Zrady

Zrada rodičovství

Jak jen je Amorta netrpělivá, jak jen se musí přemáhat. Ke klidnému jednání se svou matkou Biagotou. Silnou až bujnou v Amortině dětství a panenství. Vševědoucí, bezchybnou a tělesně velmi vitální. Amorta si někdy dělá přehled a sčítá všechny matčiny přestupky proti dobrému mateřství. Už jen to její jméno Biagota, úderné při vyslovení. Pokud si vzpomíná, otec jím matku oslovil pouze jednou. Jak Biagotu zdrobňoval, když spolu byli sami, o tom Amorta přemýšlí až dnes. Po vlastních zkušenostech s Lorenzem, s jeho mušličkami, drahoušky, kopretinami, koloušky a dalšími nesmysly.

Nechává ho, co by neudělala pro šťastný svazek. Stejně jako její matka a před ní její matka.

Jak jen byla Biagota tichá a trpělivá ve společnosti otce. Někdy dokonce mírně skláněla bradu k hrudníku. Doplnila plachý usměv. Určený jen a jen otci.

Amortě ne, na ni byla matka přísná.

Matčino pro tvé dobro slyší dodnes.

Nedokáže se ho zbavit ani po desetiletích.

Dnes sedí v matčině pokoji.

„Přijímacím pokoji,“ jak matka dokola opakuje. Zprávu o zcela běžném průměrném obývacím pokoji s dřevotřískovým nábytkem, molitanovým gaučem a dvěma křesly.

Amorta s nohama na koberci ze silonových smyček sedí a mlčí.

Žena vůdce, a mlčí!

Hovor obstarává matka. Amorta si při své povinné návštěvě ještě vyslechne, jak matka nakoupila nejlepší řezané květiny a pořídila nejkrásnější ubrus.

Po smrti Amortina otce už Biagota ke slovu nikoho nepustí. Mluví, naparuje se, předvádí, mluví.

Matko, drž hubu, představu o vyslovení této neuctivé věty má již Amorta dávno za sebou. Kdysi si s ní hrála, uklidňovala se. Dnes se snaží pouze zmírnit nevoli, kterou pociťuje ke své předchůdkyni.

Je jí přece povinovaná úctou. Stejnou, jakou sama vyžaduje po své dceři Leonardě.

Pětasedmdesátiletá matka se nezajímá o žádná Amortina sdělení. Vystačí si s vlastními poučeními. Návštěva probíhá jako obvykle až do okamžiku loučení.

„Nádherné boty, co?“ předvádí matka nové střevíce.

„Nejlepší ve městě, schované jen pro mě. To víš, známosti,“ na Amortu mrká.

Za venkovními dveřmi jí nastavuje tvář.

„Políbit a pomazlit,“ zadupe dokonce nohama, jako to vídáte u malých dětí.

Jenomže u nich vás to nepopuzuje. Však jim život ukáže, však je to přejde, uklidňujete se.

Jak ale naložit s požadavky rodičů?

Nesmyslnými, jak je přesvědčena Amorta.

Líbat a hladit vlastní matku se jí zdá odporné.

„Cožpak ji něco podobného naučila?“ ptala by se zbytečně.

Matka dupe nohama a nastrkuje se k ma-
zlení.

„Nemáš mě ráda,“ rve si řídké vlasy.

Amorta je v pokušení matku dorazit výhružkou.

„Potřebuješ sanatorium.“

Pak většinou zkrotne, ale ne pokaždé.

Matka má ještě v zásobě:

skákání pod vlak nebo otravu prášky na spaní. Biagota si prostě umí vynutit všechno.

Také tanec.

Přitom Amorta nikdy nechtěla tančit s matkou. S jejím měkkým tělem. Poddajným. Teple přítulným a voňavým.

A tančí.

Kolem jídelního stolu v tříčtvrtečním taktu. Uhýbavé pohyby valčíku. Matka se snaží, neprosazuje jako obvykle svou, uhýbá Amortě, podřizuje se do chvíle otočky, pak na okamžik řídí zase ona. Obě v těsném držení. Z něhož není úniku.

U Lorenze by se mohlo zdát, že matku nikdy neměl. Nemluví o ní, neukazuje se nikdy v její společnosti, v jeho životopisech není o matce ani zmínka. Chybí jméno, změny příjmení, všechno. Přesto matku měl a má. Stejně jako otce a tři bratry.

„Není nic horšího než vlastní sourozenci. Mužského pohlaví,“ nezapomene dodat.

U vůdce se to nesluší, veřejně se předvádět základní rodinou. Někdo by si ho pak mohl špatně představovat. Třeba jako dítě s nudlí u nosu. Nebo s tváří pokrytou uhry. S trávicím traktem. Tělesného. O něco podobného vůdce nestojí.

Nechce být spojován s osobami, jako jsou jeho předchůdci otec a matka.

Věří, že ho nic z toho, co vidí na nich, nepotká. Beztvarý obličej, cupitavé kroky.

Vůbec na něco podobného nechce jen pomyslet. Vyhýbá se takovým typům. Bez naděje na úspěch. Naráží na ně všude.

Jenom během dnešního dne:

v prodejně při výběru nových umyvadel; dále při obhlížení ryb v městském akváriu.

Všude jsou nastrčeny. Zkrabatělé obličeje. O to víc pomačkané, že je vůdce může pozorovat hned vedle těch rašících. Prvními vousy a ochlupením.

V tom kontrastu, kdy je vidí promíchané mezi sebou, si toho vůdce všiml o to víc. Lekl se.

Ó, hrůzo. Jaká podobnost staříků a do-
spívajících.

Proč jenom se musí takhle předvádět, nehovoří přiměřeně, jak by si vůdce přál. Ječí po sobě.

Příšerně hluční.

„Ticho,“ řve vůdce v prodejně.

„Ticho tady bude,“ a bylo, strážníci se o ně postarali.

Vůdce je vyvolený, a proto je oprávněn nakupovat a pohybovat se v tichounkém prostředí.

Aniž by byl nucen vypnout sluchadlo.

Často tak činí, především když je unavený uprostřed rámusu.

Náhlé ticho, neslyší nic, téměř nic. Je ve své hluboké vodě. S šuměním.

S drátem visícím z ucha.

Jenomže se musí vracet zpět. Ne kvůli sobě, ale kvůli vlasti a vám poddaným. Aby vyslechl jejich zprávy.

Pokud má sluchadlo vypnuté delší dobu, vracet se mu nechce. Bojí se toho, a proto trénuje, aby nepodlehl chtění.

„Zocelíš se, můj vůdce,“ odezírá Amortě ze rtů.

Pravděpodobně hovořila o zocelení.

Přesto má vůdce často strach. Otočí knoflíkem.

Útok zvuků.

Příšerné.

Děsné.

Po tichu náhle šílený randál světa.

Rozrývá mu hlavu, uši, mozek.

Drásající hluk.

Vůdce je v pokušení otočit knoflíkem zpět. Přerušit přívod energie od baterií ke sluchadlu.

Nemůže. Jak by to vypadalo? Vůdce, který neslyší hlasy. Že jim nenaslouchá, nevadí, ale přímo předvádět svou vadu?

Doma, ve vlastní zemi, tam by to ne-
překáželo.

Poslouchají jiní, ne on. A schopnost mluvit, udílet rozkazy mu zůstala.

Ale co Amorta, jeho děti a vládci v dalších zemích?

Jak rád by si odpočinul od naléhavých povinností. Hned se žení ten a hned zase tenhle. A když se nežení, pro změnu umírají nebo pořádají večeře.

Vůdce chybět nemůže. Když už byl vybrán a zvolen za nejvyššího. Nejlepšího.

Sluchátko ponechává dnes při nákupu za-
pnuté.

„Musím mít styk s lidem,“ říká Amortě.

Teď již ve vyprázdněné prodejně.

Starší jsou nahluchlí, proto tak řičí.

Všichni nahluchlí nejsou, jenom na sebe upozorňují, je přesvědčen vůdce. Zná Biagotu a své rodiče.

Někam je odpravit se však vůdce bojí. Co kdyby se to někdo dozvěděl?

„Museli být nesnesitelní již v pubertě,“ říká vůdce Amortě.

A teď to tady mám. Ve stáří se jejich odpornost ještě znásobila.

Příšerně se oblékají.

„A to jim posílám modelové kusy.“

„Hm,“ na to Amorta.

„V praktickém a pohodlném oblečení se cítíme nejlépe,“ jak mi naposledy odpověděli na mou výtku.

„To, že jste staří, ještě neznamená, že se nemůžete chovat slušně,“ vychovává je vůdce.

Pro příště je nechá doma. Na zahrádce. Ať nedělají ostudu.

Vůdce ještě jakž takž zvládá hlučnost mladého obličeje.

I výstřednost.

Odůvodňuje si je hormony, ale u starých rodičů, v blízkosti krhavých očí, skřehotavých hlasů, potřebuje hodně sebezapření. K projevům synovské lásky. Jak vyžadují.

Vůdce netuší, co to na Amortu přišlo. Co ji to popadlo.

Co se s ní děje?

O čem to stále přemýšlí?

O posledním dni života. Tady dole.

Ráno, v poledne, večer, dokonce ani v noci mu s tím nedá pokoj.

„Umřít se nechystám,“ říká jí vůdce.

„Ani dnes, ani zítra.“

„Ale co kdyby?“ nedá si Amorta pokoj.

„Blázníš,“ odbývá ji vůdce.

Ale už mu ji tam zasela. Do hlavy, myšlenku neodbytnou.

Třebaže nechce, brání se urputně, ve chvílích bez činnosti je Amortina otázka opět s ním.

Kolik mám voleb, přemítá Lorenz a pro první se vrací do lesa. K partyzánům.

Je zajat nepřítelem. Při jedné z nejhorších možností, odpočinku v táboře.

Nikoliv v boji, přímé akci proti nepříteli, jak by se slušelo na hrdinu a vůdce. A jak by se později také psalo.

Partyzán, když nebojuje, dělá obyčejné věci. K nim patří práce, na které by doma nesáhl. V táboře šije a vaří rád. Jak jinak zaplašit nudu mezi boji? Stále dokola jen čistit zbraň nemůže, skládat a protřepávat jednu pokrývku také ne. A ty příběhy o nejhrdinnějším vyhození mostu, vlaku nebo policejní stanice?

Kolikrát je už slyšel. V různých verzích.

Je tedy zajat nepřítelem, odporným jako vždy, mučen, to se očekává. V závěru odsouzen k trestu smrti. S něčím takovým musí každý budoucí hrdina počítat.

A co má tedy činit v posledním dni, v časem vymezeném protistranou?

Byl by apatický, nešťastný z toho, že vítězem není on. Obával by se zesměšnění v posledních okamžicích. Zneuctění mrtvého těla. Pověsti po mrtvém, jediném, co zůstává a přetrvává.

Cožpak o tomhle může Amortě vyprávět?

O pasivitě v poslední chvíli. O pochybách.

Je tu ještě jedna možnost. Při které by si volil poslední den sám. Ale o něčem takovém se vůdci nechce ani přemýšlet. S čím by se loučil? Uklízel by? Pořádal své písemnosti? Objímal vesmír?

„Dej s tím vším pokoj,“ říká Amortě, ne-
odbytné.

Zrada spojenců

Potomci zatracení.

To má vůdce za svoji lítostivost a dobrotu.

Jak jen ho mohlo napadnout ponechat naživu Vieru a Gustava. Potomky zlotřilé. Výhonky bývalého vůdce.

Lorenz není pomstychtivý. Odpouští každému, kdo není zákeřný.

„Přijeďte,“ zvali srdečně společně s Amortou, dokonce dvakrát, rodinu bývalého vůdce, obě děti a vdovu…

„Prohlédnete si mou zahradu,“ tak takhle důvěrný tón volila Amorta v pozvání Magdě.

A oni?

Ne.

Vůbec neodpověděli. Přitom odpověď na pozvání, obzvláště vřelé, je přinejmenším slušnost.

Na výzvu ke společnému novému začátku nereagovali vůbec.

Vůdce a Amorta se již smířili s tím, že dobro jim opláceno není.

Zbylé rodině nabízeli bezpečný návrat do vlasti.

Kdo by odolal?

„Jen lidé zpupní,“ jsou jeden hlas Amorta s Lorenzem.

Ať si jen zůstanou.

V Anglii, ubožáci.

Kdo o ně bude stát v tak velké zemi?

Téměř již na ně zapomněli. V hlášeních pomocníků se již dlouho neobjevuje nic nového. Zajímavého.

Do včerejšího večera.

„Pokoj prostě nebude. Nikdy nebudu mít dost času na vládnutí,“ stěžuje si vůdce. Jistěže oprávněně.

Jak jinak.

Cože se dozvěděl za hrůzy znepokojivé?

Gustav pobíhá po Londýně, jména a adresy navštěvovaných vůdce k nahlédnutí má, a kuje pikle proti Lorenzově zemi.

Ne Gustavově, ten nárok na svou vlast dávno ztratil.

Slibuje to a hned zase tohle. Pokud mu cizí vládci pomohou s odstraněním uzurpátora.

„Na odměny slyší každý panovník,“ obává se Lorenz oprávněně.

Amorta také.

Co je tady k nabídnutí, sčítají večer po ulehnutí, bohatství země.

Ještě předtím se budoucí vůdce chystá k souloži.

Zrada intimity

S Amortou. S Amortou, se svou královnou, s kým jiným. Těšil se na ten okamžik, kdy ví, že budou spolu. Těsněji, v blízkosti překonávající přátelství. Rád se před tím napil pro povzbuzení, aby nabyl odvahy. K hrátkám.

Amorta mu odměřovala přesně jeden a půl dcl koňaku. Voňavého, jiný nesnášela a trvala by ještě na vyčištění zubů. Důkladném.

Více mu nenalévala.

„Aby ses nerozdováděl příliš, můj vůdce.“

Věděl, jak to myslí, měli s tím už zkušenost. Z nezvládnutého pití. Pak chorobného chtíče.

„Nenasytného,“ jak se vyjádřila Amorta. „Nedůstojného vůdce.“

Tak teď zde leží připraven a čeká na Amortu. Vymočil se již předtím.

Leží a úd si podložil polštářkem, na jehož povlaku jsou obrázky koťat a písmen. Žalud si položil na A.

Amorta často používá polštářek k podložení krční páteře. Má ji citlivou, tak jako všechno na těle.

A. Ví, že ji tím dobře naladí. Amorta překontroluje písmeno pod údem. Pohladí vůdce po tváři. Stydkými pysky, tak jak to má rád. Žalud mu přesune na písmeno V.

„Tak je to lepší,“ říká mu ke změně pozice „Vztyčený prostředník a ukazováček.“

Vůdce již nevnímá, na vítězství nemyslí, poddává se. Připravuje se na záplavu štěstí, stejnou, jako cítí v boji a při udílení rozkazů.

Ví, co přijde, prožil to tolikrát, přesto se těší na úlevu, nádhernou, která se dostaví po nesnesitelném napětí.

Už už se blíží…

„Ccccrn ccccrn cccr,“ telefon takřka neslyší.

Amorta ano. Vstává a bere sluchátko.

„Ano matko, jsme doma.“

„Dobře.“

„Jednoduše, zleva doprava. Vpíchneš pod řetízkové oko, provlékneš, nahodíš, provlékneš, zkřížená oka. Co? Ne, jako u krátkých sloupků.

Říkám ti, zkřížená oka.

Ano, ano.

Zítra večer,“ pokládá telefon.

„Máti. Neví, jak na račí sloupky. A to je absolventka vyšší dívčí,“ Amorta jde zpátky k posteli a hledí na vůdce.

On sedí a dívá se.

„Směj se,“ říká mu.

„Co tak sedíš? A dokonce již v košili.“

Vůdce sedí a dívá se.

„Cítím semeno,“ slyší Amortu.

„Snad ses mi nevybabral na polštářek?“

Ale od semene zpátky k bohatství vlasti.

Přemítají dlouho. Že nejcennější jsou oni dva a jejich sémě, na tom se shodli.

„Zajisté úrodná země,“ přidává vůdce.

Jenom drobnost v porovnání s Anglií.

Uhlí, dřevo, uran, voda, vycvičené vojsko.

„Drahý, je toho dost a dost k nabídnutí.

Měl jsi bastarda Gustava a zbytek vymlátit.

Kdo jen má poslouchat příšerné lži, rozšiřované do všech stran?“

„Hubím prý všechno živé.

Drancuji zemi více než nepřítel.

Zhýralec nenasytný, infantilní napodobitel umělce.“

„Zadrž, nebo se zhroutím z té snůšky splašků. Stékajících z koše do všech stran.“

„Budeme se bránit.“

„Ne, my budeme útočit, můj vůdce.

Nejsme zbabělí jako Gustavův otec.“

„Také my rozšíříme vysílání zpráv ven. I s pěknými nabídkami.“

„A to by bylo, abychom nedali více.“

Ulehnou ke spánku. Dnes již utěšeni.