Budoucnost sní o nás

Industriální výstavní prostory pražské galerie DOX se postupně zaplňují, kurátorská vize se stává čitelnější – a rozšířenější. Jedinečné na DOXu je hlavně to, že nabízí propojení současné tuzemské scény s mezinárodním uměleckým kontextem. Navíc se snaží na základě výstav vyvolat širší společenskou debatu pořádáním přednášek, diskusních pořadů a dalších programů pro veřejnost. Má i obchod s designem a knihkupectví, kavárnu s terasou; ve světě snad běžná praxe, v Praze unikát. Zároveň poskytuje prostor mezioborovým projektům experimentálnějšího rázu i studentským přehlídkám; doufejme, že tato otevřenost zůstane zachována i v budoucnosti.

Arborální New York

Není divu, že letní návštěvnost DOXu láme rekordy. Kromě jasného sezonního hitu, výstavy Jana Kaplického (přiživené specifickým politickospolečenským kontextem), galerie hostí i další, méně nápadné přehlídky. Výstava s názvem Budoucnost budoucnosti, kterou kurátorsky připravil umělecký ředitel DOXu Jaroslav Anděl, je jednou z nejinspirativnějších tuzemských letních výstav.

Bruce Sterling napsal: „Skutečnost, že se nezajímáte o budoucnost, neznamená, že se budoucnost nezajímá o vás.“ Zatímco Sterlingův citát i motto výstavy („Včera jsme o budoucnosti snili, dnes budoucnost sní o nás“) vyvolávají asociace na všechny možné budoucí formy dohledu – sycené autory scifi, současným vývojem sledovací technologie i politikou utužující dohled nad veřejným prostorem –, zde jsou imaginární budoucnosti přetavené ve veskrze pozitivní, podvratné futuristické projekty, přinášející sociální a kulturní proměnu.

Představte si Brooklyn v roce 2011, v němž jsou všechny základní životní potřeby uspokojovány ve fyzicky dosažitelných hranicích – jídlo pochází z vertikálního zemědělství, domy jsou uzpůsobené k okamžitému zpracování odpadu. Utopie? Podle jednoho ze zakladatelů skupiny Terreform ONE (Open Network Ecology) Mitchella Joachima je plán radikální recyklace jediným možným řešením. Neziskové seskupení designérů a architektů z NYC se věnuje návrhům takzvaného zeleného designu ve městech a jejich výzkumy environmentálních problémů New Yorku ukazují řešení pro další města. Arborální bydlení podle Dana O‘Connora má podobu staveb z prefabrikovaných tkání, domů pěstovaných ze stromů.

Muzeum jejich přání

Futuristický je projekt Budoucnosti muzea: v distribuci londýnských umělců Marysy Lewandowské a Neila Cummingse, zabývající se možnou rolí kulturních institucí. Půlhodinový rozhovor s ředitelkou stockholmské Moderna Museet v roce 2058 je pojednaný v estetice machinima coby online rozmluva dvou mladých žen v hyperglobalizovaném světě umění. Budoucí ředitelka rozebírá vývoj muzea od roku 2008 (kdy film vznikl): popisuje zásadní rekonfiguraci, jíž muzeum prošlo v roce 2012, „od modelu muzea 19. století, kdy jsme museli neustále expandovat, objednávat nové budovy od věhlasných architektů, spotřebovávat zdroje a budovat rozsáhlé administrativní hierarchie: výstavní, vzdělávací, hierarchie podpory a řízení, k udržitelné trajektorii, kde jsme ,instituovali‘ – ve starém významu tohoto slova – založení a podporu tvůrčí činnosti.“ Jedním z projektů muzea v padesátých letech 21. století je Muzeum jejich přání, reagující na potřeby nové polovědomé kompozitní inteligence. Diskutující se shodují, že je zásadní posilovat roli muzea jakožto instituce pečující o rozvoj občanské společnosti.

Také projekt ve Vídni tvořící umělkyně Barbary Holub Společnost modré žáby (SMŽ) posouvá „nyní“ o desítky let dopředu. Společnost v roce 2040 vzpomíná na dobu svého založení na opuštěném letišti, kdy byla nucena existovat v utajení, neboť nabízela příliš odvážnou vizi života bez hranice, volného pohybu lidí a nových hodnot ve vytváření „básnických okamžiků bez ohledu na funkčnost a pragmatiku“. Na deseti zrcadlových skleněných deskách jsou fixy popsané zásady SMŽ, která mimo jiné nabádá k zapojení umělců do rozhodování, a hledá nový význam pro tak vyprázdněná slova jako „udržitelnost“.

Budou-li o nás skály snít?

Celkově utopické vyznění koriguje instalace projektu Die Planung / A Terv, který vznikl mezi Berlínem a Budapeští. V roce 2007 jeho autoři vydali tři čísla časopisu, datovaná lety 2011, 2036 a 2048, s texty šedesáti autorů, kteří si ze svých různých perspektiv představují budoucí diskurs, kdy se třeba bude na Transrurální univerzitě studovat umění postekologických subjektivit. Bruce Sterling v textu Homo sapiens declared extinct (Lidský druh prohlášen za vyhynulý) poznamenává, že zvířata, a dokonce i skály a řeky se musejí radovat, když vidí, že lidé jsou konečně pryč. Časopisy mají být vydané znovu ve výše uvedených letech, pro srovnání a ověření, snad znovusjednocení minulosti s budoucností. Jakousi tuzemskou verzi tohoto projektu plánuje DOX na začátek října v podobě série 12 hodin budoucnosti, dvanáctihodinového vystoupení čtyřiceti lidí z nejrůznějších oborů. Uslyšíme, jeli představivost domácích odborníků stejně utopická. Asi se nedozvíme, budouli o nás kdy řeky a skály snít.