Přinášíme tři pohledy na právě skončený 45. ročník karlovarského filmového festivalu. Stává se každoroční jistotou, že lázeňský festival klade důraz spíš na atmosféru než na program, který by měl objevovat nová jména a talenty. To nejlepší bývá ve Varech tradičně převzato z jiných světových festivalů. Tentokrát však řada takových snímků chyběla, včetně letošního vítěze z Cannes.
Tomáš Pivoda
filosof, tlumočník a cinefil (A2, Film a doba)
Je zajímavé, že nejvýraznější filmy z těch, které jsem letos na festivalu viděl, spojuje podobné téma – vrženost člověka do obklopujícího světa přírody, jež směruje jeho jednání a vposled určuje to, co někteří nazývají jeho „osudem“. Hrdina (člověk ve světě) se zdá být čím dál méně určujícím agentem děje, je naopak životem pasivně unášen a nevyvíjí úsilí (nemůže, nechce nebo ví, že je zbytečné) se osudu (jakkoli náhodnému) vzepřít.
Extrémní konformitu s tímto principem ilustruje hlavní hrdina rumunské Aurory (2010, režie Cristi Puiu; viz A2 č. 14/2010), jenž si obklopující realitu na policejní stanici bere dokonce jako jediného obhájce svých několika vražd. Podobně rozpouští svou vůli hrdinové mnoha ruských snímků – Pavel z filmu Jak jsem dopadl tohle léto (Kak ja provjol etim letom, 2010, režie Alexej Popogrebskij), Georgij z filmu Moje štěstí (Ščastje mojo, 2010, režie Sergej Loznica) nebo rezignovaná hlavní postava otce v ruském soutěžním snímku Jiné nebe (Drugoje něbo, 2010, režie Dmitrij Mamulija). Bezmocnost vůči síle obklopujícího světa výtečně tematizovaly i snímky formálně smířené s plynutím světa, jako turecký Med (Bal, 2010, režie Semih Kaplanoğlu) nebo íránský dokument o desetiletém pasáčkovi krav Tinar (2009, režie Mahdi Moniri), z jehož povedené obrazové roviny však výrazně vyčnívá neřešitelný obsahový vykřičník. Toto zjevně aktuální tematické spektrum na jeho druhém konci uzavřel australský horor Prodloužený víkend (Long Weekend, 1978, režie Colin Eggleston), v němž příroda nefiguruje pouze v podobě obklopující a trvající reality, z níž není úniku, ale aktivně se obrací proti člověku a začne se až „hitchcockovsky“ mstít.
Je příznačné, že letos v Karlových Varech daný námět nezůstal pouze na plátně, ale přenesl se i do reality týdenního pobytu filmuchtivého diváka. Ten se totiž chtě nechtě musel smířit s podivnými přízraky a absencemi, jež festival rok od roku doprovázejí ve stále intenzivnější míře. Skandální je především fakt, že se tu letos nepromítal canneský vítěz Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat, 2010, režie Apichatpong Weerasethakul; snímek bude uveden letos do české distribuce), ale tam to nekončí. Co v Cannes za režii oceněný snímek Tournée (Na turné, 2010) známého francouzského herce a režiséra Mathieu Amalrica? Proč nemůžeme na našem největším svátku filmu vidět novinku Jeana-Luka Godarda Socialismus (Socialism, 2010; snímek bude uveden letos do české distribuce)? Co poslední snímek Tuan yuan (Apart Together, Oddělené soužití, 2010) čínského režiséra Wanga Quan‘ana, jehož snímek Tuyino manželství (Tuya de hun shi, 2006) byl druhdy karlovarským hitem? Kam se poděla díla mladé německé kinematografie? Jakkoli může jít částečně o dramaturgickou ignoranci, karlovarský filmový fanoušek je zde hlavně obětí zákulisních dohod a strategií jiných menších festivalů a především jistých distribučních společností, jež snímky do programu nepouští, neboť žijí v bludu, že uvedením některých „nezávislých“ jmen pouze do distribuce se zvýší prestiž jejich firmy a především dramaturgů. Ovšem ruku na srdce, kdo bude na Strýčka Búnmího nebo na nového Godarda chodit, až budou velkoryse vypuštěni do běžné distribuce? Ti, koho tyto filmy skutečně zajímají, je budou mít v tu dobu už dávno stažené z internetu. Kromě karlovarských diváků je to především škoda pro filmy samotné a jejich tvůrce, neboť tolik diváků, kolik mohlo najednou přijít na Strýčka Búnmího do Velkého sálu karlovarského Thermalu, si tento film (a jemu podobné případy) v České republice už nikdy nenajde.
Kamila Boháčková
filmová redaktorka A2
Několik snímků z letošního karlovarského festivalu mě překvapilo svou pomalostí a dlouhými, opakujícími se záběry. Někdy bylo pozvolné tempo spíš na škodu – jako v případě hraného debutu slavného ruského dokumentaristy Sergeje Loznicy Moje štěstí. Temná vize Ruska, v níž se prolíná současnost se vzpomínkami na druhou světovou válku, líčí společnost nakaženou zlem, které se postupně rozrůstá jako nádor. Vršení podobných, byť často silných a sugestivních výjevů však časem unaví a přestává překvapovat. Varovný prst, který Loznica podle vlastních slov toužil namířit na současný vývoj Ruska, tím pádem vyzněl tak trochu doztracena. Naopak v jihokorejském snímku Poezie (Shi, 2010) letošního porotce Lee Chang-donga (jenž v roce 1999 ve Varech zazářil snímkem Mentolky, Bakha Satang) slouží pomalé tempo k pozvolnému střádání napětí, které nečekaně vyvrcholí v závěru filmu. Chang-dong ve snímku mimo jiné uvažuje nad tím, že skutečná poezie vychází z prožité zkušenosti a hloubky a ne z nesmyslných ornamentů a letmých dojmů. Snaha postarší Mi-ji o psaní básní je však zároveň touhou utřídit si myšlenky notně pochroumané Alzheimerovou chorobou, aby mohla na konci udělat nečekané životní rozhodnutí.
Skutečným překvapením však pro mě byl snímek mladého italského režiséra Michelangela Frammartina Čtyřikrát (La Quattro volte, 2010). Nabízí podle režisérových slov cestu, v níž nejprve vnímáme kalábrijskou krajinu očima starého pastýře koz, posléze očima právě narozeného kůzlete, poté shlížíme na krajinu jako vzrostlá jedle, kterou v závěru promění dělníci na dřevěné uhlí v milíři. Lidský pohled přechází do vnímání zvířete a stromu, aby se nakonec proměnil v prach. Koloběh života i světa podal Frammartino zcela beze slov a význam uhrančivých záběrů ponechal na divákovi. Díky pozvolné délce záběrů máme možnost zakoušet nezvyklé pohledy na krajinu takřka dokumentaristicky, a přitom má snímek velice jasnou myšlenku. Ve své prostotě působí obrazy tohoto filmu velmi silně: jako bychom zvířata i krajinu viděli poprvé. Čtyřikrát vznikalo podle režiséra dlouhým pozorováním jeho rodné krajiny, na základě kterého vznikl stručný scénář. Při natáčení prý však scény podlehly kouzlu skutečnosti. Snímek originálně balancuje na pomezí hraného filmu a dokumentu. Důrazem na vykreslení prostého venkovského života připomíná poetické snímky krajana Ermanna Olmiho, zároveň se však svou výstavbou i konceptem blíží třeba snímkům Abbáse Kiarostamiho. Tento íránský režisér například ve filmu Pět (Five Dedicated tu Ozu, 2003) sleduje v pěti velmi dlouhých, takřka nehybných záběrech výseky krajiny, v nichž vlivem větru či mořských vln vzniká samovolný pohyb. Obrazy najednou získají svou jednoduchostí na složitosti. A pozornost vydrží celých devadesát minut i bez pomoci slov či hudby, což dokázal i film Čtyřikrát. Pokud se s pomalostí pracuje střídmě a promyšleně, nenudí. Naopak umožňuje, aby začaly promlouvat věci, které obvykle zůstávají v pozadí.
Antonín Tesař
filmový publicista (A2, Cinepur, Rejže.cz, Aktuálně.cz, Houser)
V klíčových sekcích programu letošního ročníku karlovarského festivalu se až nečekaně často objevovalo téma války v jejích nejrůznějších podobách. K vrcholům přehlídky patřily filmy Křičící muž (Homme qui crie, 2010, režie Mahamat-Saleh Haroun) a Sama v Africe (White Material, 2010, režie Claire Denisová; snímek bude uveden letos do české distribuce), které se věnovaly konfliktům na africkém kontinentu. Připojit k nim můžeme tituly jako Libanon (Lebanon, 2009, režie Samuel Maoz; viz A2 č. 25/2009), Čtyři lvi (Four Lions, 2010, režie Christopher Morris), O bozích a lidech (Des hommes et des dieux, 2010, režie Xavier Beauvois) či Housenka (Kyatapirâ, 2010, režie Kodži Wakamacu), jež se k motivu války vztahují. Ve snímcích, které pojednávají o skutečných válečných konfliktech, se objevuje motiv stupňujícího se očekávání, kdy boje vtrhnou do doposud klidných oblastí ve válčící zemi. Na tomto napětí stojí skvělé snímky Sama v Africe a Křičící muž sledující postupný rozklad prostředí, v nichž byli hrdinové až dosud zvyklí žít a jež nyní nejsou schopni opustit. Oba filmy navíc ukazují obyvatele bohatého západu, kteří jsou najednou vyháněni z rozvojových oblastí, kam se usídlili. Ačkoli jsou tato díla stylově vzájemně poměrně odlišná, společný je jim pocit nejistého ohrožení a pozvolného hroucení dosavadních životních jistot.
V jistém smyslu je ale filmem, který vztah k válce charakterizuje nejsilněji, americká černá komedie Todda Solondze Život za časů války (Life During Wartime, 2009, režie Todd Solondz). Neodehrává se však na bitevním poli, ale v současných Spojených státech. Zcela ve stylu Solondzových předchozích filmů (například Štěstí, Happiness, z roku 1998) se soustředí na vršení provokativních motivů zprostředkovaných především dlouhými, pečlivě gradovanými dialogy. Název filmu působí výsměšně především proto, že se děj soustředí na malicherné starosti americké střední a zbohatlické třídy, a přitom opakovaně zdůrazňuje status Ameriky jako země válčící proti terorismu. Některé dialogy jdou dokonce tak daleko, že konfrontují americký postoj k terorismu s učením Bible a na tomto základě teroristy víceméně obhajují. Cílem tu ale není žádná otevřená kritika americké politiky, ale zobrazení americké společnosti jako světa, který se navenek úzkostně snaží působit normálně, ale v jádru je hrubě vyšinutý. Paranoia z teroristů a tvrzení, že tato bohatá společnost stojí ve válečném konfliktu, je jen jednou z absurdit, na které snímek dokáže kousavě upozornit. Na programu karlovarské přehlídky lze každopádně pozorovat, že festivalová kinematografie se obrací k politickým tématům.
Foto MFF Karlovy Vary