Stela, hvězdička s poznámkou

Nevím, nakolik v podvědomí španělsky mluvících národů pracuje nápadná podobnost slov crear a creer, totiž tvořit a věřit. Je těžké uvěřit, že by jazyky utvořily tyto podobnosti náhodně. Ve vytvořené (creación) je nutno věřit, věřené (creencia) je nutno stále tvořit. Spisovatel tvoří a čtenář mu to věří – anebo jinak? Ať tak či tak, tvořit a věřit jsou, řekněme, dvě složky toho, čemu se říká fikce.

„Psaní se pokouší donutit četbu, aby utvořila (crear) minulost, aby v tu minulost uvěřila (creer) – zatímco vyprávěná minulost směřuje do budoucnosti.“ Nepíše se to ovšem v literárněvědné příručce, ale v prologu románu Přelétavá nymfa (La ninfa inconstante, 2008), jehož původcem je Kubánec Guillermo Cabrera Infante (1929–2005). Čtenář je lákán na svůdnou dívenku a předcastrovskou Havanu, a zatím se mu předkládají aporie času a paměti, které známe už z Augustinových Vyznání. Po několika stránkách narazíme na metaforu psacího stroje jakožto stroje času; minulost se tedy vyrábí strojově v přítomnosti. A podobných, více či méně originálních poznámek a úvah o rozsahu dvou řádků až jednoho odstavce potká čtenář desítky. Nicméně na lásku, sex i na havanské hýření přece jen dojde. Ale není tak prvořadé, jak se na první pohled zdá.

Být nástrojem jazyka

S Cabrerou Infantem mohl čtenář přijít do styku prostřednictvím kratší povídky Tonoucí žena, která se objevila v bilingvní Kubánské čítance (Gutenberg 2006). Je založena na dialozích rozcházejícího se mileneckého páru, přičemž muž neustále odbíhá ke slovním hříčkám, náznakům a odkazům k umění, filmu, hudbě, a žena nechápe. Takových pasáží, na kterých osvědčil svůj důvtip i překladatel, je plná také Přelétavá nymfa, jen vypravěč přechází ze třetí osoby do první. Poté, co po několika stránkách uvidí Stelu, které bude brzy šestnáct, a zcela jí podlehne, rozbíhá se série bizarních schůzek a dialogů.

Vypravěč, filmový kritik („povolání 20. století“) a milenec, který si říká Géčko, před Stelou neustále prezentuje své všestranné kulturní vzdělání, které ovšem slouží v prvé řadě k machrování; a nymfu přitom tohle machrování naprosto nezajímá. Milenec mluví o „Týes Eliotovi“, Sartrovi a Nicolási Guillénovi, a nymfa se ptá, jestli to jsou jeho kumpáni. „Já ti fakt většinu času vůbec nerozumím,“ říká mu opakovaně, když předmět hovoru suspenduje svými latinismy, galicismy, anglicismy: „Ničíš mě tou svojí kulturou.“ „Ach, Stelo, ne,“ vzdychá vypravěč, když je dívkou posílán do řiti: „Stelinko, drobná hvězdo, hvězdičko, která pod čarou skrývá poznámku.“

Poznámka o poznámce je nosná, protože celé krátké drama, které hrdinové prožívají – útěk od matky, od manželky, potloukání po ubytovnách –, je vlastně poznámkou pod čarou jazyka a vzpomínání coby jazykové činnosti. Jazyk zde naprosto nefunguje jako nástroj dorozumívání; naopak, spíše jako by byli protagonisté nástroji jazyka, který se ve vypravěči rozpíná a ve Stelince uzemňuje.

Svérázné paměti z dávné Havany

Milenec tedy neustále podléhá onomu konotačnímu nutkání, které člověka přiměje k poznámkám o rudé záři, pokud někdo vysloví slovo Kladno. Rafinovaný člověk ovšem z Kladna udělá Záporno (za porno) a ze Záporna Kladno. A tak i text Přelétavé nymfy ze záporna namyšleného floutka, který neumí nic než poznámky pod čarou, a poněkud prázdné dorostenky s vražednými sklony učiní kladno vtipu a bujivého bohatství jazyka.

Komická je totiž nakonec i většina milostných pasáží. I v nich jazyk funguje popsaným způsobem, takže vášeň si musí hledat cestu přes překážky duchaplných odboček a přes nadávky té, jež je ničena kulturou. Tolik tedy ke „kubánské Lolitě“, na kterou čtenáře láká jedna novinová recenze. A „předcastrovská Havana“? Ano, v románu neustále zní bolero, jezdí taxíky, autobusy místo zrušené tramvaje na ulici La Línea a v barech a na zídce nábřeží Malecón sedí a pokuřují Kubánci. Příběh je situován do roku 1957; avšak politické události, jako byl útok na prezidentský palác a následná perzekuce, se pouze mihnou v závěru románu. (Jako komplement se zde nabízí jiný text nabitý odkazy na všechny okrsky kultury, Carpentierovo Svěcení jara.)

Tady máme co do činění s jiným nutkáním: totiž mluvit o Fidelu Castrovi, kdykoli je nablízku nějaký Kuba. Spisovatelům přitom škodí představitelé mnoha zemí a institucí, a v recenzích se o nich nepíše. Ale budiž, u Cabrery Infanta má tato zmínka oprávnění. Zamlada se podílel na kubánské revoluci, s novým establishmentem se ale postupně dostal do těžkého sporu a v roce 1965 natrvalo emigroval. Jeho texty, které se ke staré Havaně neustále vracejí, jsou psány z londýnského exilu. Přelétavou nymfu autor dopsal těsně před smrtí (2005) a vydána byla až po uplynutí dalších tří let.

To, co Cabrera tvoří, se tváří jako svérázné paměti z dávné Havany, které přiznávají a zároveň zpochybňují svůj fikční ráz. „Stela a já jsme spojeni v téhle knize, na téhle stránce, v těchto slovech, která jdou po sobě.“ Kdo chce, může věřit.

Autor je komparatista.