Výstava Digital media, která se – jen krátce, v pouhých deseti dnech od 10. do 20. 12. 2009 – uskutečnila v bratislavském Domě umění, představila díla studentů dvou ateliérů Fakulty výtvarných umění v Banské Bystrici (Intermédia a Digitální média) a studentů z katedry Výtvarné umění a intermédia Fakulty umění Technické univerzity v Košicích. Připravili ji Michal Murin ve spolupráci s Miroslavem Niczem a Katarínou Rusnákovou.
Murin svůj výběr uvedl s dodatkem, že jde o výstavu, „která se svým rozsahem uchází o titul největší výstavy umění nových technologií na Slovensku od roku 1993“. Co se týče počtu děl, asi lze souhlasit, prací zde bylo dohromady asi osmdesát. Zhlédnout vše při jedné návštěvě nebylo možné, což byl i kurátorský záměr: přinutit diváky k fragmentovanému čtení. Většinu tvořila videa: záznamy performancí (ty byly nejzajímavější), animace, díla přetvářející videohry (neboli machinima), práce využívající počítačových virů a konceptuální práce. Dále se tu předváděla díla takzvaně interaktivní – jejich interaktivita byla ovšem dost předvídatelná (kolikrát jsme už viděli něco takového, jako když po vstupu do místnosti spící a chrápající hlava náhle otevře oči). Překvapivá, nikoliv však příliš aktuální byla instalace chlívku, z nějž se při přiblížení ozval kvikot prasete.V další instalaci-hře měli diváci možnost zachránit svět vzrůstající intenzitou svého křiku – až do okamžiku, kdy již nebyli schopni zakřičet hlasitěji; bomba pak virtuální město stejně zničila.
Jedním z hlavních cílů přehlídky bylo nepochybně zviditelnění nebratislavských studentů v metropoli, což se podařilo. Uvítala bych, kdyby instalace byla nápaditější než sled černých kójí s projekcemi a kdyby děl bylo méně (občas jsem postrádala popisky). Její součástí bylo 3D virtuální muzeum Michala Murina, „výstava ve výstavě“, poskytující zároveň on-line přístup ke všem vystaveným dílům. (Nabízí se otázka: není pak fyzická expozice vlastně nadbytečná?). Pokud bychom výstavu chápali jen jako přehlídku studentských prací, cosi jako rozšířené klauzury, pak patří k tomu nejlepšímu, co bylo možné v loňském roce na české (a předpokládám, že i slovenské) scéně vidět. Umístěním do hlavní bratislavské galerie si však kladla nároky vyšší, a potom je škoda, že se tyto ateliéry – nepochybně z těch nejživějších na Slovensku – nepředvedly nápaditěji. Jako celek totiž působila výstava trošku ospale.
Lenka Dolanová, Bratislava