Revoluce je klíčová událost, jak ukazuje i skulptura, kterou letos v březnu odhalil v centru Prahy výtvarník Jiří David a která bude nyní putovat po různých městech České republiky. Její plášť je celý z klíčů, těchto symbolů každodennosti i zlomových okamžiků, kterými se otevírají důvěrně známé i dosud nepoznané prostory a nečekaná místa. Vertikálně sestavené slovo „Revoluce“ je exaktně zakroucené podle šroubovice DNA, ale přitom se písmena na sebe vrší, jedno stlačuje druhé a nejvýše položené „R“ hrozí, že v příští chvíli spadne. A na této celkové struktuře Jiří David zkoumá, jaké normalizační kulturní předměty a historické fonty, od písmen na stranické legitimaci přes televizní reklamní znělku až po dobově nedostatkový toaletní papír nebo vatu, zůstávají zaryté i v našem dnešním vnímání reality.
Davidova Klíčová socha je důvtipnou kombinací banality a výjimečnosti, přísné exaktnosti a organické neuspořádanosti, osobní vzpomínky i kolektivní paměti, tedy přesně toho, co definuje každou moderní revoluci. Pamětníci si například nostalgicky vzpomenou, jak v oněch sychravých listopadových dnech roku 1989 zvonili domácími klíči a vyzývali vládnoucí komunisty k odchodu. Revoluce tak dnes funguje jako symbolický zlom v kolektivní paměti české společnosti a výjimečný bod na její časové ose, takže i pro nejmladší generaci je například zcela běžné hovořit o „předlistopadové“ a „polistopadové“ době. Zároveň ale s překvapením zjišťujeme, kolik z oněch předlistopadových objektů, kulturních symbolů i vzorců chování ve společnosti přetrvává a formuje současnou kulturu. Karel Gott je stále stejně populární jako před třiceti lety a naši hokejoví mistři utužují bojovného ducha normalizačními písněmi Michala Davida. Duch komunistických spartakiád se tak dodnes vznáší nad ledovými plochami stadionů, na nichž vyhrávají naši obdivovaní borci.
Každá revoluce v sobě skrývá paradox politického zlomu a kulturní stálosti. Zatímco na ulicích se hromadí davy nebo dokonce prolévá krev, spodní kulturní proudy nadále tečou svými řečišti, která jsou lidským okem stěží postřehnutelná. Sílu a neměnnost kulturního předsudku si uvědomoval i takový fanatik revoluce, jakým byl Maxmilián Robespierre. Ten sice v posedlosti revoluční čistotou a obecným blahem posílal tisíce svých přátel i nepřátel pod gilotinu, ale zároveň dobře věděl, že náboženství nelze zrušit, ale pouze nahradit jeho novou, revoluční formou. Však také o něm v době revolučního teroru Condorcet jízlivě poznamenal, že knězem byl a vždy jím i zůstane. Sledovat, jak se očekávaná vláda rozumu stává kultovní vládou revolučního teroru, muselo být pro vědecky racionálního osvícence Condorceta stejně útrpné jako jeho nakonec marný boj o holý život.
O kultovní síle a potřebě respektování autority však věděli své i američtí kolonisté. Ti se sice vzbouřili proti britskému panovníkovi, ale v okamžiku revolučního vítězství ihned spoutali sílu revoluce obecným duchem zákonů převzatých od bývalé koloniální mocnosti a nově vznikající americký lid podřídili ústavě a vládě práva. Však se také v této zemi dodnes s textem ústavy a ústavními svobodami zachází s náboženskou úctou a soudci Nejvyššího soudu mají autoritu srovnatelnou s vykladači sakrálních textů.
Každá odchylka od revolučního paradoxu politického zlomu a kulturní stálosti hrozí, že dojde buď k nespoutanému teroru nebo ke konzervativní restauraci. Ve specificky českých podmínkách po roce 1989 sice vláda gilotiny nikdy nehrozila a nejvyšší mírou konfrontace s minulým režimem byl lustrační zákon, ale volání po radikálních formách dekomunizace a očištění společnosti od „starých struktur“ se ozývala ještě po celá devadesátá léta. Na druhé straně jsme s překvapením zjistili, kolik bývalých tajných policistů a jejich agentů se dnes nijak netají svými podnikatelskými úspěchy, majetkem i politickým vlivem. Ze včerejších stranických kádrů budujících „světlé zítřky“ jsou dnešní developeři, kteří v našem raném kapitalismu budují nová sídliště pro střední vrstvy, stále upracovanější a zadluženější, ale o to víc toužící po „místě na slunci“.
Tato porevoluční restaurace sice v politické rovině společnost dráždí, ale přitom zcela neodmyslitelně patří ke genetické výbavě každé revoluce. Navíc se ukazuje, že kulturně je pro většinu populace zcela přijatelná, takže dnes klidně můžeme hovořit o další normalizaci. Ostatně, moderní dějiny jsou neustálým střídáním politických revolucí a jejich kulturních normalizací, jak ukazuje i Davidova socha.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.