Básnířce Evě Oubramové vyšel posmrtný výbor z poezie, který uspořádala a doslovem doprovodila Viola Fischerová. V básních svazku, nazvaného Co zbývá, se setkáváme především s láskou – ovšem píše se tu o ní bez patosu, přirozeně.
Jedním z hlavních témat básní Evy Oubramové (1939–1997) ve výboru Co zbývá je láska coby stav zrající v osamocení a sytící barvy okolního světa naléhavostí a touhou. Nejde přitom jen o „neopětovaný“ cit nebo o odloučenost od milující bytosti, ale i o pocit nepatřičnosti ve světě „živáčků“, v němž lze obstát právě jen díky lásce. Protože právě ta častěji chybí, než spěchá na pomoc, stává se obývaný prostor, zvrstvený (a tak i různorodě metamorfovaný) pátravým zrakem marně milujícího horečnatými kulisami – zdánlivě anonymního – umírání. Ke stálosti či odvěkosti tohoto stavu, v němž člověk konfrontovaný s nenaplnitelnou touhou poznává hranice svých sil, přitom odkazuje různá stylizace básní: některé jsou pojaty jako bezprostřední sebereflexe, jiné zachycují dávný – vlastní i cizí – prožitek; svorně je přitom odstiňují snové motivy, příležitostně kontrastující se syrovými obrazy všednodenní skutečnosti. Minulost i přítomnost, realita i sen, vše hovoří o jediném.
Sen o lásce za dne samoty
Eva Oubramová reflektuje lásku s osudovostí, nikoliv však se sentimentem, nesnaží se ani dojmout nebo sugerovat čtenáři podobné pocity. Charakteristickým rysem její poetiky, majícím významný podíl na vroucnosti jejího básnického výrazu, je adresnost: nejednou se tu promlouvá k milované bytosti, evokují společně prožité události. Někdy však tato promluva přechází v sebeoslovení, hlas lyrického subjektu sice hledá tu, jíž jsou slova určena, ale vlastním a jediným adresátem je (a musí být) právě on sám; takový zdánlivý pokus o dialog je především součástí reflexe (či rekonstrukce) jejich vztahu.
Hranice tázavého bdění a uklidňujícího spánku je většinou v těchto básních zastřena. Milostná zkušenost lyrického subjektu k sobě poutá různé motivy a scény z obou sfér a sceluje je jasnou představou o básnickém světě, tedy jeho senzitivní konstrukcí, jež nepostrádá ani gnómických výpovědí o pravidlech, která v něm platí. Takto se uplatňuje například frekventovaný motiv deště, který je dynamickou spojnicí země a nebe, jež rytmicky sešívá (přirozeně i s tělem pozorujícího a prožívajícího subjektu) do jakési vrstevnaté „textilie“, nasáklé slzami bouří: „Nevím kde končí tma/ nevím kam až se valí oblaka“. Básnický svět je i tím až klaustrofobně sevřen a chvíle, v nichž se látka protrhává a prostor se provzdušňuje, prosvětluje a otevírá různorodým atmosférickým dějům a nebeským efektům, jsou také vítězstvím nad vnitřní tísní: „Lásko má,/ lásko na ostří trávy/ Můj kouzelník lišaj měl dnes v noci sen/ dlouhou bílou chodbu/ černý stín/ rudou čepičku// Ještě že svítání nemělo pět peněz/ Byla bych bez motýlů.“ Tyto vteřiny náhlé volnosti přináší nejčastěji blízkost milované bytosti.
Podobně bývá básnický svět Evy Oubramové také inkarnován organickými obrazy, přímo odkazujícími k lidskému tělu, které se nejednou propojuje se zemí, hlínou, proniká jí a vyměňuje si s ní vlastnosti (například motivem analogickým k dešti je krvácení „odshora dolů“). I takovéto „syntetické“ motivy posilují osudové vyznění básní. Lyrický subjekt však neutváří tuto krajinu pouze svým tělem (což poznovu odkazuje ke komplexnosti bytí, k integrační síle lásky), ale i svou pamětí, která se připomíná bohatými pásy asociací, úlomky příběhů a ozvěnami pronesených slov. Takovéto intenzivní prostoupení světa, jeho spoluutváření dokáže vyvolat i iluzi nepřítomné bytosti. Život se pak proměňuje v cestu nikoliv k „příštímu“ (skrývajícímu smrt), ale k věčné lásce. Témata lásky a smrti jsou v této poezii těsně sepnuta. Smrt podobně jako láska poznamenává a pozměňuje celý svět a zasahuje ženu, která o ní promlouvá, nepřipravenou. A není to jen skon člověka, ale i zánik města.
Cesta vzlétajícím Mostem
Jedním z reálných předobrazů básnického světa Evy Oubramové, hojným zřídlem její „magickorealistické“ imaginace je starý Most, soustředěněji představený závěrečným oddílem knihy. Slavné město, zbavené po druhé světové válce svých lidí (nikoliv však paměti), spojilo svého genia s heterogenním rojem nových obyvatel, a radikálně tak počalo měnit svou tvář, až se nakonec rozplynulo v mračnech dýmu z bouraných domů. Tato proměna, ve své poslední fázi ne nepodobná nemoci postupně znicotňující celý organismus, byla pozvolná a plná – groteskních i tragických – intermezz. Město však nepozbývalo své tragické vznešenosti ani při nájezdech nejrůznějších poválečných zlatokopů, ani při osudných detonacích. V básních Evy Oubramové explicitně zasvěcených tomuto městu se svědectví o rozkladu spojuje s vyznáním, reálie (osoby, místa, příběhy) jsou zde rozdroleny do sestav, jejichž snovost je blízká fantasknosti mostecké asambláže devastované secese, na samé dno vytěžených lidí a jejich jazyků: „Nikdy se mi nepřestane zdát o městě/ kde hejna holubů pomřou hlady/ holoubci pyšní z ruky do zobáku/ mironovské zrní na příliš dalekých polích// Holubí děda z prvního náměstí/ měl podivný pohřeb/ Unášen odletěl k azurovému nebi/ špalírem plných volátek“. Dávné okouzlení se hořce mísí s bolestí z rozplývání, z mizení a s hrůzou z bezmoci. Láska k městu, které se ztrácí a z něhož nakonec zbývá jen přibližná silueta, je vysilující, ale přesto důležitá. Milujícímu pomáhá uchovat si identitu, bez ohledu na zkázu. Mizející město se nepropadá, ale vzlétá, vzdaluje se zemi, jíž náleží jen beztvaré trosky: „Ve 14.30 odletělo muzeum/ následující týden knihovna/ v tutéž dobu// Tvá smrt město/ bude krutá/ skrze tu šelmu/ co ti byla v patách“.
Sen a vzpomínka, to jsou cesty, které vždy budou zbývat, a ten, kdo miluje je povinen na nich zůstat. Přes bolest, dezorientaci, samotu. V prosbě skryté ve verších „Nebuď mě/ když mám zlý sen“ je vůle k věrnosti vyřčena snad nejintenzivněji. A nejen k věrnosti, také k životu, protože ten nelze od lásky oddělit; protože by pak byl prázdný a ani smrt by tu nicotu neukončila.
Autor je bohemista.
Eva Oubramová: Co zbývá? Literární salon, Praha 2009, 108 stran.