Spolupráce bez distance

O „brněnské scéně“ se hovoří právě ve spojení s Fakultou výtvarného umění VUT a několika skupinami tvůrců z ní vyšlých. Jejich zaměření sahá od animace přes autorský videodokument k Vjingu, typické je pro ně využívání audiovizuálních softwarů, hry s levnými materiály a technologiemi, vzájemnost obrazu a zvuku. Kurátor Jan Zálešák vystavuje současné i bývalé studenty brněnské FaVU, zejména z Ateliérů video a intermédia – což neznamená, že na výstavě jsou jen pohyblivé obrazy –, a snaží se dobrat toho, co je spojuje.

Spolupráce

Jedním z definujících rysů oné „brněnskosti“ je prý „tíhnutí ke (vzájemné) spolupráci“: v Brně – snad i kvůli jeho relativní uzavřenosti – lze lehce vysledovat několik výrazných seskupení, jedním z nejaktivnějších je produkční platforma Fiume, zrozená z okruhu asistenta Ateliéru intermédií Filipa Cenka (mezi proměnlivé spolupracovníky patří Jiří Havlíček, Prokop Holoubek, Magdalena Hrubá a Petr Strouhal), v současnosti je nejintenzivnější Cenkova spolupráce s Terezou Sochorovou. Další z ohnisek tvoří hudebněvýtvarní Midi lidi (Holoubek, Hrubá, Cenek, Šrámek aka VJ Kolouch) či skupina zabývající se animací a Vjingem Anymade (Kocourek, Nerad, Šrámek, Žalio, Cabalka, Kočišová…). Na výstavě se však tato spolupráce projevuje minimálně, nepočítámeli zahrnutí starších děl. Mám pocit, že chyběla i spolu-práce kurátora s umělci.

A hračičkovství

Dalším z brněnských rysů je zvláštní, až umanuté „hračičkovství“, práce s „retro“ materiály – meotar, filmové projektory a diaprojektory (mj. Filip Cenek a Tereza Sochorová) –, s jednoduchou, ručně kreslenou animací (např. práce Lenky Žampachové A tak štěkám jako hrom), primitivními kreslicími programy pro děti, často svérázně kombinovaná se „sofistikovanými“ softwary a elektronikou. Někdy je však té dětinskosti až příliš: společná instalace Iva Hose a Michala Kindernaye, akvárium s vodou a hodinami, jejichž ručička „nese“ nit s těžítkem, poodklápějící konvičku ponořenou ve vodě a generující tím zvuky, by byla působivější bez infantilní figurativní estetiky. Na druhé straně je to jedna z mála instalací, jež vznikla ve spolupráci a přímo pro výstavu. Jan Šrámek vystavuje kromě další ze svých animací s příznačnou legoidní estetikou, ve spolupráci s Vojtěchem Vaňkem, instalaci „Koldo, příště uděláme instalaci s tankama“ v podobě kubistického lesa s tříkanálovou projekcí.

Mí Brňáci

Zálešák v kurátorském textu hovoří také o vymezení „vůči dlouho dominantní postkonceptuální linii českého umění, které zřídkakdy nabízí potěchu jinou než tu intelektuální“. S tím lze snad souhlasit, postkonceptuální koncepty ještě stále dominují na většině výstav současného umění, alespoň v Praze a zejména těch spojených s Akademií. V čem ale spočívá toto vymezení? V záměrně antiintelektuálním umění nikoliv. Snad ve druhém významu, který Zálešák přisuzuje termínu Moving Image, obraz jako dojemný, probouzející emoce.

Výběr děl by se však dal k prospěchu výstavy dost zredukovat, některá jsou v tomto kontextu velmi nepřesvědčivá. Namátkou Kompozice 38 Filipa Nerada (Anymade) má dost blízko k zavrhované postkonceptuální linii. Proč školní práce Filipa Cenka z roku 1998, video reedit Po Atentátu (3 fragmenty)? (Proč se v Česku na výstavách vůbec předvádí tolik studentských děl?) Je zde tolik videí, že je nemožné je zhlédnout při jedné návštěvě (a to ani když velkou část z nich již znáte). Problémy jsou i v instalaci. S členitým sklepním prostorem Futury by se asi dalo pracovat lépe: jednotlivá díla naskládaná bez rozmyslu, třeba obrazovky naproti sobě, jejichž zvuky se vzájemně ruší.

Zálešák přiznávává obtíže se zaujetím odstupu. Není ale „nedostatek kurátorského odstupu jako jeden z podstatných aspektů této výstavy“ spíš kurátorskou leností, rezignací na kritičnost? Dvojrole kurátora – kamaráda je na současné české a moravské scéně až příliš častá: kurátoři vybírají a prosazují „své“ umělce, v Praze i Brně. Umělci tuší, že „jejich“ kurátoři po nich chtějí to, co již předvedli jinde. Vytvářejí (v lepším případě) nové variace na své („brněnské“) téma. Jenže to jako téma výstavy nestačí. Pokud chceme uvidět a uslyšet něco víc než na školních klauzurách.

Pěkně vyprávějí

Zvláštně konstruované vyprávění (z nalézaných materiálů a příběhů) je tím, co také brněnské autory spojuje. Veronika Vlková spolupracovala s Madlou Bažantovou na videu Snow Queen (2008/9), které Bažantová dříve představila jako jedno ze série divných vyprávění, složených z nalézaných i hraných kusů, na magisterských klauzurách v Praze. Zvláštní autorské videodokumenty Terezy Sochorové využívají materiály natočené v exotických oblastech (Island, Peru, Afrika), postprodukčně strukturované ve spolupráci s Filipem Cenkem – jejich nová verze staršího díla má název Tropická nemoc (po spisovatelce). Na DVD Balika s osmnácti animacemi, rozpohybovanými obrázky dětí z Rovníkové Guinei, se podílela celá brněnská skupina. V jedné z prvních místností nalezneme barevné kresby Veroniky Vlkové, vytvářející náznaky příběhů ze skupin postav a objektů. Prostor byl navíc doplněn nezáměrnou improvizovanou instalací, sestávající z vany, tašky z IKEA a dvou plastových věder lapajících kapky sněhu roztékajícího se stropem, která s kresbami tak nějak souzněla. Snad proto, že celá koncepce výstavy působí dost nezáměrně, mohla by klidně být její součástí.