Literární historik nad časem

Tvůrčí habitus Jiřího Brabce není habitus autora velkých monografií – jediné jeho dvě velké práce, Antonín Sova a Poezie na předělu doby pocházejí z let 1953 a 1964. Stejně jako v případě mnoha jiných výrazných osobností jsou i Brabcovy texty ponejvíce rozesety po sbornících a časopisech, často je najdeme jako doslovy či předmluvy ke knihám jiných autorů: připomeňme jeho třísvazkový výbor z díla Karla Teiga, výbor ze studií Záviše Kalandry, redakční a editorskou práci na Spisech T. G. Masaryka, na spisech Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Františka Hrubína, Karla Šiktance a dalších. Jeho texty sebrané do knihy Panství ideologie a moc literatury jsou tedy čtenářsky lákavé již samotným faktem vydání v jednom svazku; kniha vypovídá o literatuře jako takové stejně jako o rozpětí Brabcových zájmů, jeho metodologii a – implicitně, avšak výrazně – o jeho pojetí literární historie.

Historie a její literatura

Aniž bychom chtěli zaznamenat všechna témata, jež se zde objeví, uveďme alespoň obrysy tematiky přítomného svazku. Nejdále do minulosti se obracejí studie – předválečné době se věnují texty o T. G. Masarykovi a jeho vztahu k literatuře, k liberalismu, k Dobrovskému (na téma Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna naváže i studie o Emanuelu Chalupném). Pozornost se dostane českému antisemitismu – Brabec mu věnuje nejdelší stať souboru –, ruralismu či problematice literární tvorby českých emigrantů.

Literárněhistorický pól všech zmíněných prací není ovšem fixní či definitivní: tam, kde si materiál žádá, převáží teoretický rozměr, například ve studii „Estetická norma a historie literatury v totalitním systému“, jež domýšlí Mukařovského teorémy zcela novým směrem. Zvláštní oddíl věnovali editoři svazku, Michal Kosák a Jiří Flaišman, šesti Brabcovým recenzím a „portrétům“, monografickým kapitolkám o českých literátech či teoreticích (Hlaváček, Seifert, Teige, Kalandra, Fikar, Šiktanc). Na základě výčtu jednotlivých témat by se mohlo zdát, že Brabcova kniha je nesoustředěná či nejednotná; svírá ji ovšem ona „ideologie“ z názvu svazku. Všichni vyjmenovaní autoři či témata jsou výrazně exponováni nejen v „čistě“ literárněhistorickém kontextu, ale také v kontextu obecnějších dějin myšlení, podílejí se na jejich proměnách a tenzích, výrazně a symptomaticky se proměňují v recepční historii. „Ideologičnost“ zde znamená podíl textů a literátů (spisovatelů, kritiků, ale též filosofů nebo sociologů) na těchto jevech, jež v posledku znamenají, jak v doslovu uvádí Daniel Vojtěch, „(znovu)ustavování horizontu čtení“. Takové zobecnění se již přímo dotýká zvolené metodologie.

Model literárního historika

Brabcova kniha je příkladem interdisciplinárního přístupu k látce. Aniž bychom se zde setkali s absencí citu pro hodnoty umělecké, pro to, co činí literaturu literaturou, není zde literární historie vnímána jako výsostné či pouhé území beletrie a jejích tvůrců; prostupuje všemi rovinami společenského života, ideologickými rámci, a projevuje se stejně tak v uměleckém výrazu jako v reflexích a zároveň reakcích sociologických, ideových a ideologických nebo politických. Brabcův zájem o problematiku antisemitismu (který je veden spíše politologicky než esteticky) je toho dobrou ukázkou.

Zásadní a podstatný je historický rozměr Brabcových textů, či spíše autorův vztah k dějinám: Brabec je literární historik, který chápe svou látku jako osobní úkol, je si vědom své angažovanosti v historii, nebo slovy Daniela Vojtěcha „vystavenosti dějinám stejně jako participaci na těchto dějinách“. Objektivní uchopení látky je tak u Brabce vždy vtahováno do etického horizontu; snad právě tento důraz byl důvodem ocenění svazku prestižní Cenou F. X. Šaldy.

Autor je bohemista.