Vančura, Ondruch, Janál
Markéta, dcera Lazarova
Divadlo DISK, premiéra 15. 1. 2010
Divácky nejúspěšnější inscenace letního semestru ve školním divadle DAMU zvítězila na festivalu Zlomvaz. Ne vždy se úspěšnost setkává s kritickou odezvou, tentokrát se to podařilo. Přesto jsem po několika desítkách minut představení začal přemýšlet, co se mi inscenace snaží sdělit. Čím může být pro současného diváka aktuální a přitažlivá? Snad hereckými výkony. Historický příběh o drsných klanech lapků a nevinné dívce (Klára Klepáčková), která chce zprvu svůj život zasvětit Bohu a po znásilnění (!) jedním z banditů (Jiří Suchý z Tábora) podlehne lásce k němu. Rozpor mezi životem obětovaným víře a tím odžitým tady a teď mohl být zajímavý v dobách Vladislava Vančury. Svár zlodějských, a přesto tak nějak spravedlivých kmenů (Češi) s všemocným králem (Rusové) mohl fungovat ve Vláčilově filmu. Jaký přesah ale hledat pro současnost? Navíc se v jedenapůlhodinové hře protočí tolik postav, až z toho jde hlava kolem. Jejich konání je často obtížně vysvětlitelné, není na to čas. Když se uměřený německý hrabě Kristián (Ivan Lupták) zamiluje do živočišné Alexandry (Ivana Krmíčková), působí to nepravděpodobně, stejně jako jeho pozdější prozření. Zbytečná je jeho němčina, z níž plynule přechází do češtiny. Nepatřičné jsou složité kostýmy s typicky raně středověkým doplňkem: kůží. Jak z Lovců mamutů. Ve své podstatě ale není studentská inscenace špatná, zejména postava Komediantky (Marie Štípková) komentující děj je dobrý nápad (až na tu „staročeštinu“). Až příliš často mě ale při představení napadla otázka: Proč?
Jiří G. Růžička
Karel Čapek
Hordubal (ach, stůl, židle, světlo a sloup)
Divadlo Husa na provázku Brno, premiéra 6. 3. 2010
Nový čapkovský cyklus divadla Husa na provázku zahájila dramatizace novely Karla Čapka Hordubal. Vztah mezi Hordubalem, který žil dlouhou dobu v Americe, aby pro rodinu vydělal peníze, a jeho ženou Polanou nefunguje. Polana (Eva Vrbková) mezitím totiž manžela vyměnila za čeledína Štepána (Robert Mikluš). Jejich střet ale není střetem dvou soků v lásce, spíše sporem o to, jak by měl fungovat statek. Hordubal chce chovat krávy a orat svahy v kopcích, Štěpán raději chová koně a obhospodařuje pole u vody. Herecký sbor to poetizuje: nespoutané divoké koně hrají pobíhající lidé, krávy zase představuje cinkot bandasek na mléko. Režisér J. A. Pitínský opět vytvořil básnické dílo, v první části značně baladické a snové a v druhé, kdy se koná soud s vrahy, modernější a o to výstřednější (Polana u soudu mluví operním hlasem). Otázku, kdo zabil Hordubala, nechávají inscenátoři nedopovězenou. Vladimír Hauser ho představuje jako rozvážného muže, snažícího se danou situaci uklidnit. Manželčina milence toleruje, ale zároveň cítí odcizení a výsměch sousedů. Zvažuje sebevraždu, má vážné zdravotní problémy. Proti Polaně a Štěpánovi stojí celá vesnice, přesto jejich čin ospravedlňuje právě manželova shovívavost a pochopení, z nějž pramení silná melancholie.
Olga Vlčková
Městské zásahy Praha 2010
Centrum současného umění DOX, do 2. 8. 2010
Zapojit architektonická studia do hry s městským prostorem, tedy jisté formy veřejné vizuální diskuse a kritiky, je skvělý nápad. Zároveň ale ukazuje, že současní architekti mohou být z volného zadání zmatení. Například: prostor kolem potoku Botič v Nuslích je sice trochu divokým, nicméně příjemně periferně působícím místem. Nápad vybetonovat jej a přistavět k němu schody by ho zbavil charakteru. Také další návrhy svědčí o nedostatečném respektu k prostředí. Převažují dva typy iniciativ, „ekologické“ spočívají v pokládání zelených ploch na různá místa v Praze v domnění, že trávník položený na betonovou plochu jednoduše zachrání situaci. Množství architektů by rádo přemostilo různá vzdálená místa v Praze a učinili ji ještě spektakulárnější, než je, s novými výhledy pro znuděné turisty. Fantazie nového využití míst, jako je tunel vedoucí z Karlína na Žižkov anebo karlínský železniční viadukt, pak nesahá za jejich vyplnění nákupními centry a kavárnami. Další navrhují nové cyklostezky, pláže, lavičky či nádoby s květinami, ale skutečné ekologické či sociální projekty tu skoro chybějí. Organizátoři oslovili ateliéry a jednotlivce, aby si vytipovali místa v Praze, která by si podle nich zasloužila změnu k lepšímu. Mezi osmdesáti návrhy se najdou i povedené, třeba klouzačka ve tvaru Kaplického blobu umístěná před magistrátem. Výstavu je dobré navštívit, neboť vypovídá o tom, že širší společenská diskuse o využití veřejného prostoru (a nejen mezi architekty) je nezbytná.
Lenka Dolanová
EGO / portrét x fotografie
Galerie Langhans Praha, do 29. 8. 2010
Kurátoři Robert V. Novák a Pavel Turek představují v Langhansu svou koláž české portrétní fotografie posledních padesáti let s důrazem na současné tendence. Instalace se záměrně přibližuje chaotickému davu, v němž divák hledá jedinečné tváře. Současná generace tvůrců pracuje především s mediálním obrazem „krásné tváře“, a vědomě tak buď akcentuje narcistickou stylizaci, v níž se portrétovaný zhlíží (jako v sériích, které vytváří Radeq Brousil), anebo hledá skrze tvář vlastní identitu (jako v osobně laděném dokumentu Petry Steinerové). Současný portrét ukazuje také tvář ne často představované skupiny (portréty dětí s Downovým syndromem od Adama Holého), pohrává si s maskami (Ivan Pinkava, Johana Pošová) či zdůrazňuje dokumentární hodnotu (podobizny přeživších partyzánů Šymona Klimana). Na výstavě tak můžete vidět průřez tendencemi a přístupy k české portrétní fotografii. Objevují se zde tvůrci, kterým coby výtvarníkům není médium fotografie přímo vlastní (Vladimír Boudník, Michal Pěchouček, Václav Stratil či Zbyněk Baladrán), ale i bytostní fotografové (Václav Jirásek, Ivan Pinkava, Václav Zykmund) nebo tvůrci, kteří pracují s fotografií jako s konceptem (Jiří Thýn). Výsledkem výstavy je však spíše disparátní chaos, ze kterého si jako z davu můžeme vybrat tu tvář, která nás nejvíce zaujme.
Kamila Boháčková