Abrakadabrakrize

Vypadá to velmi jasně: sponzoři odcházejí a globální krize tak dopadá na divadla. Jenže v divadelní oblasti to takto jednoznačné není. Financování divadel je letitý problém, který vyhřezne na povrch vždy v obdobích, kdy například magistrát překope grantová pravidla nebo ministerstvo kultury a radnice chtějí divadla transformovat podle špatně připraveného scénáře a do nejasného právního prostředí. Anebo právě v době krize. Ale není to jen záminka? Dopadu finanční krize na umění obecně už se A2 věnovala v letošním prvním čísle. Od té doby se objevily konkrétní zprávy z domácích divadel.

Na konci spočítáme padlé

Východočeské divadlo v Pardubicích, příspěvková organizace města, přišlo o nejdůležitějšího partnera Českou spořitelnu a o hlavního partnera Festivalu smíchu ČSOB Pojišťovnu. „Při jednáních nám bylo řečeno, že peníze nebudou dávat nikomu. Ne že by byli nespokojeni s naší spoluprací, ale je to jejich opatření­ proti krizi,“ komentoval odstoupení sponzorů pro Mladou frontu DNES (MFD; Kraj Pardubický, 13. 1. 2009) ředitel divadla Petr Dohnal. A dodal: „Na krizi se musíme připravit hned od začátku roku, v půlce roku by už bylo pozdě, pro nás to znamená, že začneme ještě více spořit, nebudeme například nakupovat tak drahá autorská práva a dávat velké peníze do reklamy.“ Takto by podle MFD mělo divadlo ušetřit 5–10 % nákladů.

Podobně přiznává ztrátu sponzora Jakub Špalek ze Spolku Kašpar, který sídlí v pražském Divadle v Celetné: „Klekl nám kvůli krizi jeden sponzor – přímá škoda je 100 000 Kč. Ohrozilo to přehlídku Kašparův ostravský týden, kterou chystáme na konec března,“ uvedl v rozhovoru pro Divadelní noviny (č. 3/2009). Rozhodl se však, že se přehlídka uskuteční i bez sponzora. „Prostě půjdeme furt rovně a na konci zjistíme ztráty a spočítáme padlé – takhle nějak se stavím a asi i budu stavět ke všem krizím,“ uzavřel Špalek.

Podle Jiřího Krejčího, ředitele ostravského Divadla Petra Bezruče, zatím není jasné, jestli a jak se krize odrazí na financích z dotací a grantů z veřejných zdrojů. „Na prostředcích od ostatních poskytovatelů je to již znát, zatím jsme zaznamenali pokles o cca 30 % oproti roku 2008. Návštěvnost zatím nic zlého neprozrazuje,“ tvrdí Krejčí pro A2. Přípravu dramaturgického plánu podle něj determinuje hlavně snaha o maximální využití hereckého potenciálu divadla a zaměření inscenací na mladého diváka. „Pokud bychom byli svazováni nutností ještě do této křižovatky zapojit výši předpokládaných výdajů za autorská práva (které při přípravě titulů nikdy dopředu neznáme), museli bychom si asi hry psát sami,“ odpovídá Krejčí na otázku, zda se pokles financí dotkne i dramaturgie divadla. Má-li říci, jaký výhled má divadlo do budoucna, ptá se: „Jaký výhled? Má někdo jasno v tom, jak se ekonomická situace bude vyvíjet? Pokud ano, nechť dá vědět.“

Pomůže změna repertoáru?

Pražské Divadlo Na zábradlí (DNZ) zveřejnilo svých devět opatření proti krizi pro rok 2009 platných od února. Jde především o různorodé slevy vstupného – například 40 % pro studenty a seniory, 20 % o přestávce pro diváky představení nebo na první dvě reprízy. Tomáš Novotný z DNZ tvrdí, že jde především o vstřícné gesto, ale trochu i legraci a reakci na různé návrhy politických stran nebo Nezávislé ekonomické rady vlády neboli NERVu.

Činoherní studio (ČS) v Ústí nad Labem funguje od 1. 1. 2009 jako obecně prospěšná společnost, na kterou se transformovalo z městské příspěvkové organizace. „Necelé dva měsíce jsou zatím příliš krátká doba na zhodnocení konkrétních dopadů; prozatím se divadlo zabývá vypořádáváním staré příspěvkovky a za pochodu se učí, co to je, být obecně prospěšnou společností. Některé dopady jsou však již zjevné: na letošní rok dostane ČS od města o jeden milion Kč méně než v předchozích letech,“ říká k prvním zkušenostem Vladimír Čepek, umělecký šéf a dramaturg divadla. Dodává, že pokud by bylo divadlo závislé jen na financích od města, nepřežilo by zřejmě letošní rok a muselo by sáhnout k drastickým úsporným opatřením. „V této chvíli čekáme, zda nás podpoří především kraj (popřípadě ministerstvo kultury), o podporu jsme zažádali i u některých soukromých subjektů. Zhoršenou ekonomickou situaci můžeme tedy pocítit v případě, že by se kraj rozhodl neinvestovat do kultury (ačkoli v loňském roce schválil podporu kulturních subjektů až do roku 2013), popřípadě rozpočet na kulturu podstatným způsobem zkrátil,“ popisuje Čepek. Letošní sezona se uskuteční podle plánu, divadlo bude jen obezřetněji vybírat hostující akce. Na sezonu příští ale připravuje dvě verze dramaturgického plánu – normální a krizovou. Zatímco první počítá i s většími celosouborovými inscenacemi, krizová podle Čepka „minimalizuje finanční náklady na vznik inscenací, což se samozřejmě projeví nejen v komornějším obsazení, ale především ve výtvarné podobě inscenací, ve scénografii“. Divadlo si v krizové variantě pravděpodobně nebude moci dovolit zkoušet či reprízovat kusy, u nichž se platí vysoké zálohy, a to třeba i každý rok (zejména americké a australské provenience; ze současného repertoáru ČS jde například o Zmatení jazyků). „I přesto ovšem uvádění současných světových novinek jako jedna ze základních linií ČS nemůže zmizet z našeho dramaturgického plánu a také se tak nestane,“ uzavírá Vladimír Čepek.

Ministerstvo krizově mrazí

Na vrub krize se dá přičíst i nižší objem financí, které aktuálně ministerstvo kultury (MK) rozděluje v rámci divadelních grantů na rok 2009. „Rozpočet kulturních aktivit, do nějž patří i dotace, respektive granty na jednotlivé divadelní projekty, tak stejně jako u ostatních uměleckých oborů dosahuje výše 65 % loňského. Adekvátně tak budou dotace nižší,“ říká Renata Slámková z informační kanceláře MK. Na podporu profesionálních divadel a hudebních těles však půjdou stejné finanční prostředky jako loni. „Globální finanční krize se zatím na rozpočtu MK odrazila jen tím, že jeho určitá část byla ,zmrazena‘ a bude uvolněna později podle vývoje situace,“ dodává František Zborník, ředitel Odboru umění a knihoven MK. Příspěvkovým organizacím podle Slámkové dotace neklesla, ale jak se finanční krize dotkne jejich výnosů, zatím nelze předvídat. Stipendijní program třeba letos MK zastavilo zcela.

Naučme se plavat ve stejném rybníce

Zdá se, že krize paradoxně dolehne možná méně na ty, pro které je finanční nejistota status quo, realita, v níž jsou zvyklí se jako štiky mrštně pohybovat a shánět finanční krytí i pro jednotlivé projekty. Tak třeba přípravy festivalu nového divadla Malá inventura, který organizuje občanské sdružení Nová síť, probíhají v době, kdy nejsou známé výsledky grantů, a festival tak zatím pracuje s nulovým rozpočtem. „Krize se nás zatím moc nedotýká, dostali jsme totiž velký finanční zásek už loni. Otázkou ale třeba je, jestli je za snížením financí na ministerstvu kultury skutečně krize nebo jiné důvody,“ uvažuje Šárka Havlíčková, ředitelka festivalu a supervizorka Nové sítě, která je také v rámci občanského sdružení Motus odpovědná za program divadla Alfred ve dvoře.

„Malá inventura funguje na principu solidarity. Můžete oslovit lidi s tím, že sice nemáte peníze, ale máte nápad a oni se můžou připojit. Mám pocit, že největší výzva související s finanční krizí je hledání nového paradigmatu, nových hodnot. Ikona věčného růstu se prostě rozpadla,“ říká Havlíčková. „V rámci Iniciativy pro kulturu jsem měla možnost velmi zblízka mluvit s kolegy z různých divadel. A pochopila jsem, že standard a podmínky, o kterých se bavíme, jsou pro nás někde úplně jinde než v repertoárovém divadle. Došlo mi, že by možná bylo ozdravení, kdybychom všichni byli hození do jedné vody. A pak by kulturní neziskovky možná byly rychlejší a schopnější, protože už to za těch pár let umějí,“ uzavírá Šárka Havlíčková.

Rušení divadel na obzoru?

Petra Marková, ředitelka autorskoprávní­ a umělecké agentury Aura-Pont, říká, že v tuto chvíli je z jejího pohledu na hodnocení dopadů krize brzy. Letošní sezona je hotová a dramaturgové chystají sezonu 2010/11. Bude-li tedy na dramaturgie divadel mít krize a s ní související úspory vliv, se podle ní teprve uvidí.

„Finanční krize může mít určité dopady na dramaturgii divadel a tím i následně na jejich repertoár,“ domnívá se Jiří Srstka, ředitel divadelní, literární a audiovizuální agentury Dilia. „Myslím, že dojde k umenšení nákupu práv na zahraniční tituly, a to především z USA a Velké Británie, protože jsou drahá, a k posílení uvádění české tvorby děl volných autorů, byť o jejich aktuálnosti se dá široce diskutovat – jde o autory, kteří zemřeli před rokem 1939. Divadla se určitě budou snažit uvádět dramatické texty takzvaně na motivy, tedy dramatizace a různá zpracování třeba prozaických děl či filmových scénářů, a tím se vyhnout placení tantiém. To bych jim ovšem nedoporučoval, protože v těchto případech nejde o užití holých námětů,“ odhaduje Srstka budoucí situaci. A upozorňuje, že současná česká dramatika je samozřejmě z hlediska autorských odměn daleko levnější než světová.

„Domnívám se, že subvencovaná divadla repertoárového typu v České republice toho již moc ve svých rozpočtech neušetří. Jsou většinou na hranici totálního finančního vyčerpání,“ konstatuje Jiří Srstka. „Platí to i pro některá komerční divadla. Na druhé straně je česká divadelní síť poměrně hustá – asi 125 profesionálních divadel, z toho 10 divadel vícesouborových – a je v evropských poměrech rekordní i tím, že jde v naprosté většině o divadla repertoárového typu,“ dodává. Finanční krize podle něj bude mít negativní dopad na divadelní sektor v podobě ztráty sponzorských příspěvků či snížení příspěvků z veřejných rozpočtů, které zřejmě zasáhne nižší výběr daní a další negativní vlivy. „V důsledku může dojít k tomu, že některá divadla budou zrušena, byť určitou výhodou je, že politici na celostátní i regionální úrovni se obávají zásahů do kulturní sféry, jelikož je většinou provázejí skandály spojené s hutnou medializací a oni ztrácejí volební body,“ tvrdí Srstka.

Konzervativní ofenzíva

Finanční krize a související ztráta peněz se tedy v divadlech odrazí v několika rovinách. V nejzávažnějším případě může ohrozit celkové fungování divadla a vést až k jeho zániku. Ohrožuje konkrétní akce (festivaly, přehlídky). A především ovlivňuje samotný repertoár, dramaturgii divadla a také jeho poetiku, konkrétní umělecké ztvárnění na jevišti. Takové osekání svobody divadelníků považuji za snad nejzávažnější důsledek. Orientace na starší texty (jak naznačuje Jiří Srstka) nebo úspory při jevištní realizaci díla (jak se ozývá z divadel) by mohly ve svém výsledku také vést k celkovému zkonzervativnění divadla. Až přílišné spoléhání se na klasické drama lze ostatně sledovat na domácích scénách již dnes. Na druhé straně ale může dostat ve větší míře šanci také mladá domácí dramatika.

Špatných zpráv bude zřejmě v průběhu roku přibývat. Krize však může být dobrým odrazem i k pozitivním změnám. Má to ale druhou, nebezpečnější stranu mince – když se divadla uskromní, dokážou jet na krizový režim a dají najevo, že vyjdou s málem, těžko zase někdy dostanou víc.