Ad Od bosorky k vlčím ženám (A2 č. 10/2010)
Psát o knihách, které jiní považují za veledílo, a my v nich spatřujeme pouhou banalitu, je bohulibá věc. Skvěle se to povedlo třeba Nabokovovi, když ve svých přednáškách pro americké studenty zametl s Dostojevským. To se nedá říct o příspěvku Ondřeje Kavalíra, který se v Literárním zápisníku pustil do Bulgakovova Mistra a Markétky. Zmiňuje se o čtenářích, kteří v románu nevidí nic než „efektní kýč, spoléhající na povrchní rádoby spiritualitu obalenou v dobře stravitelné pohádkové love story“. Z textu je zřejmé, že mezi ně řadí i sebe. Knize vyčítá nedostatek originality. Povšiml si sice, že román odkazuje na Fausta (a nejen na něj, ale také na Božskou komedii, evangelia a další zásadní díla), ale nenapadlo ho, že vnucovat novátorství textu, který vědomě staví na intertextualitě, je poněkud nesmyslné. Nedomnívám se, že Bulgakov pojmenoval svou hrdinku Markétka (a ne třeba originálním a dobově módním jménem Elektrifikacija), protože by mu chyběla fantazie. Stejně tak její setkání s Mistrem a další modelové situace mají v románu své opodstatnění.
Také s další výčitkou nelze souhlasit. Označit za „povrchní rádobyspiritualitu“ propracovaný kosmologický systém matematika a filosofa Pavla Florenského, o který Bulgakov opřel svůj román, je prostě chybné. Florenskij popsal typ prostoru, ve kterém se mohlo odehrát Dantovo putování do pekla a nebe za pomocí euklidovské geometrie, nových matematických objevů a především teorie relativity. Mistr s Markétkou Dantovu cestu kopírují. Prostor rozdělený na sféru nebe (Jeruzalém), země (Moskva) a pekla (Wolandův ples) a čas, který v každém z prostorů plyne jinak, jsou v románu složitě koordinovány. (Je to mimo jiné naznačeno například pomocí opakování totožných pasáží textu v úvodu a závěru některých kapitol.) V každém z časoprostorů také platí jiné zákony, a co je na zemi nemožné, je uskutečnitelné v pekle a v nebi.
Markétčin let je z tohoto hlediska jednou z nejzajímavějších pasáží. Signálem, že opouští nám známý časoprostor, jsou například přemety, které dělá ve vzduchu (totéž se odehrává s vypravěčem v Božské komedii), a rozbití hodin, tj. zastavení času. Ocitá se mimo tento svět, v časoprostoru, kde se „prostorovost každého tělesa rovná nule a hmotnost a čas je z hlediska vnějšího pozorovatel nekonečný. Těleso ztrácí svoji prostorovost, přechází do věčnosti a získává absolutní stabilitu. (…) Za hranicí mezních rychlostí leží království cílů. Nastávají kvalitativně odlišné podmínky existence, které se dají charakterizovat iracionálními parametry.“ (Pavel Abraham: Roman Master i Margarita M. A. Bulgakova) Spiritualita románu pak vychází z této dantovsko-einsteinovské kosmogonie. To obohacuje text o další roviny, které nejsou patrné při povrchním čtení. Je třeba číst pozorně. Běhat s vlky nestačí.
Marie Iljašenko
Ad Hra s nemožnem (A2 č. 11/2010)
Děkuji za interview s obdivuhodnou paní Erikou Abrams, jejíž práce si velice vážím. Skutečných myslitelů a umělců tělem i duší, jako byl Ladislav Klíma (nebo třeba Richard Weiner či Vratislav Effenberger), nemá naše zemička nazbyt, přesto se opovažujeme plýtvat jejich silou, jejich tvorbou, dobrým dílem a živit se soustavně pomatenostmi, jež duchovní velmoci shazují se stolu a my si je čile překládáme, redaktorujeme, citujeme, ilustrujeme, ba přepisujeme do památníčků. Když v roce 2008 pánové Klíma Ladislav a Deml Jakub měli kulatá výročí, bylo mně velmi líto, že krom vašeho ctěného listu nikdo toho řádně a pompézně nepřipomněl, pěněz na vydávání valně nepřibylo, sbírka lidová nikomu na mysl nepřipadla. Dnes, když vidím, jak kdekterý červ ohání se – za peníze – jubilujícím průměrným středoevropským romantikem Karlem Hynkem Máchou, jak všichni se cítí být inspirováni jeho verši, hudebníci, malíři, ba spisovatelé sdružující se v jinak lethargické obstarožní obci, jsem konec konců rád, že se Klíma tomu vysmekl. Najde-li se schopný a přičinlivý účetní, který bude vybírat na další vydávání Klímových Spisů, já přispěji. Oznamte mně tu příležitost prosím písemně nebo ve vašem listě.
Oldřich Jarolím
Svou trochou rád přispěji, a to by měl udělat každý, když to neplatí odpovědné instituce. Musíme si toho Klímu zaplatit ze svého. Klíma za to stojí.
Helgoland
Když 88 znamená hip hop (A2 č. 11/2010)
RepKebz, pokiaľ viem, majú jasné protifašistické postoje. Jedna ich pieseň kritizovala izraelskú agrésiu v Palestine a náckovia sa toho chytili. Z toho niektorí jedinci usudzujú, že ide o krajne pravicovú kapelu. Vladis je popletený chlapec, vraví, ze má tmavú frajerku, ale Tiso je preňho osobnosť. Rozhodne nie je neonacista, dokonca keď sa naňho pozrete, tak vyzerá jak cigán, ktorému bolo ublížené. On sám si zrejme neuvedomuje, že na podobné drísty sa chytajú neonacisti, ktorí postupne prenikajú do hiphopovej scény.
Zaujímavejší prípad je Kali. Kali tiež nie je neonacista, ale vôbec sa netají, že má s nimi priateľské vzťahy. To, že Miky Mora alebo aj iní nosili Thor Steinar, bola hlúposť a boli za to kritizovaní. Ale nosili to len preto, lebo sa im TS spájal s imidžom drsných chlapcov. Kali si je veľmi dobre vedomý, čo je TS za značku. A tiež vie, že obchod, ktorému robí reklamu všade, kde sa ukáže, vlastnia neonacisti a že najmä cez neho sa snažia pretlačiť do hiphopovej scény. Inak aj Vladis má na svojom albume logo tohto obchodu. Najhoršie je, že časť deciek začne prítomnosť náckov na hiphopových akciach brať ako normálnu vec.
Luko
Vyrovnání s nedávnou minulostí
Napadlo mne, že bychom se přece jen mohli před komunálními volbami ještě o něco pokusit. Nové strany v dolní sněmovně by se přece mohly (alespoň naoko) distancovat od „mafiánské“ minulosti české politiky a zároveň by mohly sestavit seznam politiků zapojených do organizovaného zločinu. Není jich věru málo. Je jistě pozitivní zprávou, že některé z nich voliči (ne ovšem ti pražští) do sněmovny nepustili a někteří šéfové stran spojení s podsvětím pod tlakem voličů dobrovolně (alespoň naoko) odešli. Další borci ale čekají na pokračování ve skvěle rozjeté kariéře. Bylo by dobré, kdyby lidem zjevně lapeným do spárů krakatice (což je například drtivá většina všech, kdo se v posledních dvanácti letech dostali na „zlatonosné“ posty na pražském magistrátu, včetně bývalého předsedy ČSSD i budoucího primátora hlavního města) bylo zakázáno zastávat určité funkce (mohlo by to fungovat jako svého času lustrace). Zkuste, prosím, navrhnout svým poslancům, aby se „vyrovnali“ s nedávnou minulostí. Alespoň zjistíte, nakolik jsou čestní a neúplatní a nakolik je to směs bývalých veksláků, estébáků, ředitelů kasin, obchodníků se zbraněmi, prostředníků ruskojazyčných mafií, cirkusových umělců a sadomasochistů. Zajímejte se o své politiky, jinak ta šňůra nikdy neskončí.
Miroslav Ottomanský