Co se Státní operou, kdo ji bude financovat? To jsou otázky, které už pěkně dlouho visí ve vzduchu. Jedno je jasné: opera může být dobrý vývozní artikl. Alespoň někde. Následující „mapa světových oper“ popisuje některá možná řešení. Mnohá z nich fungují teprve pár let.
Je jen devět světových metropolí, které mají dva autonomní operní domy a víc než jeden stálý profesionální operní soubor. Jsou to Berlín, Londýn, Mnichov, Moskva, New York, Paříž, Stockholm, Vídeň a Praha. Jejich potenciální návštěvnická obec se přitom pohybuje od 800 tisíc obyvatel ve Stockholmu přes 1,2 milionu v Praze po 12 milionů lidí v Paříži. Zajímalo nás, kdo a jak operu v těchto městech financuje. Pro srovnání jsme přidali ještě Bratislavu a Varšavu, jelikož jsou nejblíže našim „postkomunistickým“ podmínkám.
Praha a hákliví ministři
V Praze stát provozuje a financuje dvě operní scény. Operu Národního divadla a Státní operu Praha. Národní divadlo je příspěvková organizace ministerstva kultury a skládá se ze tří souborů, fungujících na čtyřech scénách. Dohromady má 1047 zaměstnanců. Opera Národního divadla je jedním ze souborů bez právní subjektivity a ekonomické autonomie. Jinak je to například ve Vídni nebo v Berlíně, kde původně samostatné velké divadelní domy vytvořily společné holdingy, ale divadlům zůstala vlastní právní subjektivita. V Praze je situace taková, že do chodu opery zasahuje ředitel Národního divadla a ministerstvo přímo ovlivňuje jmenování ředitele i závazný rozpočet opery. V devadesátých letech byl uskutečněn pokus ustavit u národních institucí model „správních rad“. V případě Národního divadla (ND) však skončil tím, že tehdejší ministr kultury Pavel Dostál radu odvolal (fungovala tak v letech 1994–2000). Konflikty mezi radami a ministry se vždy týkaly personálních otázek: ministr Jindřich Kabát odvolal Radu Národní galerie (1993), Pavlu Tigridovi podala demisi Rada České filharmonie v roce 1995.
Druhá instituce, Státní opera Praha, je rovněž příspěvková organizace ministerstva kultury. Budova, v níž sídlí, historicky patřila Novému německému divadlu (1888–1944). Po krátké historii Opery 5. května (1945–48) se stala součástí Národního divadla Praha. To trvalo do roku 1992, kdy vznikl autonomní operní dům. Statut příspěvkové organizace je postsocialistická rigidita – a má tradiční nevýhody. Především závislost na státním rozpočtu (a jeho kulturní slabosti) nutí operu k vysokému procentu soběstačnosti. Výsledkem takového správního modelu je podfinancování této kulturní instituce. Jaké jiné možnosti může Praha využít, napovídají řešení jiných velkých měst.
Berlínský holding bojuje se starostou
Hlavní město Německa má statut spolkové země. Ta vynakládá na operní divadla 1,8 % svého rozpočtu. Všechny tři operní scény – Komische Oper, Deutsche Oper a Staatsoper Unter den Linden (Komická opera, Německá opera a Státní opera Unter den Linden) – jsou spojené v Nadaci Opera Berlín (Stiftung Oper Berlin) a vytvářejí holding, dotovaný spolkovou zemí. Operní domy si uchovávají svou právní subjektivitu jako GmbH (společnosti s ručením omezeným). Federální vláda financuje pouze Staatskapelle (orchestr berlínské Staatsoper, Státní opery). V nadaci, jako právnické osobě dle veřejného práva, jsou kromě tří oper sloučeny ještě Staatsballett Berlin (Státní balet Berlín) a Bühnenservice (Jevištní servis), což je logistický subjekt. Nadace je zaměstnavatelem i vlastníkem budov. Město hradí investiční náklady i provozní náklady budov.
Od jara 2009 probíhá otevřená diskuse nad strukturou, smyslem a funkcí Nadace, zvláště nad nápadem některých politiků (například berlínského starosty a současně předsedy Rady Nadace Klause Wowereita) sloučit Staatsoper a Deutsche Oper. Záměr je odůvodňován především faktem, že každý večer zůstává v berlínských operních divadlech jedna třetina neobsazených míst (1500 volných sedadel). Když byl v roce 2004 holding založen, předpokládalo se, že tím kulturní rozpočet města ušetří 17 milionů eur ročně. V roce 2009 došlo k faktickému navýšení rozpočtu pro operní scény o 20 milionů, takže se nejen neušetřilo, ale ještě utratilo o 3 miliony eur víc než před pěti lety. Z výroků politiků je zřejmé, že město do roku 2020 nehodlá navyšovat operní rozpočty. Berlín předpokládá 38 milionů eur na každou ze svých tří operních scén ročně. V Hamburku, Mnichově či Drážďanech však vydávají na své operní scény v průměru kolem 52 milionů.
Na jaře 2009 proběhla v Berlíně velice ostrá diskuse mezi politickou reprezentací a kulturní veřejností o tom, že společná nadace nevyhovuje dalšímu rozvoji operního umění. Ze stran uměleckých vedení všech tří operních domů zaznělo (oproti zahraničním expertům) ostré odmítnutí záměru operní domy sloučit. Staatsoper prošla první transformací už počátkem devadesátých let ze socialistické instituce typu naší příspěvkové organizace na s. r. o. Po zbourání berlínské zdi vstoupila původně „východní“ scéna do přímé konfrontace zvláště s Deutsche Oper. Obě mají identický statut (i rozpočet), jejich postavení ale ohrožuje především zmíněná třetina neprodaných míst.
V Německu jsou dvě stálé operní scény ještě v bavorském Mnichově – Bayerische Staatsoper (Bavorská Státní opera) a Staatstheater am Gärtnerplatz (Státní divadlo na Gärtnerově náměstí). Obě opery financuje vláda Spolkové země Bavorsko.
Vídeň – kdo koho vlastní?
Také rakouská metropole má svůj divadelní holding. Součástí konglomerátu nazvaného Bundestheater-holding (Spolkový divadelní holding), založeného státem v roce 1999, jsou dvě operní scény (Staatsoper a Volksoper, Státní opera a Lidová/Národní opera), dále Das Ballett (samostatná instituce: baletní soubor obou oper), činoherní Burgtheater a Theater Service GmbH (Divadelní servis) jako společné logistické zázemí. Jde o obdobný model jako v Berlíně, tedy o status společnosti s ručením omezeným. Holding, který zaměstnává 2500 lidí, je ale ve stoprocentním vlastnictví státu. Rakouská vláda je také jeho hlavním financiérem. Jednotlivé divadelní domy mají své sponzory a donátory většinou z řad movitých korporací. Operní scény mají uměleckou, ekonomickou i právní autonomii (jednotlivých GmbH), ale společné organizační zázemí, na jehož vlastnictví se podílí mateřský holding (51 %) spolu s dceřinými společnostmi (Staatsoper, Volksoper a Burgtheater: každá něco přes 16 %). Restrukturalizace provozování státních divadel a transformace jejich právní formy předznamenaly divadelní reformu, kterou město Vídeň začalo uskutečňovat v roce 2004 spolu s transformací správy a financování městských divadel a grantového systému.
Další vídeňskou scénou, která provozuje operu, je Theater an der Wien. Jde o stagionový typ divadla. Zřizovatelem, provozovatelem a donátorem je město Vídeň. Právní subjektivitou spadá pod Vereinigte Bühnen Wien GmbH (Spojené scény města Vídně), což je divadelní holding, k němuž patří například i malá, na moderní hudební divadlo zaměřená Neue Oper Wien (Nová vídeňská opera). Divadelní holding je z 97 % ve vlastnictví dalšího holdingu (Wien Holding GmbH), který je zase 100% vlastnictvím města Vídeň. Město má tento holding jako nástroj své kulturní politiky.
Trocha reminiscencí: Bratislava, Varšava
Slovenské národné divadlo (SND) v Bratislavě má nejblíže ke správnímu i provoznímu modelu pražského Národního divadla – s organickou součástí opery jako jednoho ze tří souborů. SND nově definoval Zákon o Slovenskom národnom divadle z roku 1997 jako státní příspěvkovou organizaci ministerstva kultury. To uzavírá se SND zvláštní roční „kontrakty“. Smluvní vztah mezi zřizovatelem příspěvkové organizace a divadlem je v našich podmínkách novum. Vztah mezi pražským Národním divadlem a českým ministerstvem kultury je nadále upravován postsocialistickým reliktem závazných ukazatelů hospodářské činnosti.
Ve Varšavě je reprezentativní scénou Teatr Wielki – Opera Narodowa. Je to rovněž státní kulturní organizace, zřizovaná ministerstvem kultury a národního dědictví. Stejně jako na Slovensku jde o příklad postsocialistické transformace divadelního systému v obdobných ekonomických podmínkách.
Paříž, narváno
Paříž má operních domů několik a celkový počet jejich návštěvníků dosáhne za rok 1,3 milionu diváků (v Berlíně navštíví všechny tři opery 700 až 800 tisíc diváků). Opéra National de Paris je zřizovaná a financovaná ministerstvem kultury. Má dvě stálé scény: Opéra Bastille a Palais Garnier. Původně šlo o zcela autonomní operní scény, dva samostatné operní soubory. Především z finančních důvodů ale došlo k jejich fúzi. Nyní má tedy jedna instituce dvě budovy. Opéra Bastille je určená výhradně pro operu a Palais Garnier především pro balet. Théâtre du Châtelet (neboli Théâtre Musical de Paris) existuje sice na soukromé bázi, financovaný je ovšem městem Paříž. Působí z poloviny jako stagiona, například pro muzikálové produkce. Slavná Opéra-Comique získala až od roku 2000 znovu autonomii jako „národní scéna“ – dle francouzské divadelní kategorizace. Od roku 2004 dostala ministerským dekretem právní subjektivitu veřejnoprávní neziskové organizace, která je financovaná prostřednictvím ministerstva kultury. Další operní scéna Théâtre des Champs-Élysées má sice registraci soukromého podniku, financována je ovšem prostřednictvím investiční společnosti, v níž má své silné zastoupení stát. Na informace o objemech peněz, které tyto, v podstatě soukromé scény dostávají, jsou dostupné zdroje skoupé.
Jak americký manager Kaiser zachránil Londýn
Londýn má jen dvě stálé operní scény, přičemž samotnou Covent Garden navštíví za rok 700 000 diváků. Royal Opera Covent Garden má charakter neziskové organizace – nadace. Má ovšem právo založit obchodní společnost a ta je schopná pokrýt až 40 % vlastních příjmů divadla. Opera je financována na základě stálé smlouvy s Arts Council of England (AC).
V devadesátých letech procházela hlubokou finanční krizí, kterou musel řešit AC okamžitým zásahem. Deficit činil téměř 30 milionů liber. V roce 1998 byl povolán na vedoucí místo dosavadní ředitel American Ballet Theatre Michael Kaiser, který do roku 2001 převedl instituci z červených do černých čísel (viz A2 č. 34/2007). Operu spravuje šestnáctičlenná dozorčí rada. Schvaluje a monitoruje strategii operního domu a ručí za jeho efektivní řízení. Je zodpovědná za jmenování výkonného ředitele. Již devátý rok po sobě dosahuje opera vyrovnaného hospodářského výsledku, generuje (jako multiplikátor) podle své výroční zprávy více než dvě libry za každou libru vloženou z veřejných prostředků. Podporu poskytuje opeře vedle AC i Department of Culture Media and Sport. Royal Opera měla například v roce 2008 příjmy ve výši 90,4 milionu liber. Z toho dotace od AC byla ve výši 26,3 milionu liber. Vlastní příjmy (tržba za představení) tvořily 35,6 milionu, dary a odkazy přinesly 15,3 milionu, komerční podnikání potom 11,6 milionu a 1,6 milionu liber byly ostatní příjmy.
English National Opera (ENO) vznikla v roce 1974 ze Sadler’s Wells Opera. Jako druhá londýnská operní scéna je dotována ze strany Arts Council společně s příslušnou městskou částí Londýna (Westminsterem). Její příjmy se skládají v poměru: grant AC tvoří 53 % rozpočtu, město 10 %, tržby 28 %, vedlejší příjmy 7 % a jiné granty pak 1 %. ENO má obdobný model řízení jako Covent Garden. Správní rada je dvanáctičlenná.
Výroční zprávy na web – jako v New Yorku
I New York má pouze dvě stálé operní scény. Metropolitan Opera je ve správě Metropolitan Opera Association jako nezisková společnost, osvobozená od federálních daní. Jde o jednu z rezidentních organizací Lincoln Center for the Performing Arts. Na svých webových stránkách zveřejňují výroční zprávy, které uvádějí veškeré příjmy a výdaje. Škoda, že to není standardem pro ostatní operní domy. Jde o atypický příklad financování, kdy jen desetina rozpočtu pochází z veřejných zdrojů a rozhodujícími donátory jsou naopak nadace a fondy. Je řízena generálním manažerem a šestičlennou správní radou ředitelů. Navštíví ji ročně 800 000 diváků.
New York City Opera jako druhá operní scéna New Yorku byla založena přímo městem v roce 1943 s jediným účelem: financováním z městského rozpočtu umožnit nižší ceny vstupenek, tedy dostupnost opery širšímu okruhu občanů. Vedle města jsou donátory přední americké nadace. Z hlediska správy stojí za pozornost v současné době spojení funkce generálního manažera a uměleckého ředitele.
Různý zpěv severu; Moskva, Stockholm
Také Moskva jako jedna z největších světových aglomerací má jen dvě stálé operní scény. Bolšoj těatr (opera i balet) tvoří státní společnost, která je spravovaná Federální agenturou pro kulturu a film. Divadlo má navíc své movité korporátní sponzory i vlastní nadaci. O sebevědomí tohoto uměleckého ústavu svědčí i statut divadla: „Divadlo organizuje hostování jen s takovými divadelními scénami, které odpovídají významem jménu a historii Velkého divadla (Pařížská opera, Covent Garden, Metropolitní opera).“
Helikon opera je rovněž státní společností. Zakladatelem je však Magistrát města Moskvy a kulturní výbor magistrátu je i rozhodujícím donátorem.
Ve Stockholmu působí také dvě operní scény. Zakladatelem a garantem financování Kungliga Operan (Královské opery) je stát. Její rozpočet je určován státními dotacemi v obligatorní výši kolem 85 % potřebných nákladů. Folkoperan má naopak charakter regionálního divadla a je organizována jako nezávislá společnost. Zakladatelem je nadace, jež ustavuje uměleckou i finanční radu divadla. Dotace přicházejí ze tří zdrojů: státního rozpočtu, rozpočtu regionu a města.
Kolik to všechno stojí?
Konglomerát českého Národního divadla (ND) obdržel v roce 2008 dotaci 481 milionů korun. Na výnosech utržil 270 milionů korun. Národní divadlo nemá zatím vypracován mechanismus pro výpočet nákladů jednotlivých souborů. Proto musíme odhadovat. U Opery ND jsou přímé věcné náklady pro rok 2009 stanoveny na 76 milionů korun a mzdové náklady na dalších 79 milionů. Rozpočtové údaje nejsou kompletní, protože nezahrnují provozní ani investiční náklady. Lze však reálně předpokládat, že se opera podílí minimálně z 1/3 na celkovém rozpočtu Národního divadla.
U Státní opery Praha celkové náklady v roce 2008 činily 260,5 milionu Kč, z toho mzdové náklady 93 milionů. Je třeba připomenout, že u některých evropských scén tvoří mzdové náklady až 70 % celkových výdajů.
Ve Slovenském národném divadle hraje opera v historické budově i v operním sále nové budovy. Výše příspěvku na běžné výdaje pro rok 2008 byla 470 milionů slovenských korun (15,6 mil. € / 406 mil. Kč), z toho osobní náklady tvořily 387 milionů Sk (12,9 mil. € / 335 mil. Kč).
Celková dotace berlínského holdingu je 123 milionů eur (cca 3 280 mil. Kč). Holding obdržel navíc sanaci od spolkové vlády ve výši 200 milionů eur (jako investiční dotaci) s předpokladem, že Berlín navýší rozpočty svých operních scén. Rozpočet rakouského Bundestheater-holding, největšího divadelního uskupení na světě, je kolem 210 milionů eur. Dotace na rok je 134 milionů eur (téměř 3,5 miliardy Kč). Dotace od města pro Theater an der Wien (jako součásti městského holdingu) se pohybuje kolem 20 milionů eur (cca 520 mil. Kč).
Opéra National de Paris měla rozpočet 181 milionů eur. Skutečnost roku byla 175 milionů v nákladech a 179 milionů v příjmech. Opera měla tak 4 miliony eur ročního zisku. Tím se přiřadila k operním domům, které nejsou ve ztrátě, ale mají i výraznější zisk. Například Covent Garden vyprodukovala v roce 2008 zisk 0,3 milionu liber (cca 8 mil. Kč).
Stranou uvádíme Metropolitní operu v New Yorku (MET). Nechceme totiž konfrontovat přímo americký ekonomický kulturní model s evropským. Z auditorské zprávy MET vyplývá, že z veřejných rozpočtů dostala podporu jen ve výši 0,55 milionu dolarů (200 tis. z federální úrovně, 200 z rozpočtu státu New York a 150 z rozpočtu města), dále obdržela 4,5 milionu dolarů z veřejných nadací. Podstatnou část jejích příjmů (50 mil. $) však tvořily dotace, které pocházely ze soukromých fondů, nadací a darů. Celkový rozpočet již v roce 2005 činil 56 milionů dolarů, tedy přes jednu miliardu českých korun.
Zjevná je vysoká míra soběstačnosti obou pražských scén, v jiných divadelních kulturách neobvyklá. Očividné však je též podfinancování našich divadel, zvláště ve srovnání s nejbližšími zahraničními sousedy – Vídní a Berlínem. Financování vídeňských scén je čtyřikrát vyšší. Obdobná situace je i u berlínských operních scén; jejich dotace jsou až pětkrát vyšší než dotace pražského Národního divadla a až sedmkrát vyšší než dotace Státní opery Praha.
Jak také vyplývá ze statistických dat, velké operní domy mají dvakrát až čtyřikrát větší náklady na premiéry než pražské Národní divadlo (Opera ND pořídí premiéru za 49,4 milionu korun, respektive za 1,9 mil. eur; Staatsoper Wien za 215,8, resp. 8,3, Opéra National de Paris za 197,6, resp. 7,6) a v nákladech na představení se zahraniční opery pohybují v částkách o řád vyšších. Závěry nechávám na úvaze ministerstvu kultury.
A my? Proč bychom se netěšili na periferii
V opeře – i vzhledem k otevřenému trhu EU a internacionálnímu charakteru žánru – může naše situace znamenat ztrátu konkurenceschopnosti v tradičně úspěšné komoditě. Pomineme-li atypickou situaci Vídně, kde stát už za c. k. monarchie centralizoval divadelní průmysl, a Berlína, kde operní scény financuje samo město, můžeme výše řečené shrnout takto: Kde je více než jedna operní scéna, bývá zřizování, provozování i financování stratifikované. U berlínského a vídeňského holdingu je navíc diametrálně odlišná situace. Ve Vídni holding funguje i proto, že si scény uchovaly úplnou ekonomickou a uměleckou autonomii. V Berlíně je ze strany holdingu snaha direktivně ovlivňovat jak ekonomiku, tak umělecký profil (viz současné diskuse). Z prvních analýz vyplývá, že vytváření divadelních konglomerátů nepřináší automaticky úspory veřejných prostředků. Samozřejmě je pro státní scény možný model holdingu, včetně změn právní subjektivity. Ale v podmínkách našeho státního rozpočtu je to iluzorní.
Nutností se tak jeví diverzifikovat provozování a financování operních scén mezi město a stát. Jiná cesta než změna podmínek pro operu není. Až poté může přijít řeč o kvalitě, a tedy i o umění. Od New Yorku až po evropský kontinent odpovídají za správu operních domů i jejich uměleckou úroveň správní rady. Ty řeší problémy jmenování intendantů a uměleckých šéfů. V Anglii by nikoho nenapadlo, že by to měl řešit úřad, ministerstvo či magistrát. U nás tohle nikomu z celé škály politického spektra nelze vysvětlit. Do divadelních systémů je potřeba investovat z veřejných zdrojů. Stát by měl spolufinancovat významné divadelní scény (včetně oper) i mimo metropoli. Soukromé zdroje mimo Spojené státy nehrají při financování operního divadla významnější roli. V Praze nastává pro operu čas kulturní provincie. Je zjevné, že stát by s objemem financí, který věnuje opernímu umění, mohl stěží provozovat jeden operní dům na standardní evropské úrovni. Otevírá se tak značná šance pro Prahu. Měla by začít čelit mizení atraktivity města i propadajícímu se turistickému ruchu (jako možnému zdroji své prosperity) konečně i uměním. Provozovat vlastní operní scénu patří ke kulturní metropoli. Ovšem osvícené rozhodnutí od radních, kteří nezvyklý architektonický projekt umějí nazvat toliko „chrchlem“, nelze očekávat.
Autor je teatrolog.