příjezdem mladého zootechnika Miguela a vyplněn zejména děním na statku a sněním dvou mladých žen; ale neméně podstatné je, že je rámován a vyplněn jazykem, jeho možnostmi a mezí.

V zajetí čeřeřeči

Jazyk Guimarãese Rosy klade vysoké nároky na překladatele hned z několika důvodů. Za prvé: již po několika stránkách jsme upoutáni jeho bohatostí, která se postupně rozvíjí do mnoha poloh, aniž by se text tříštil: vedle sebe zaznívají mudrlantské výklady pana Gualberta („Příležitost se musí chytit za pačesy. Von je ten život docela k životu…“), snění paní Lalinky („Umřít je možná navrátit se do poezie…“), úlomky klepů služek z kuchyně („Baže se muchlujou. Lásce jsou šmajchle po chuti…“), naivní otázky Glórinčiny („Řekni, Lalo: dá se nějak předem vědět, jestli já… jestli když se s Miguelem vezmem, bude to fungovat?“) a snad nejpůsobivější, uhrančivě zvukomalebné popisy nočního dění: „Táhlé bažantí urú urú, větrustrnutí, kucknutí dobytčete, huhňavý vrz vrat (…) Ticho tak čiré, že je až slyšet kraby v řece. Krabatění, čeřeřeč.“

Za druhé je čtenář (a překladatel) houpán v obdivuhodné síti vztahů, symbolů, analogií, narážek a odkazů. Vezměme jen jeden aspekt, mluvící jména. Rosova obrovská erudice se již dávno stala předmětem rozsáhlého výzkumu, a tak se v různých rosovských studiích můžeme dočíst, že jméno souseda Gualberta Gaspara, ohyzdného a poněkud komického chlapíka, v sobě skrývá slovo gula, latinské i portugalské označení pro jeden ze sedmi hlavních hříchů: obžerství, lačnost. Ještě patrnější je to tehdy, když o něm jeho nevrlá žena mluví jako o Gulabertovi. Zbývající aberto – otevřený – zde značí otevřenost k hříchu. Překladatelka v těchto místech volila podobu Kulabert, čímž se jí podařilo živočišné konotace zachovat. Pokud se snad vytratil odkaz přímo k obžerství, jiný vztah se naopak vynořil: jméno Kulabert prostřednictvím kulí odkazuje k jinému hříchu, tentokrát smilstvu, jemuž se jeho nositel oddá, když svede nevinnou Glórinku.

Palma jako falus

Tím jsme se dotkli tématu erotismu, které je pro Burití zásadní. Mikrokosmu Buritště vládne erós, což je patrné nejen v lidské sféře, nýbrž analogicky též v přírodě sertãa. Palma Burití je totiž jasným falickým symbolem: „Hladký se topořil palmový peň – obnažený vrchol. Mohutný výtrysk, zase – mimo vši míru – Buritisko.“ Erós je tu však současně ukazován ve svém posvátném rozměru, sakralizován, a proto může zbožná Maria Behú o Buritisku říci: „Stojí tam jak kostel.“ Lidským protějškem palmy je statný, mlčenlivý pan Liodoro, u něhož se „přemíra“ projevuje nočními vyjížďkami do míst, kde má, jak prozradí Gualberto, „určitý svý ženský“. Živočišná touha je však po platónsku sublimována, když se věci ujme jemná paní Lalinka a za tajných nočních setkání pana Liodora takříkajíc rozmluví: slepě býčí vyjížďky za souložnicemi vystřídá vidoucí řeč o krásách ženského těla. Možná proto, že touze, erótu coby vševládné síle je dáno promlouvat skrze všechny, nenacházíme v textu snad jedinou zápornou postavu: i slizký Kulabert je nakonec erotickým zasvětitelem, a navíc při Miguelově příjezdu bez cavyků přijme konec svého milostného dobrodružství. Závěr zůstává otevřen šťastné lásce.

O tuhle radost Jemu jde

Na Buritišti tedy vše pomalu, ale jistě směřuje ke krásnu a dobru. Zlo v silném slova smyslu vlastně není. I obyvatelům statku čas od času bleskne hlavou vědomí těchto pravd: „Bůh nám dá lidi a věci, abychom se naučili radovat,“ sní Lalinka; „Pak si věci i lidi zase vezme, aby viděl, jestli už jsme schopni radovat se jen tak… O tuhle radost Jemu jde…“ V takových chvílích se ukazuje, že zákony Buritiště a zákony makrokosmu jsou tytéž, a v tom také tkví díl síly Rosova psaní: jeho texty jako by nahlížely veškerenstvo, a přitom mu stačí zůstat na Liodorově gruntě. Cesta vzhůru vede odkudkoliv: od pozorování dobytka, poslouchání nočních zvuků, od doteků těl. Rosa vyšel odtud, kde to nejlépe znal, tedy ze sertãa, a vytvořil typ regionální („ruralistické“) prózy, která naplňuje ambice znamenat obecné. Ostatně: Geraiské pláně, „Geraisy“, které v textu často vystupují, představují Rosův rodný brazilský stát Minas Gerais, přičemž geral je latinské generalis: obecné. A podobně v názvu knihy Velké divočiny slovo veredas (cesty) evokuje blízké verdades – pravdy. Cesta a pravda, aniž by chyběl život.

Do podobných tůní smyslu bychom se mohli nořit dále; je to vzrušující, ale čtenáři přece jen lépe poslouží překladatelčin padesátistránkový doslov, pronikavý a bystrý – a i zde se po desítkách stránek konstatuje, že se sluší v nejlepším přestat.

Autor je komparatista.