Tohle má svý šťávy

Zdálo se mu, že si představuje, jak jede do práce. A prší. Věděl, že má nastartovat. Zapnout stěrače. Podívat se do zrcátka a odjet. Dnes neplnil běžná očekávání. Seděl a nerozjížděl se. Nebyl oholen, nevykartáčoval si oblek. Jenom boty měl odpovídající pondělku. Černé. Kožené. V pondělí pravidelně nosíval černé polobotky. Je nepravděpodobné, že by zvolil jiný typ obuvi. K tmavému obleku. Mokasíny nebo boty s gumovou podrážkou.

Ještě vlhkými prsty si do přehrávače zasunul kazetu. S výukovým kursem angličtiny. Lekce šest. Opakovací lekce. Prokopovi mají nový byt, slyšel by anglicky. Nový a krásný, neposlouchal ani další slova. Jsou v něm šťastni, vypnul přehrávač. Jak je byt zařízen, už věděl, i to, že paní Prokopová je učitelka a její muž úředník. V některých lekcích byli prodavačkou a podnikatelem. Dnes považoval za nesmyslné učit se nový cizí jazyk. Protože už nikdy nemohl mluvit bez přízvuku. Nebude mluvit plynule. Chtěl se jenom bránit chátrání. Dokázat si schopnost zapamatování. A to i v jeho věku. Proto se přihlásil. K soukromé učitelce. Několik měsíců nepostoupil od lekce šest. Přestával věřit jejímu „Jde vám to opravdu pěkně“. Platil pět set korun za vyučovací hodinu. Za čtyřicet pět minut. Nejprve mu přečetla úvodní článek lekce ona. Pak četl on. Slyšel se, jak je trapný a jeho výslovnost je špatná. Doma si opakoval slovíčka. Někdy míval pocit návratu do doby studia. Před dvaceti lety si pamatoval všechno lehce. Alespoň dnes si to myslel. Ve dvaceti o tom nepřemýšlel. Proč by se měl zabývat něčím tak samozřejmým, jako je paměť. Která pojme všechno. A mezi tím stovky stránek skript o diferenciálním počtu, věty a slova jiných jazyků. Sdělení znějící napoprvé zázračně, tísnivě nebo neskutečně. Výlučně určená jen a jen pro něj.

Na stopce bude muset zastavit. Znehybnit kola na několik sekund. Ne kvůli dodržování pravidel. Na chodníku ji uviděl. Ženu. Podobnou Eddě. Vlasy ovšem měla kratší. A lodičky s podpatkem označovaným jako kačenka. Takové Edda nenosila nikdy.

„Mám v nich nemožné kotníky. Jakoby oteklé,“ řvala a ječela příšerně, nepřístojně. „Opravdu, máš,“ takto ukrutně, úděsně jsem jí odpovídal já. Ano, já. Přitom její kotníky byly útlé. Křehké. Nezměnily by je ani podpatky s hyperbolickým průřezem. Byl to jen další z jejích výmyslů a představ.

Co když právě ta žena na chodníku mohla být mojí ženou? Pro celý zbývající život. Ve vztahu, který by byl definitivní. Navždy. S každou jsem chtěl mít neopakovatelnou a jedinečnou lásku. S něhou vzájemných doteků. Nějak to nevychází. Nevím, čím to je. Z ženy na chodníku vidím už jen barvu pláště. Odchází, aniž by si mě všimla. Netuší, že jsme spolu mohli mít lásku. Udělal bych pro ni všechno. Tak jako poprvé. Sledoval bych zase své tělo. Jestli je pro ni dostatečně krásné. Vím, že bych se stále dokola omýval. Abych pro ni byl přitažlivý. Ne jako Viktor, který jde do postele se špinavýma nohama. O nehtech ani nemluvím. Nechápu, jak s ním někdo může něco mít. S nečistým chlapem. Ještě o tom vykládá, jak na ni sahal nečistýma rukama. „Kvičela nadšením,“ nezapomene všechno shodit. O své ženě bych především mlčel. Mezi muži. Aby mi ji nepošpinili. Tu začínající lásku. Svými řečmi o pronikajícím a zabořeném prstu. Pak jeho olíznutí.

„Nevíš, jak chutná“, a pomrkávají u toho. Má to být humor. Ne v práci. Tam ne. Tam jsou odpovědní. Vážní. Při plnění úkolů. Podávání výkonu. Při špičkování se nesoustředí na všechny ženy, jenom na vybrané, někdy pouze na jednu. Nejčastěji na některé její části. A na úkony. Smějí se. Zvláštní způsob k dosažení rozkoše. Neposlouchám takové řeči, protože mi tě shazují. Ponižují a začerňují. Budu k tobě cítit nenávist. Ale až později. To už jsem si nezacpával uši a zapojil jsem se do chlapské hry. Nemohu zůstat vzadu. Chci být úspěšný. Něčeho dosáhnout. Jak to, že jsi nic z toho nepochopila? A také jsi začala zvyšovat své nároky. Na mne. Ne na sebe. Mohou chtít cokoliv. Myslím ženy, které milujeme. Jenom to nesmí být příliš často. Tohle nechápou. Žádná z nich. Ani jedna. A jenom útočí. Nenechají nás v klidu.

„A co můj klid?“ řvala a ječela by za nějaký čas i ona. „Můj klid, ten tě nezajímá.“

„Na co ty se potřebuješ soustředit?“ To ty bych zdůraznil. Zařval. Zakřičel. Ale až později. V době, kdy bych ji začal obviňovat. Z mé nespokojenosti, úzkosti, pocitu marnosti. Přece musí být někdo, kdo nese vinu. Kdo je za mě odpovědný. Ona se nechová podle očekávání, jakýchkoliv.

„Tím mě znejišťuješ. Chybí ti jakýkoliv plán. Nemáš žádnou představu o budoucnosti.“

„A ty máš?“ řve po mně, brání se.

Ve zpětném zrcátku uviděl sebe. Také Eddu. Pokud by se vrátil o pět let zpět. Sedávala vždy za ním. Nikdy ne vedle něho. Cítila se tak bezpečněji. Alespoň to tvrdila. Údaje o počtu nehod a přeživších sedících za řidičem neznala. Ani o to neusilovala. Žádný ověřitelný údaj. Uvedla pouze příklad. Jakési nehody. S usmrceným spolujezdcem ve­dle řidiče. Znala podrobnosti. Někde je musela vyčíst. Nebo zaslechnout. Kdyby sedávala vedle něj, uvedla by obdobnou smrt. Jenom budoucí nebožtík by seděl za ním.

Její svět jsem chtěl pochopit. Bez úspěchu. U ní se nebylo čeho chytit. A ona mi nešla vstříc. Bohémka, svobodná bytost. Vnímal jsem ji takto pouze několik měsíců. Pak mi z jejího způsobu chování zůstaly jen vzpomínky na chaos. Neorganizovaný nepřetržitý chaos. Žena bez řádu. Nepraktická, neschopná upéct bábovku, vyžehlit košili bez vrypů a varhánků na límci. Neschopná vykartáčovat oblek. Vždy jsem z něj obíral nemožné množství chlupů. Ona je snad na kartáč musela přilepovat. Černé, oranžové i bílé jsem tam našel. Přitom byla rudovláska. Přírodní. Nepřál jsem si, aby se vyholovala. Udělala to stejně a nad čárkou si nechala jenom úzký proužek. Pětimilimetrový. Divil jsem se.

„Vždyť nic nedokážeš pěstovat.“

„Nevadí,“ řvala ona, „to nevadí“, a chodila celý měsíc bez kalhotek.

„To děláš naschvál,“ ječel jsem.

Navíc to strniště dost píchalo. Především v okolí mých rtů. Po celou dobu dorůstání.

„Nelíbí se mi to,“ řval jsem ještě. Ne jednou. Několikrát.

Boty k tomu porostu nosila dětské. S kulatou špičkou a dlouhým opatkem.

Cestu do místa výkonu práce, takhle to mám v manažerské smlouvě, znám dokonale. Kolikrát jsem ji projížděl. Tisíckrát. Nepočítaně. Obvykle ji projedu za čtyřicet pět až padesát jedna minut. Dnes si ji zkrátím. V představách nejsem ničím omezen. Mohu jet, kam a jak chci. Do protisměru, na levé straně, na červenou. Čekají mě desítky zatáček. Zvládám je bravurně. Najíždím do nich tak, abych se co nejméně namáhal při otáčení volantu.

Pod Pastvinami bývá nejvíce nehod. Především v zimě. V mlze, nebo když prší.

Mne to potkalo jenom jednou. Možná dvakrát. První havárii si pamatuji. Tu druhou ne.

Zapomněl jsem na ni. Vytěsnil jsem ji. Abych se k ní už nikdy nemusel vracet. Poprvé se nic vážného nestalo. Nebyla to v žádném případě moje vina. Řidička fiatu mě předjížděla v zatáčce. Nevím, co ji to napadlo. Autu naproti sobě se vyhnula nárazem do mne. Jenom jsme oba měli nepříjemně pomačkanou kapotu. Jinak nic.

Měl jsem štěstí?

Neřval jsem po ní. I když pro sebe jsem jí v autě řekl čuráku. Přitom obvykle nemluvím tak hulvátsky. Bylo to ve stresu. Z představy, že možná právě končím. Se vším. Se životem. Tenkrát jsem nechtěl. Očekával jsem ještě tolik věcí a událostí.

Vysoukala se z auta. Řidička fiatu. A byla zděšena. Mokrá. Měla dvě mokré mapy na stehnech. Od moči. Ta stékala dál, po zářivě oranžových botách. Kozačkách na zip. Materiálu podrážek jsem si nevšiml. Podpatky měla vysoké. Jehlové. Jak může řídit v tak nemožných botách, napadlo mě. Neptal jsem se jí. Viděl jsem, jak je zoufalá. Nešťastná. Z těch mokrých kalhot.

Čekali jsme na nějaké auto, dokud nezastaví a nedopraví mě k telefonní budce. Nebo někam, odkud bych mohl zavolat policii a sestru řidičky fiatu. Aby jí dovezla kalhoty, dlouhý kabát a ponožky. Mluvil jsem s ní pak. S její sestrou. Jenom jsem nevěděl, jak vysvětlit cizí ženě, proč má oblečení přivézt. Připadal jsem si nepatřičně. Taky jsem se styděl mluvit o další cizí ženě. Že se pomočila. Úlekem.

„Musí si vyměnit kalhoty a prádlo,“ řval jsem po něčí cizí sestře, když stále nechápala, proč by měla přijet jenom kvůli špinavému fleku na oblečení. Přitom o prádle se řidička fiatu nezmiňovala. Zaječel jsem to sám. Pak už její sestra konečně pochopila. Ale stejně přijela až za více než hodinu. Až po odjezdu policie. Řidička fiatu byla po celou dobu obalená přehozem ze zadní sedačky. Imitací leopardí kožešiny. Deku ani nic podobného nikdo z nás neměl. Stejně jsem viděl, a určitě také policie, co je pod přehozem. Možná si představovali i horší věci. Podle zápachu, který se z nás táhl. Bylo mi jí líto.

„Hlavně, že jste v pořádku,“ křičel jsem po ní. Tiše.

 „V pořádku,“ opakovala po mně.

Neuklidnila se ani v suchém oděvu. Dívala se na mne a na auto. Svou sestru nevnímala. Nedivil jsem se. Byla to starší sestra. Ve sportovních botách. S hrubou podrážkou ze surové gumy. V péřové bundě. Začala s výslechem, ještě před vybalením náhradního oblečení.

„Jak to vypadáš?“ kvílela.

Řidička jenom pokrčila rameny. Pravým trochu více.

Dnes projedu zatáčky bez kolize. Značek s jejich zobrazením, tabulkami s údaji 5 km a sněhovou vločkou si nemusím všímat. Ke katastrofě není žádný důvod.

„Bude krásně,“ zaječela by Edda tím příšerně nadšeným hlasem.

„Nádherně,“ a tančila by po pokoji. Jako by slunečný den a bezvětří byly nachystány právě pro ni.

„Neber si to osobně,“ vyštěknu na ni. Abych ji zchladil.

I řidiči jsou dnes podivně klidní. Netroubí, neposunkují se vztyčeným malíkem a ukazovákem, s vyplazeným jazykem. Od třetí zatáčky se táhnu za sklápěcím autem. Liazem. V těchto místech si nedovolí předjíždět nikdo. Někdo přeci, pomyslím na tři křížky za příkopem. Na jednom je tabulka se jménem Stanislav Salova. Těla zde pohřbena nejsou. Pohřbívá se jen na vymezených místech.

„Umřít musíš také ve sterilním prostředí,“ bála by se Edda.

„Zabít se mohu, kde chci,“ zaječel bych na ty její kecy. Ale až později. Ne hned.

Nikdy nedokázala sedět klidně. Nevím, čím to bylo. Posouvala páčky topení, přepínala ventilátor. Až sedmkrát, než jsem dojel k Novým Dvorcům, natáčela mřížkami topení. I na mé straně.

Otevírala a přivírala střešní okno, posouvala i bočními.

„Jsem nervózní,“ křičela na začátku. Pak už ne. Myslela, že ji musím brát takovou, jaká je.

A přitom jsem ji nesnášel. V autě jsem s ní nejezdil rád. Zabírala v něm tolik místa. K zalknutí. Přímo jsem ji nenáviděl.

„Nech toho,“ křičel jsem po ní. „Připoutej se.“

Později si brala prášky na uklidnění. ROHYPNOL.

Po nich si jenom otírala prsty o dlaně. Střídavě o pravou a levou dlaň.

Agens, ta sedávala klidně. Uvolněně. Věřila mi, že jízdu zvládnu.

Někdy mě provokovala. Ne moc.

Jakoby nenápadně.

Sedla si a sukni nechala vyhrnutou. Nestahovala ji dolů ani ji jinak neupravovala. Otřela se o mě, když jsem přeřazoval. Nebo mi jen pohladila ruku.

Seděla bez bot. Paty si opírala o vyklenutí blatníku. Vždycky jsem to místo důkladně vysával. Aby měla dobrý pocit. Čistoty.

Nic víc.

Mohl bych všechno. I za jízdy, kdybych chtěl. Stačila mi však jen představa.

Den bude stejný jako v předchozích dvaceti letech. Boty ovšem nosil v prvních měsících sportovní. Odlišoval se od spolupracovníků nazutých do černých, výjimečně i hnědých polobotek se šněrováním. Pouze ředitel pobočky měl boty s koženou podrážkou. Za dva roky si koupil podobné, ale s modernějším vzhledem. S méně zúženou špičkou a jedenapůlcentimetrovým podpatkem. Své první kožené podrážky si musel nechat zdrsnit. Pěti příčnými rýhami. Aby neuklouzl. Později si zvykl a chůzi zvládl. Bez potíží.

„Dobré ráno,“ pozdraví vrátného.

„Dobrý den, pane doktore,“ odpoví mu on. „Jak jste se vyspal,“ dodá někdy. Ne každý den.

Na křižovatce ve Svince se musím zařadit do pruhu pro odbočení vpravo. Kdysi dávno, ještě v mých počátcích, jsem se občas pletl a zařadil se do pruhu pro přímou jízdu. Pak už záleželo jen na řidičích za mnou a ve­dle mne, jestli mě pustí do správného směru. Někdy jsem musel projet až do Hlinky, tam se otočit a vrátit. Dnes už s tím potíže nemám. Se zařazením, myslím. Také konečně osadili tu dopravní značku výš, takže ji vidím o šedesát tři metrů dříve, a osadili ji mimo strom. Spíš strom skáceli, jak znám pracovníky u silnic. Po těchto úpravách se už neplete nikdo. Alespoň si nevzpomínám, že bych v posledních letech někoho pouštěl ze svého pruhu. Já se po těch letech ježdění řadívám i v cizích městech v klidu a s přehledem, protože si dávám na čas, vše si dopředu promyslím a ověřím. Na mapě a u známých, kteří město znají. Dávám si na čas, než se rozhodnu. Nebylo tomu tak vždycky. Dělal jsem spoustu zmatků.

A byl jsem v organizaci. Jedno jaké. Ale byl jsem tam.

 „Zprostituovaný chlap,“ řvala po mně. A nepřestávala. Ona samozřejmě nebyla v ničem. Jistě ne promyšleně. Nedokáže se totiž přizpůsobit řádu. A vedení. Já rovněž ne. Ale myslel jsem si, že mi to pomůže. Zapojit se. Nestát vně. Mimo. Nezařazený. Myslel jsem si, že je snadné se všemi. I s tebou. Omyl jsem poznal až později. Protože já jsem zůstal sám. I v té proorganizované mase.

Nevstupoval jsem plánovaně. To už vůbec ne.

Bylo tak jednoduché vstoupit. Nepřemýšlet.

Vyplňte a odevzdejte do pátku, jenom takhle to řekl Karel Nešpor. Namísto úvodního testu z deskriptivní geometrie. Pátek byl zítra.

Ne, formuláře přihlášek sám nerozdával. Na distribuci papírů byla určena služba. I na mytí tabule a ořezávání křídy pod úhlem čtyřicet pět stupňů. Přesně. Abychom při zkoušení mohli rýsovat na tabuli. Služba se střídala po týdnu. Pokud něco neprovedla.

Zvedl jsem ruku. K dotazu. Karel Nešpor mě vyvolal a namísto odpovědi mi zadal příklad. Vyřešit průnik přímky s rovinou. Přičemž přímku zadal nějak atypicky. Nenalezl jsem řešení a dostal za pět. Již potřetí v tomto pololetí.

Nikdo další se už nehlásil. Ani v pátek. Jenom jsme všichni odevzdávali papíry. I s podpisem.

Lubomír se u toho ušklíbal. Hrál si na revoltu. Zvolili jsem ho za předsedu organizace. I já jsem jím mohl být. Kdybych měl zájem. Jenomže já jsem nemusel. Na vysokou mě vezmou i bez předsedování. S mým prospěchem, pokud se nebudou opakovat mé problémy v deskriptivě.

Nechtěl jsem se s tím vším moc špinit. Jenom tam být. Neunavovat se. Nepřečnívat. Zřejmě by se nic nedělo i bez mého členství. Nikdo by mi nic neudělal. Přesto jsem měl to nutkání. Být tam. Se všemi. Pohromadě.

„Kdo chce kulturu?“ předseda nás už řídil. Vzal jsem ji. Přesvědčili mě.

„Máš přehled,“ křičeli na mě. Když jsem váhal. Jakýpak přehled. Četl jsem. To ano. Nezajímala mě ovšem slova. Ani děj. Nebo vůně klihu a papíru. Přitahovalo mě něco jiného. S knihou jsem nemusel být obutý. Seděl jsem nebo ležel jenom v ponožkách. V létě i bez nich. Komise organizační, finanční, stravovací i sportovní byla již obsazena.

Kromě čtení jsem nebyl schopen něčeho jiného. Hudba mě divně rozrušovala. Koncerty jsem nesnášel. Nejvíce, pokud vyhrával celý symfonický orchestr. Úder činelů mi tříštil mozek. Po takovém zážitku jsem se pak nemohl soustředit několik týdnů. Stejnou dobu mě trápily otlaky od těch nemožných lakýrek. Neměl jsem jiné sváteční boty. Tlačily mě především na malíčcích a nártech. Nenáviděl jsem je. Úzké, neprodyšné boty. Míval jsem v nich mokré nohy. Nepáchl jsem. To ne.

„Nevydáváš žádný pach,“ ječela Milada. „Ani vůni.“

Musel jsem použít sprej TIDES. Koupila mi ho.

„Za hříšné peníze,“ jak nezapomněla zařvat.

Přitom já jsem se svým pachem byl spokojený. I s jejím.

„Co ti pořád vadí,“ zeptal bych se jí.

Ani na ten rockový koncert se mnou nešla.

„Co bych tam dělala?“ ječela.

„Byla bys se mnou,“ řval jsem po ní. „Sdílela zážitek.“

„Tvůj experiment,“ to už vřeštěla.

Nechal jsem ji být. Pak stejně zmizela. Je nezvěstná. Nehlásí se. Nikdo o ní neví.

Na rockový koncert bych mohl jít v kristuskách, pokud bude teplo. Když ne, tak v plátěných teniskách nebo semiškách. Kotníkových s rovnou podrážkou. Měkkou.

Tvrdší hudbu jsem mohl poslouchat jen vně sálu, ne vevnitř. Tam by mi praskla hlava.

Odzkoušel jsem si to na Plasticích s jejich Elí. Praskl mi bubínek. Pravý. A to prý se drželi zpátky. V řevu a ječení, protože hráli komorně. Říkal mi Oto. Jejich texty se mi líbily. I kytarista, který hrál bosý a do pasu nahý. Stékaly po něm prameny potu. Setkávaly se nad pupíkem a odtud tryskaly ven z těla.

„Tohle má svý šťávy,“ řval na mě v tom randálu Oto.

„Ničím se nemastí, aby to vypadalo,“ asi tohle taky ječel.

Mě to už nezajímalo, praskl mi ten bubínek a holka, co se tlačila kolem mne, mi odporně šlápla na nárt. Měl jsem ty kristusky a ona kopačky. K sukni. Kdyby alespoň s gumovými špunty. Tyhle byly hliníkové, vybroušené do špice. Nárt mi krvácel.

Na pohotovosti to vzali v jednom – ucho i nárt.

Lékař se nedivil a kromě dotazu na datum mého narození se na nic neptal. Asi to bylo také tím, že v těch řemínkových sandálech jsem vypadal mírumilovně. Opilý jsem nebyl. Až pak.