Claudio Magris
Dunaj
Přeložili Kateřina Vinšová a Bohumír Klípa
Mladá fronta 2010, 456 s.
Voda je jeden z nestarších symbolů a literárních motivů. Ať již jde o ničivou, ale zároveň očistnou biblickou potopu nebo o modernistické vlnění mezi různými perspektivami a individuálními časy, vždy s sebou nese pohyb a přeměnu. V románu italského germanisty umožňuje řeka vypravěči procestovat celou střední Evropu. Magris umísťuje do svého „životopisu řeky“ nejen místa, ale i osoby, knihy a události, čímž krajinu propojuje s kulturní pamětí celého regionu. Ačkoliv se poměrně rychle střídá zastávka za zastávkou, stále máme pocit, jako by nám duch dunajské končiny unikal. Nepomáhají podrobné reálie ani interpretace klíčových děl, a paradoxně čím více informací máme, tím jsme ztracenější. „Střední Evropa představuje velkou civilizaci obrany, bariér proti životu postavených Josefem K. nebo doktorem Kienem, zákopů a výkopů vyhloubených na ochranu před vnějšími útoky. Dunajská kultura, to je pevnost, která skýtá dobré útočiště, když se cítíme ohroženi světem (…).“ Habsburský mýtus, klíčové Magrisovo téma, je zde jen jednou z mnoha metafor, jimiž se snaží Dunaj a jeho okolí charakterizovat. Zabývá se středověkem, vzájemným vztahem menšin v rumunském Banátu, vlivem Osmanské říše, ale i holocaustem či významem Terstu pro literární historii. Záměrně se zaměřuje na fakta opomíjená a staví je vedle těch, kterým se obecně věnuje více pozornosti. Stejně jako dunajské proudy tak v sobě text smísí okrajové a známé a smyje jejich zažitá hodnocení. Podobně v knize splývají definice žánrové – jde o cestopis, esej, polemiku.
Anna Vondřichová
Dušan Šimko
Esterházyho lokaj
Přeložila Eva Josífková
Prostor 2009, 300 s.
Historický román slovenského autora Dušana Šimka (nar. 1945) se odehrává na dvoře osvíceneckého knížete a velkého milovníka hudby Nikoly Esterházyho (1740–1790) a kolem osudů tří hlavních postav – Izáka Abelese, který do knížecích služeb vstupuje jako sedmnáctiletý mladík a vypracuje se z pozice lokaje až na intendanta opery, vrchního správce Petera Ludwiga Rahiera a skladatele a vrchního knížecího kapelníka Josepha Haydna – vykresluje život na zámku Esterháza, jenž byl nazýván „uherskými Versailles“. Nejvíce prostoru v knize dostává Izák Abeles, který na oltář kariérního postupu obětuje svou židovskou víru. U jeho postavy také spatřuji nejzávažnější problém textu – Abelesovy vnitřní monology sice komentují dění na zámku, leckdy je ale musí také přímo zprostředkovávat a pojmenovávat. Jinak plynulé a poklidné tempo románu, v němž se postmoderně narušuje časová i dějová linearita, se v těchto pasážích střídáním vyprávěcích perspektiv vynucenou doslovností zadrhává. Což je škoda – o Abelesův osobní příběh v románu zas tolik nejde. Příběh obecně je v románu jen prostředkem, nosičem, skrze nějž je evokován život a kosmopolitní atmosféra panství sídlícího uprostřed divočiny. Velmi detailně a plasticky (počínaje hierarchií služebnictva a konče až např. pachovými vjemy) je tak vykreslen hlavně přísný administrativní aparát, který chod dvora řídí, a Esterházyho chlouba, věhlasná opera.
Vojtěch Staněk
Deset obrazů krocení býka
Přeložil Václav Cílek
Dokořán 2009, 80 s.
Samotný fakt (mini)recenze čínského buddhistického textu z 12. století se trochu blíží zenovému kóanu. Cyklus deseti krátkých, původně taoistických obrazů o hledání, nalezení, krocení, překročení a zapomenutí „býka“ (tedy duše, ducha, sebe, iluze či čehokoliv, k čemu vás text zavede) si zcela vystačí sám, zároveň ho tradice opatřila bohatými komentáři a výklady, přidala dokonce čtyři klíče k porozumění a vysoce zasvěcený doslov připojil i Václav Cílek, takže by bylo zbytečné vršit k obrazům něco dalšího. Cílek podle vlastních slov usiloval o jednoduchý překlad, který by „tekl jako voda a proudil jako dech“, což se mu zjevně podařilo. Text je otevřený, takže nezbývá než číst a vstřebávat, případně se po vzoru klasických čínských učenců naučit krátký cyklus zpaměti a opakovat si ho třeba ve frontě u pokladny. Text údajně původně doprovázely náčrtky býka malované stále řidší tuší, kde býk postupně ochočen bledne, aby nakonec zcela zmizel; oproti tomu jsou tušové malby Kristýny Cílkové občas až rušivě konkrétní. Krocení býka (v originále buvola, který byl ale v čínském prostředí vnímán podobně ambivalentně jako býk u nás – silný i mírný zároveň) poprvé vyšlo samizdatově v překladu Oldřicha Krále pod názvem Shánění krávy a každý, komu se tehdy dostalo do ruky, se k němu prý často vracel.
Pavlína Vimmrová
Ota Hofman
Pan Tau a tisíc zázraků
Ilustroval Jiří Šalamoun
Argo 2009, 200 s.
Žádná novinka. Pan Tau v obleku a černé buřince provázel mnohé z nás už v dětství. Někoho snad bavil, řadím se k těm, které odpuzoval. Vinu nesl onen zmatený, poněkud úchylný úsměv seriálového protagonisty. Postarší muž s deštníkem na obrazovce rozhodně nepůsobil jako bezstarostná bytost z jiného, dětského světa, která ctí doslovnost a spontánní nápady bez ohledu na jejich nepatřičnost. Za pár králíků, kolotočů a jiných zázraků zpovzdálí pozoroval hrající si děti a při hodinách tělocviku se ochotně zmenšoval, aby si ho mohly strkat pod teplákovku. Ani kniha mi k srdci nepřirostla, své udělal právě doprovod fotografií z filmu a snad i prvky vyprávění pro nejmenší čtenáře poněkud méně vstřícné (vypravěč není jednoznačně kladný, dětské postavy se střídají, takže jakmile si nějakou oblíbíte, zmizí, a část příběhu je odvyprávěná ve vložených scénářích, zvlášť obraz a zvuk). O to větší překvapení, když se na trhu objevila tahle neodolatelně vyhlížející kniha v jasně oranžovém plátně se štědrým prostorem (až osm obrázkových stran v řadě) pro Šalamounovy ilustrace. Čtvercové knize sázené do dvou sloupců není co vytknout, čistě kreslený Tau konečně funguje. Do příběhu se s ilustracemi vrátila nadsázka, snovost a dětská obraznost. I ty scénáře lze v jejich síle zvládnout. Čítankový příklad, jak vypravení knihy zásadně ovlivňuje recepci. Za bezchybnou resuscitaci této dětské klasiky Argu zdar!
Jana Šrámková
Martin Langer
Stará gesta
Dybbuk 2009, 82 s.
Sedmá básnická sbírka Martina Langera Stará gesta je nepochybně literární událostí. Je až noblesně kultivovaná, propracovaná a promyšlená a básníkova osobitá poetika v ní získává velmi vyzrálou tvář i tvar.
Což ovšem ještě není důvod k bezbřehé adoraci. Poněkud konfliktní může být už jen samotné členění sbírky do několika překvapivě odlišných oddílů. To pochopitelně není na škodu, spíš naopak: zaručuje to, že básník se netočí v kruhu úmorného sebeopakování.
Nejsilnější téma je zřejmé: umírání a smrt otce a vše, co s tím souvisí. Ačkoli co do počtu jsou tyto básně v menšině (a co do plochy jde leckdy o básnické miniatury), mají takovou intenzitu, že to, řečeno na rovinu, čtenáře málem porazí. Kde se ta síla bere? V syrovosti zaznamenaných okamžiků, zcela samozřejmě přetavených v poezii. Jak známo, takzvaná autenticita je často výsledkem nejsoustředěnějšího tvůrčího úsilí, nicméně ať už to bylo jakkoli, ty verše jsou jímavé svou odvahou a… vlastně docela prosté. Pozor, rozumí se „prosté“ na poměry autorovy poetiky, a ta bere svou svébytnost i energii ze zcela jiných zdrojů; zasvěceně a s vkusnou mírou empatie o nich hovoří Wanda Heinrichová v důkladném závěrečném eseji.
I při té nejpoctivější snaze o vhled do hlubin i výšin Langerovy poetiky ovšem nelze přehlédnout jisté vady na kráse, a co by se odpustilo filosofickému spisu, neodpustí se, díky bohu, básnické sbírce. Tak třeba: kultivovanost se sem tam ráda zvrtne v papírovost. Dekorativnost někdy vyznívá samoúčelně. V překombinovaných formulacích se občas ztratí nejen čtenář, ale i autor: „Nevyškemrám tvou vůni/ na schopnosti možného povolení.“ Patos přechází v obyčejný sentiment: „Každá, která se mne déle dotýká/ je nakažena smutkem a lítostí.“ A pak ta nepříjemná pachuť sebestřednosti – ego se leckdy hbitě vetře i do veršů, v nichž je evidentně navíc. Jistě, pro někoho je to detail, pro jiného však zbytečný rušivý prvek. Jak říká sám básník: „Vyžeň toho Boha/ podobného tobě…“
Příznačné je, že tyto výhrady se téměř bez výjimky týkají první části sbírky. Té části, která akcentuje rovinu mýtu, archetypu, symbolu a skýtá libé bludiště komukoli, kdo do něj chce vstoupit a nechat se zasvětit. A dobře, že to tak je. Když už se totiž oproti očekávání vynoří ironie, jako naschvál může připomínat spíš vulgární anekdotu (báseň Když jsem tě dnes opět držel v náruči). Suverénně nejvíc ironie mělo ovšem nakladatelství Dybbuk, které elegické sbírce dalo „fasádu“ ve stylu parte.
Výsledek? Básně z první části sbírky ve srovnání s druhou, tak samozřejmě naléhavou, neodvratně splývají, i když i tady se najdou skvosty (obě básně v próze, věnované starým ženám, básně Matka se uhnula, Na staré terase propadlé erozí, Orchideář a další). Chtít ideální sbírku, tedy všestranně kvalitní a k tomu ještě vyváženou, a přitom zase ne jednotvárnou… to už si vymýšlíme moc? Bohužel je to tak: čím větší básník, tím větší nároky.
Simona Martínková-Racková
Svět literatury 41/2010
První číslo 20. ročníku revue Svět literatury – časopisu pro novodobé literatury se věnuje svým standardním tématům, světové literatuře a literární teorii; literárně-teoretická část je zde výjimečně zdůrazněna. Vedle první rubriky „Status literárního díla“, kde se Michal Ajvaz pokouší reinterpretovat známý Jakobsonův pojem „poetičnost“ odkazem na specifikum označovaných jevů vtahovaných do významového plánu díla, a studie Jiřího Olšovského o Heideggerovi a Kierkegaardovi je zde zásadní oddíl „K problematice fikčních světů“. Iniciovala jej stať filosofa Tomáše Koblížka z minulého čísla, jež se kriticky dotýkala teorie Lubomíra Doležela. V tomto čísle se v diskusi sešlo 7 teoretiků (T. Koblížek, A. Haman, B. Fořt, V. Svatoň, J. Češka, M. Pokorný, P. Koťátko), literárních vědců a filosofů, zastánců fikčněsvětové teorie i jejích odpůrců. Věnují se jednotlivým aspektům (ontologie fikčního světa; mezisvětová prostupnost; otázka identity apod.) i obecnějším tématům pro teorii fikčních světů zásadních. Podobná diskuse na dané téma v českém prostředí dosud chyběla – český čtenář byl prozatím odkázán jen na ojedinělé monografie; krátké polemické příspěvky mohou být zásadním přínosem. – Skladbu čísla doplňuje oddíl věnovaný moderní světové literatuře (mj. s tématy S. Becketta, dandismu a narcisismu v literatuře, dvěma studiemi o ukrajinské literatuře aj.) a rozsáhlý oddíl recenzí nově vydaných knih z oblasti literární vědy, odborných monografií, sborníků i knih spíše populárních.
Michaela Bečková
Posy Simmondsová
Gemma Bovaryová
Přeložila Jaroslava Kočová
BB art 2009, 112 s.
Další adaptace literární klasiky do komiksové podoby, dalo by se povzdechnout po roce, který byl nepříliš povedených komiksových adaptací plný. Leč v tomto případě tomu tak není. Autorka sice z Flaubertova románu vychází, částečně ho promítá do osudů stejnojmenné hrdinky, nicméně svůj příběh posunula do dnešních dní a román Paní Bovaryová se tu objevuje jako artefakt, který se zdá být osudový pro hlavní hrdinku Gemmu. Gemma podobně jako Emma žije s nepříliš zábavným manželem, a tak po chvíli nachází jiný, vedlejší vztah, který ji naplňuje. Podstatnou roli tu však hraje Gemmin soused Joubert, který je vypravěčem a víceméně i hybatelem příběhu. To on vnáší do děje Flaubertův román a podílí se na jeho správném zakončení. Jeho tajuplný vztah s Gemmou se sice pomalu rozplétá, na konci však čtenáře čeká pořádně spletité vyvrcholení. Pokud má adaptace přivést čtenáře k původní verzi a ne mu jen ulehčit školní úlohu, mohlo by se to v tomto případě podařit: čtenář znalý Flaubertova díla je napjatý, jak se Simmondsová s Gemmou vypořádá; ten, kdo se s románem setkává poprvé, si možná rád rozšíří znalosti z klasické literatury. I když o komiks tu zase tolik nejde, protože sekvence komiksových políček se tu objevují spíše zřídka a navíc bývají plná francouzštiny (Gemma je Angličanka, která se s manželem přestěhovala do Francie a ne všemu rozumí). Nakladateli se bohužel nepodařilo vybrat příliš čtivé písmo; to použité je příliš malé a příliš strojové. Gemma Bovaryová však za překonání této slabiny stojí.
Jiří G. Růžička
Miroslav Filip, Vlastimil Hort, Lubomír Kaválek, David Navara, Luděk Pachman
Bobby Fischer proti českým velmistrům
Pražská šachová společnost 2010, 125 s.
Před dvěma lety zesnulý jedenáctý mistr světa v šachu Bobby Fischer názorně ilustruje, jak se genialita může pojit s podivnými charakterovými vlastnostmi a posléze i regulérním šílenstvím. Kniha představuje Fischera ve vzpomínkách českých velmistrů. Nechybí zde řada komentovaných partií, nicméně je zde i dost „nešachového“ textu, který by mohl zajímat širší publikum. V době studené války byl Fischer téměř jediný, kdo dokázal narušit sovětskou šachovou hegemonii. Jako mistr světa byl samozřejmě pod obrovským tlakem, sovětská propaganda se ho systematicky snažila vylíčit jako blázna – což ale nebylo nikdy daleko od reality a Fischerova psychická porucha navíc s časem postupovala. O titul mistra světa přišel, když odmítl nastoupit k zápasu proti Karpovovi. Telefonní hovory začínal poznámkou „smrt všem Židům“. Nakonec na něj byl v USA vydán zatykač (porušil totiž v té době existující embargo proti Jugoslávii a sehrál zde šachový zápas) a zemřel jako zlomený člověk na Islandu. Kniha je tedy de facto příběh jedné tragédie. Pokud je čtenář nadán dostatkem cynismu, může se ovšem některými příklady Fischerova šílenství i bavit – hned úvodní text velmistra Vlastimila Horta obsahuje třeba skutečně kuriózní příhodu, jak 11. mistr světa sbíral houby.
Pavel Houser
Mariana Pflegerová Narendra
Matky královny a synové vyslanci na cestách do světa a zpátky. Matrilinearita, migrace a identita u indonéských Minangkabau
Etnologický ústav AV ČR 2009, 361 s.
Vydání monografie české autorky, která s důkladností, erudicí, osobním zaujetím, vcítěním a místy živým a zábavným stylem (především při citacích z vlastních terénních deníků) pojednává o exotickém etniku ze Západní Sumatry, je možné oceňovat různě. Jako doklad obrozování naší etnografie, která již dokáže navazovat na aktuální světové výzkumy i teoretické koncepce a polemizovat s nimi, nebo jako mimořádný počin jednotlivce s osobní vazbou ke vzdálenému regionu, který v našem prostředí vychází tak nějak mimo kontext. V obou případech ale může potěšit jak zájemce o exotiku neznámého, tak lidi, kteří ocení nové teoretické pohledy na fungování matriarchátu v současné společnosti, proměny mužských a ženských rolí a dopady migrace na rodinu a další kulturní, společenské či politické instituce. Kniha je doprovozena bohatou fotografickou dokumentací, jíž ale – obdobně jako snadnosti čtení – poněkud ubližuje amatérské zalomení textu.
Filip Pospíšil
Karel Vrána / Václav Havel
Poslání a pokušení slova
Trinitas 2009, 86 s.
Co svedlo tyto dva texty dohromady v jedné knížce? Kromě přání autora prvního eseje, katolického teologa Karla Vrány, je to skutečnost, že se zaměřují na tentýž problém deformace řeči v totalitním režimu a přistupují k němu z doplňujících se hledisek. Vrána žil od poloviny padesátých let mimo vlast a esej Poslání a pokušení spisovatele vydal v exilu v roce 1977. Václav Havel koncipoval Slovo o slovu jako projev k příležitosti udělení Mírové ceny německých knihkupců v roce 1989. Vrána vykresluje heideggerovským a teologickým slovníkem spisovatele jako osobnost obdařenou charismatem a tvůrčí poetickou intuicí, která mu nedovolí se zaprodat. Jednoznačně přitom nadřazuje etické hodnoty estetickým: „Hodnota a velikost jazykového uměleckého díla nezávisí jen na dokonalosti a kvalitě jeho formy, jeho estetičnosti, ,techničnosti‘ (v podstatném řeckém smyslu), nýbrž také – a ne méně – na kvalitě, čistotě, pravdivosti a bytnosti.“ Jinotajným a metaforickým jazykem popisuje totalitní bezpráví, o kterém Havel mluví v konkrétních souvislostech s disidenty ze svého okruhu, I. M. Jirousem, L. Vaculíkem a dalšími. Připomíná, že „každé slovo v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje“. Neuškodí si to po dvaceti letech připomenout, i když závažné poselství obou textů má svou platnost bez ohledu na režim: doby, kdy by veřejná sféra byla prosta mocenských manipulací informacemi, prázdných slibů nebo článků na objednávku, se těžko dočkáme.
Petr Andreas
Vlastimil Hála
Univerzalismus v etice jako problém
Filosofia 2009, 298 s.
Český filosof přichází s novým pohledem na etiku z hlediska dnes opět akcentovaného pojmu univerzalismus. Předností Hálova psaní je přehlednost, s níž uspořádává jednotlivé myšlenkové výkony na poli axiologie, etiky a ekosofického myšlení. Nově je zhodnocen N. Hartmann, D. Hildebrand, O. Kraus, Ch. Ehrenfels, což je v našich podmínkách záslužný výkon. Autor podává stručný výklad a zhodnocení stěžejních myšlenek jednotlivých filosofů. Takto vyvstává jejich význam i pro dnešek. Do knihy je začleněn Jan Patočka, u něhož se hledá přesah směrem k úvahám o politice. Autor poukazuje na nesoustavnost Patočkových politických názorů, sleduje motiv odpovědnosti a ideál duchovního člověka, který se zasazuje (třeba i z odstupu od běžné každodennosti) za lepší svět. Něco úplně nového je Hálův pohled na myšlení současného německého ekologicky orientovaného filosofa K. M. Meyera-Abicha. Ač se našemu autorovi nelíbí jeho přílišné antiantropocentrické vyhrocení, přesto vidí klad v hlubším filosoficko-ontologickém důrazu tohoto pokusu, v němž se tudíž může dobře nastínit ekologický problém dneška. Příroda se stává základní podmínkou, z níž lze promýšlet i obecně lidský kulturní výkon, nové hledání domova a vskutku lidského bydlení na zemi. Člověk se nemá více stávat dobyvatelem, nýbrž spíše ochráncem stability a krásy přírody (učit se žít v souručenství s ní). Jde tedy o to změnit od základu sebepojetí lidské existence, kdy člověk přestává manipulativně vystupovat vůči přírodě. Tomu je třeba podřídit politickou praxi.
Jiří Olšovský