Běh, šourání a předstírání

Běh a šourání

Mířím vpřed, někdy si říkám, jak jsem pošetilý, když jsem si za cíl svého snažení zvolil neexistující bod, značku, jíž se nemohu reálně dotknout. Přesto mi stačí naděje, představa: stanu na vrcholu zeměkoule. Netrvám na tom, aby byl zvýrazněn nějakým výčnělkem, vystačím si s měřicími přístroji a důlek pro vlajku si v něm vyhloubím sám. Důležité je, že se hýbu, nestojím, sleduji vlnění saní a psů; v hlavě mám ticho, poklidné prázdno a za dvě hodiny zastavíme a vypijeme si čaj s několika sušenkami, na nic víc nemusím myslet, i počasí nám dnes přeje, a pokud se náhle nezmění, čeká nás pěkná noc. Po večerním jídle usnu okamžitě, neruší mě ani chrápaní a funění spolunocležníka.

Jdu a myslím na to, jak je útěšné takové vakuum v hlavě, přerušované pouze delšími přestávkami za větrných bouří. To se pak ne­­udržím a vracím se zpátky do továrny, do svého dětství a dospívání, do míst, kde jsem se rozplynul v obrovské mase podobných. Stál jsem a svařoval celé dny a ve snech i v noci, ani jsem nevěděl, co vlastně. Vymýšlel jsem si cesty a využití pro obrovské nádrže, mohly by sloužit jako zásobárny paliva nebo potravin v Africe, Číně nebo dokonce v Jižní Americe. Na mé hloupé otázky mi nikdo nechtěl odpovídat. Smáli se mi, dál jsem se neptal, nikdo z těch chlapů kolem mne možná nevěděl, co vlastně děláme, a jejich smích vyplýval spíše z bezradnosti.

Na svařování mě lákaly jiskry, tisíce drobných žhavých bodů, v nedýchatelném puchu mi postupně čím dál tím méně připomínaly hvězdnou oblohu a v nevytápěné hale mi záblesky magmatu k zahřátí nepostačovaly.

„Děláte s ohněm, co byste ještě chtěli,“ přeříkával nám předák majitelova slova.

„Ať si to zkusí,“ reptali někteří, především Kytek a Kámen.

Chrchlali všichni.

Přitom zima a mráz mi nikdy nevadily, až tady v továrně, v nechtěné nehybnosti, v okruhu pěti až sedmi kroků v blízkosti svařované vany, s obličejem zastřeným ochranným krytem. S maskou přes obličej, čepice pod ní nebo na ní, to zkoušel Kolovrat, sklouzávala, proto jsme svařovali prostovlasí, tedy ti, co ještě vlasy měli.

Již po několika směnách jsem zapomněl, tak jako všichni ostatní, co jsem v životě chtěl vykonat, a už jsem ani nic neočekával, žádnou budoucnost. Přitom ještě před chvílí, ve škole, jsem se ujišťoval – do něčeho podobného, v čem jsem se právě octnul, nikdy nespadnu. Z knihovny jsem si vypůjčil básně Emily Dickinsonové – v angličtině byly na výběr jen její básně –, pak dvě knihy pohádek a Kdo chytá v žitě, cestopisy jsem již měl přečteny všechny, tedy ty dostupné, některými jsem se se slovníkem prokousával třikrát i čtyřikrát, a dělal jsem si důkladné poznámky do notesu s mapou světa na deskách, abych se procvičil v cizím jazyce.

První dva dny jsem se po práci snažil přečíst alespoň dvě tři básně, dobrou angličtinu budu na svých cestách potřebovat a pod vlivem básnířky by se mohl stát můj jazyk mnohem ušlechtilejším. Na pohádkách jsem se trénovat nechtěl, nikdy mě nebavily, ani v dětství ne, a když jsem začal více chápat texty, došlo mi proč. U tradičních pohádek mi vadí ornamentálnost, ta se objeví pokaždé, když ústní vyprávění přetransformujete do písemné formy.

Salingerův americký slang mi nebyl blízký, proto na mě zbyla Dickinsonová, po třetím dni svařování jsem již nedokázal cokoliv číst, básně už vůbec ne.

Po smrtelné únavě ze stání jsem se přišoural k posteli a spal.

Každý den, týden, měsíc.

S tak nehybnou jednotvárností jsem se do té doby nesetkal. Nejprve jsem se v práci upínal k přestávce na svačinu, pak k pěti minutám určeným k vyměšování a k rychle vykouřené cigaretě.

„Zdar, mladej,“ byla nejdelší věta, kterou jsem slyšel.

V obrovském kolosu, mezi tolika lidmi jsem byl dokonale sám, nikdo mě nepolitoval ani neutěšil a stejně na tom byli všichni kolem mě. Po dvou týdnech jsem se zděsil, bál jsem se, že si zvyknu a zaměřím se na jedinou hodnotu – splnění plánu, ne mého, někoho jiného, člověka, kterého ani neznám, a budu výkonným pracovníkem, za každou cenu, bez ohledu na vše ostatní, i soucit.

Jak jsem se přesvědčil poté, co jsem se zastal Koniáše, přitom sympatický mi nebyl a kromě jednoslovných pokřiků se mnou nehovořil, asi by neměl o čem.

„Nesouhlasím s potrestáním,“ tak to jsem řekl předákovi.

„Starej se o svý,“ řekl zase on.

Ostatní se dívali, někteří přikyvovali trestu uloženému Koniášovi.

Musel stát u stroje na špičkách, celou směnu, a nepovolit.

„Nemá remcat,“ slyšel jsem ještě ke Koniášově vzpouře.

Přitom nic nevyvedl, jenom se ohradil proti snížení mzdy za nepodařené kusy, za chybu zaviněnou poruchou stroje.

„Baletko, primabaleríno,“ tak tohle jsem skutečně poslouchat nechtěl – od lidí, kteří jsou na tom stejně jako Koniáš a já. Přesto si nemohli pomoct a na chvíli si mysleli: jsme v mnohem lepším postavení než trestaný.

V takové prázdnotě jsem se bál zůstávat.

Fabriku jsem opustil a šel jsem na vzduch skládat slámu a ještě před tím okopávat brambory. Bylo to lepší, i když peněz jsem měl méně než při práci u stroje a po jedné obzvláště namáhavé práci jsem se sesypal. Celý jsem se třásl, střídavě zimou a záchvaty tepla. Nikdy předtím jsem svalovou horečku nezažil. Z čeho taky? Z rybaření a výletů? Nezkusil jsem si osmnáctihodinové přesouvání břemen na vlečku nebo z vlečky, s jedinou přestávkou, možná dvěma, a s třemi chleby a jedním vajíčkem v břiše.

U nakládání a vykládání jsem ani nepozoroval mraky na obloze, jedinou zábavu, kterou jsem mohl mít, kdybych nebyl vyčerpaný i pro tak nenáročnou činnost. Přitom by stačilo pouze lehce zaklonit hlavu a mohl jsem se po letní obloze procházet společně s mnichy v kápích nebo se účastnit proměny Dia v mravenečníka a přestal bych se rozlítostňovat nad sebou a rozčilovat nad hovory Adama a Bendy.

„Papaláši můžou všechno,“ předal Benda balík slámy Adamovi.

„Nenažranci,“ připojil se Adam, ačkoliv ani on nevěděl, co má Benda na mysli. Měl však v sobě zakódovanou rabskou zkušenost s panstvem, a omyl byl proto málo pravděpodobný.

„Pozor, kam hledíš?“ slyším řvoucího Adama zahrnutého tíhou slisované slámy.

„Máš uskočit,“ vybízí ho namísto omluvy Benda.

„Včera byli ve zprávách,“ slyším a opět nevím, o čem Benda mluví.

„Tak co bylo?“ Adam podává balík slámy.

„Návštěva v cukrovaře, jak dělají delikatesní bonbóny.“

„V cukrárně, debile,“ posouval Adam vypravěče blíže k cíli.

„Jsem se přeřekl,“ Benda zrozpačitěl a ve vyprávění se zastavil, možná se zamyslel nad tím, jestli právě on může někoho hodnotit, lidi v oblecích, dohladka vyholené, v umytých autech, když on tady zaprášený překládá slámu a smrká mezi prsty.

„Všechny jsem viděl, prezidenta a ostatní, jak ochutnávají čokoládu, normální a dvou­ barevnou.“

„Bílou a hnědou?“ zaujala Adama dvouba­
revnost.

„A jakou jinou?“

„Prezidentova stará, co ji tahá všude s sebou, dostala jednu obrovskou bonboniéru s mašlí až semhle,“ ukazuje Benda nad hlavu, jak vysoko se tyčila osmička stuhy.

„Přestávka,“ nudí se Adam.

„Počkejte a nemluvte,“ přitom já jsem nic neříkal, „teprve začne ostuda. Někdo je natočil, prezidentova tajemníka a ještě někoho, jejich funkce nejmenovali, ale v oblecích byli, jak navážejí všechny vozy z loupežné výpravy krabicemi s bonbóny. Z prezidenta byly vidět mezi kartóny pouze ty jeho tlusté brýle.“

„Kdybych já si něco nakradl…“ Adam zatoužil po prezidentově místě, alespoň mi to podle jeho roztouženého pohledu tak připadalo.

„Nikdo nekradl, šlo o dar cukrárny,“ změnil se na okamžik Benda v prezidentova mluvčího.

„Takové dary bych bral,“ pochechtává se Adam a nemá dostatek času domýšlet si, co by si počal s ohromným množstvím čokolády, jestli by ji dokázal rozdat, když její hmotnost přesahuje trávicí a vyměšovací možnosti nejen jeho, ale také nejširší rodiny a sousedů z celé ulice, protože „Přišla kontrola“, ohlásil ji Benda ze stanoviště nad námi.

„Jak to jde?“ slyšeli jsme.

„Jde to, ale dře to, co?“

Zpočátku jsem dvojsmysly nechápal, jenom jsem se snažil zasmát spolu s ostatními. Přál jsem si, aby v soukromém životě nebyli tak hrubí a neomalení a aby se předváděli pouze mezi chlapy, i v jejich hovorech o veřejných záležitostech jsem se snažil hledat hlubší význam, něco, co chtějí vyslovit a nepostačuje jim slovní zásoba.

Očekával jsem to především u Bendy, byl krásný a já byl přesvědčen o propojení půvabu a oduševnělosti. Kradmo jsem ho pozoroval při práci, na každý úkon se koncentroval, při předávání balíku slámy se proměňoval ve šlechtice, který nám udílí listinu s novými panstvími a povyšuje nás na lenní pány.

Byl jsem bázlivý, neodhodlal jsem se k tomu, abych Bendovi o jeho vznešenosti cokoliv řekl, o majestátnosti spojené s neuvědomělým prázdnem. Jak bych mu něco takového mohl vysvětlovat? O podobné nesmysly určitě neměl zájem, vysmál by se mi, k mé útěše bez zraňující ironie, přímočaře, protože nic nebylo jeho mysli vzdálenější než záměrné vyjadřování protikladem.

Ale hrůzu ze soustředěné prázdnoty budu potkávat i po Bendovi a děsit mě nepřestane.

Opustil jsem je a zvolil jsem si chůzi, běh, někdy jen šourání po sněhové pláni a po ledu, po něm především, kvůli barvám, bez nichž bych se nedokázal obejít – měděné hnědé, potažené průsvitnou glazurou, růžovohnědé nebo bledězelené s šarlatovými stíny. O kráse oblohy nad ledovým pohořím jsem věděl již z předchozí cesty, a stejně jsem byl znovu ohromen její novostí a nepředstavitelnými odstíny.

„Jsme v nebi,“ vyjádřil se navigátor Pastorek, a věřící asi nebyl, přesto slovo nebe použil, protože nevěděl, jak jinak označit tu valící se krásu. O svém bohu, pokud ho měl, mlčel, nevyjadřoval se, je to tak lepší, když nikdo neruší nepřesnostmi podstatné věci života a umírání.

Vím, na bílých sněhových polích se vyhnu dusné společnosti lidí, těch, co jsem si nevybral, a přesto jsem byl nucen s nimi žít, četníků, obecních radních nebo lékařů.

Tíže z jejich společnosti mě opustila již na lodi. Při projíždění přístavy ještě ne, tam jich bylo plno, najmenovaných úředníků, zběsilých při plnění povinností, svých, jak si většina z nich myslí, přičemž četníci bývají nejzavilejší, stejně jako číšníci.

Ani jedny na pláních nepotkám, nebude mě strašit uniforma toužící po kontrole autolékárničky nebo zásoby náhradních žárovek.

Při přípravě čaje a sušenek se střídáme, číšník nás nebude peskovat za to, že ho znervózňujeme banalitami a stížnostmi na studenou kávu, pobryndaný talíř a za malé spropitné.

Předstírání

Panovnice je udivena sděleními, která ji zpravují o zvláštní existenci bezejmenných jedinců na internetu, na stránkách literatury ze svislého pásu s nadpisem „Diskuse“, pokud na něm chvíli setrvá, se k ní začínají trousit útržky: „Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem francouzské literatury, ale po přečtení úryvku z Echenoze začínám uvažovat o tom, že svůj názor přehodnotím.“

V záhlaví věty je jméno Jakub nebo jakékoliv jiné jméno nebo písmena a e­mailová adresa.

Formulace a obsah dalších výpovědí je až na drobné odchylky stále týž. Nějaká neznámá a pro čtenáře webové stránky zcela anonymní osoba oznamuje něco, co panovnici ani v nejmenším nemůže zaujmout. Výkřiky by byly přiměřené ve společnosti přátel nebo rodiny, lidí majících o Jakubovi alespoň nějaké povědomí, na otevřených stránkách však pisatel vyvolává rozpaky nevyzrálostí a přepisem svého bezobsažného hlasu, tolik podobným zveřejňování fotografií roztomilých malých dětí.

Jakub by mohl být přijímán nanejvýše blízkými v rodině. Rodiče, pokud jim jejich potomek není zcela lhostejný, se snaží vyslechnout pro něj tak důležité a z jeho pohledu jedinečné a originální nápady, diktované po generace oním nejistým časem přechodu z puberty do dospělosti, obdobím naprosté nekompromisnosti, opájením se vlastními intelektuálními objevy, aby pak mohl za několik let zjistit, a ani to už většinou neudělá, že novými a prvně vyslovenými byly pouze pro něho.

Návštěvník webové stránky společně s pa­novnicí, s očima omylem zachytivšíma Jakubův výkřik, který i jemu samotnému bude za pár let připadat pošetilý, by pisatele rádi zbavili dalšího zesměšňování se před nahodilými čtenáři, s potěšením by smazali jeho zprávu a vyhnuli se začervenání nad planým shlukem písmen.

Panovnice ví o odvrácené stránce překotného vývoje, projevujícího se vlamováním nechtěných sdělení do cizích myslí, do jejího soukromého pokoje tak vstoupí někdo, koho by sloužící nechali stát za branou, a ani Jakub by přes své vyhraňující se dospívání tolik odvahy neměl, aby na panovnici zazvonil a sdělil jí: „Chystám se přehodnotit svůj vztah k francouzské literatuře.“

Musel by totiž podniknout přímou akci, obléknout se, přepravit k paláci a zazvonit.

Z klasických dorozumívacích prostředků by si mohl vybrat dopis, ale výsledek by byl podobný zazvonění.

Pokud by nenapsal anonym, srovnatelný s internetovou diskusí, a větu o vztahu k francouzské literatuře podepsal celým jménem a opatřil ho adresou, odhodlal by se odnést jednovětý dopis na poštu? Takový list vyvolává stejné rozpaky jako pohled na napruženého a zarputilého mladíka v blízkosti, na vzdálenost paže panovnice. Přímo k ní by bez výslovného pozvání nikdy nepronikl a byl by zastaven daleko před vstupem do paláce.

Setkání tváří v tvář je použito pouze jako obraz, k něčemu takovému by ve skutečnosti nikdy nemohlo dojít, jen ojediněle, v případě, kdy by selhala královská stráž a došlo by k atentátu na majestát, ale něco podobného se neudálo již staletí.

Tam, kde nastupují na trůn všelijaká politická nedochůdčata, se násilí na mocných tu a tam vyskytuje. Je to však způsobeno právě nízkým původem nových panovníků, kteří si neprozřetelně vybírají sloužící ze svých vrstev, nezodpovědné a selhávající v rozhodných chvílích. Jak jen se někdo může spoléhat na poddané s pracovní smlouvou, jak může vypadat jejich oddanost? Je stejně nahodilá jako lokajský smysl pro odpovědnost.

Pisatel e­mailu bude pocházet ze stejných poměrů jako moji sloužící, říká si panovnice. Je mu dostupný, stejně jako jí, počítač a neviditelné spojení se světem. Najednou začíná přemýšlet o rovnosti se všemi lidskými bytostmi, s těmi z královských vrstev především. Cítí se na diskusi s kýmkoliv, dokonce i s panovnicí, a pár let mu potrvá, než si uvědomí jednosměrnost hovorů. Teď ještě křičí, varuje, ozývá se, a nikdo mu neodpovídá. Jaký by měl vládce k podobné činnosti důvod?

Postupně se zklidní a dále se soustředí na výkřiky určené své vrstvě, na univerzitě nebo jako zástupce vedoucího velké firmy.

Jak jen jsou nanicovatí ti noví ambiciózní lidé, jejichž vtíravosti je panovnice vystavována dennodenně.

Píše vám profesor Král, slyšela při včerejších audiencích.

Rádce Grulich se usmíval již při vyslovení „profesor“, u „krále“ se až prohnul.

Přitom Grulich se chovává uměřeně, nedává na sobě znát pobavení nebo smutek.

Profesor a král ho vytrhli z letargie.

„Jsme zaneprázdněni,“ odmítla vyslechnout cokoliv od profesora s jejím titulem.

Je zarážející, s jakou lehkostí se poddaní typu Krále zaštiťují tituly získanými kdesi v pobočkách poboček neznámých univerzit.

V počátcích panování zaslechla již jména tolika nízkých osob snažících se o své zušlechtění smyšlenými šlechtickými tituly. Takové osoby byly k smíchu, proto neměly mnoho následovníků.

Zatímco dnes sleduje tisíce podřízených prohlašujících se za akademické šlechtice, ač je k tomu jejich původ ani chování neopravňuje.

Může si jen povzdychnout a bránit tomu, aby se podobné existence k jejímu majestátu nepřibližovaly.

Jenom ať se titulují mezi sobě rovnými.

„Vážený doktore domovníku, profesorko kuchařko,“ rozesmál ji příklady Grulich.