Nedávno jsem si posteskl (v A2 č. 10/2009), že na domácím operním poli nenalezneme adekvátní nabídku souborů zabývajících se ryze tvůrčí či třeba jen experimentální činností. Opera je již komerční produkt, který se na diváka valí z popularizujících zahraničních megaprodukcí (ve formě živých přenosů z autentických míst děje, napříkld Tosca, Traviata, Turandot) nebo jednostranných (byť kvalitních) filmových přenosů z newyorské Metropolitní opery.
Co může našinec v domácím prostředí spatřit například v oblastním operním domě s krotkou dramaturgií, netroufající si nasadit neokoukaný titul? Nesnižuji v žádném případě význam děl Verdiho a Pucciniho, ale nestává se právě onen proud Traviat a Bohém už trochu únavným? Není představa o opeře zkreslena právě touto produkcí, respektující pouze poptávku masového diváka? Naposledy se mi tyto úvahy potvrdily při repríze Figarovy svatby v poloprázdném hledišti ústecké opery. Jak asi dopadne méně známý kus, když i ověřený Mozartův šlágr zachraňují jen předplatitelské skupiny? Původních děl vzniká málo nejen kvůli nezájmu diváků, ale jistě i z důvodů finančních. Důkazem, že to všechno lze ustát, je brněnský zázrak v podobě Ensemble Opera Diversa, jehož kořeny sahají do roku 2003.
Podpatek, pinč a paní
Soubor tehdy vykrystalizoval z dlouhodobé spolupráce hudebního skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka. Jak sami říkají, jsou především skupinou nadšenců, přátel a sympatizantů, kteří nelení a svůj čas a sílu věnují umělecké popelce. Původní miniopery Loupežnická nevěsta, Listonoš aneb Krytí plemenné něvské maškarády, Chůze aneb Podpatek, pinč a paní, Muž a žena v loďce a třeba operní morytát Mluvící dobytek dnes doplňují regulérní celovečerní opery Pickelhering 1607 a Společná smrt milenců v Šinagawě, které samotné tvůrce vhánějí do bezesných nocí, neboť si v duchu vzrušivého experimentu nepřipustí konečnou a neměnnou podobu díla. Pavel Kyas v jednom rozhovoru uvedl, že dodatečné zhudebnění původně vyškrtnutých čísel z Drábkova libreta vidí jako zcela normální proces tvorby, na což má jistě jiný názor skupinka pěvců, kteří tak pro změnu nemají možnost umělecky zakrnět v nazkoušených šablonách. Onen diverzní přístup souboru k opeře se odráží i v recepci obecenstva.
Soubor si svého diváka po léta nejen nachází, ale svým způsobem i vychovává: vývojem a uměleckým zráním přes veselé a lehce nevázané „taškařice“ až po kooperaci humorného tónu s vážným motivem, jak je tomu u posledně jmenovaného díla. Jednoduchý nástrojový doprovod smyčců, dřevěných dechových nástrojů, bicích a kláves v opeře Společná smrt milenců v Šinagawě vytváří oproti temperamentnímu Pickelheringovi zcela nové hudební a obrazově zasněné pásmo. Tímto dílem se Diversa sebevědomě přehoupla přes pomyslný mantinel, dělící skupinku nadšenců od profesionálních operních kolegů, přičemž se očekávání dalšího vývoje stává pro všechny vzrušujícím momentem.
Vylíhnuto na Moravě
Oba autoři však shodně přiznávají, že je umělecké působení natolik zaměstnalo, že další plánované projekty, kterých není málo, nepřijdou záhy. Onen raketový start, po úspěšné barokní metamorfóze v podobě Pickelheringa a po vážné opeře Společná smrt, povede ještě k náročnějším požadavkům diváka a kritiky.
Výhodou pro hlavní autory je nejen dokonalá znalost uměleckého souboru, pro který tvoří, ale i zřetelně jasná umělecká koncepce a cíl. Přirozený divadelní účinek našel soubor v upřímném přiznání a mnohdy i využití „nedostatků“ poloprofesionální skupiny, která se během let propracovala k nepřehlédnutelným výsledkům. Zásluhu na konečné podobě inscenací má kromě skladatele Kyase i koncertní mistr Jan Bělohlávek a nově i dirigenti Tomáš Hanák a Gabriela Tardonová. Ensemble Opera Diversa se však neuzavírá jen v brněnské metropoli, často cestuje po celé republice a opakovaná hostování v Praze získala souboru zasloužené renomé.
Stalo se již příznačným, že právě moravské prostředí bylo v hudebních dějinách svým nebojácným hledačstvím a invenčním experimentem zdrojem vzácné obecné inspirace. O tom, že na tyto šťastné momenty soubor vědomě navazuje, není pochyb.