Proti paďourům a astrachánům

Málokterý sociokulturní fenomén je tak typicky český jako tramping. V období od konce 19. století sice vznikaly podobné aktivity i jinde, především v anglicky a německy mluvících zemích. Avšak v prvním případě byly záhy institucionalizovány sloučením se skautským hnutím nebo s alternativním woodcraftem E. T. Setona, zatímco ve druhém nepřečkaly konec Výmarské republiky a nástup nacistů k moci, a navíc i zde docházelo k jejich silnější organizaci v podobě sítě nocleháren pro mladé. Tramping, jak jej známe z Čech a Moravy, v této míře a tak dlouho neexistuje nikde jinde ve světě. Spojení sociálního anarchismu s blízkostí přírodě, organizované a někdy i ritualizované složky s širším ohlasem umělecké (především písňové) a publicistické tvorby, je zcela originální. Dokonce i anglické slovo tramp znamená něco jiného, tuláka a vagabunda s vyloženě negativním významem, zatímco vztah české společnosti k trampům – i když se výrazně proměňoval, jako ostatně i toto hnutí samotné – byl přeci jen diferencovanější a obvykle mnohem pozitivnější.

Móda včerejška a mravní nevázanost

Sociologové, historikové a další vědci, kteří stáli vně trampského hnutí, pro něj dlouho neměli pochopení, stejně jako je nezajímala lidová kultura (s výjimkou části umění) jako taková. Jejich pohled formoval negativní postoj první republiky vůči alternativní morálce a životnímu stylu spojenému s odmítáním „vymožeností“ městské civilizace, „brakovou“ literaturou a údajnou sexuální nevázaností, jehož vypučení představovaly (nakonec odvolané) zákazy policejního prezidenta Kubáta.

Ještě po druhé světové válce proto (tehdy odstavený) sociolog prvorepublikového ražení Inocenc Arnošt Bláha soudil při srovnání sportu a trampského hnutí, že „to byla snad móda včerejška a je to snad ještě móda dneška u těch, kteří ke sportu nemají vážného poměru a jimž sport se stal jen záminkou, aby unikli sociální kontrole a aby pod rouškou sportovní svobody skryli svou slabošskou mravní nevázanost … Ne příroda, ne zdraví, ne krása, ne odpovědnost, nýbrž sexuální dobrodružství, to byl cíl víkendových výletů a toulek.“ (I. A. Bláha: Sociologie. Praha 1968) Poválečná komunistická diktatura, která často vyšla z těchže sociálních kořenů jako tramping, toto maloměšťáctví změnila jen částečně, mnohdy je spíše adoptovala sama pro sebe, a navíc její postoj k trampskému hnutí byl poněkud rozporný.

Podle (poněkud přehánějícího) líčení jednoho z pamětníků „se vládnoucí režim a jeho tajné služby obávaly trampů pro jejich schopnost přežití a volného pohybu v přírodě, pro jejich údajnou organizovanost, vysoký stupeň vystrojenosti a značnou schopnost mobility“. (Jiří Vondrák – Fedor Stokal: Legendy folku & country. Jediný téměř úplný příběh folku, trampské a country písně u nás. Brno 2004) Zjednodušeně řečeno, útěk z „nové“ společnosti přestal být ideálem, stal se kontrarevolucí.

Na jedné straně se tak většinová společnost k trampům stavěla rezervovaně, tramping (nebo třeba „brakovou literaturu“, viz Pavel Janáček: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Brno 2004) v meziválečném období i později hodnotila bezmála jako nemorální „zhoubný vřed“ na jinak zdravém těle národa. Ale zároveň i samotní trampové velmi přesně hierarchizovali, kdo k nim ještě patří a kdo už ne, i když by se třeba za trampa sám považoval. V Písni zhrzeného trampa to pěkně vyjádřil Jaromír Nohavica:

Poněvadž nemám kanady

a neznám písně z pamp

vyloučili mě z osady

že prý jsem houby tramp.

Napsali si do cancáků

jen ať to každý ví

vyloučený z řad čundráků

ten frajer libový…

Osada Ztracená naděje

Budeme-li uvažovat hodně zjednodušeně, co nedala civilizace, měla dát příroda. Na co se člověk nemohl spolehnout ve spleti mocenských, politických a ekonomických zájmů běžného světa, to měl nalézt v mnohem menším, jednoznačnějším společenství sobě rovných a blízkých. V návaznosti na nejasné, spíše individuální počátky před první světovou válkou se tak ve dvacátých letech začal rodit český tramping ve své klasické podobě. Jako společenství především dělnické mládeže, odjíždějící na víkendy (ještě dlouho tvořené jen volnou nedělí) do přírody, do osad. Jméno nejslavnější a snad i první z nich, Ztracená naděje, přitom mnohem víc než o romantickém návratu do přírody vypovídá o názoru osadníků na tehdejší společnost, respektive na jejich možnostech ve společnosti.

Trampové sice nebyli revolucionáři, romantiky však byli alespoň to té míry, že se vzdali všech nadějí s výjimkou jediné, a tou bylo právě jejich společenství. Odpor vůči většinové, měšťácké společnosti (proti paďourům a astrachánům, jak sami říkali), ovšem zůstal omezen právě jen na víkendy, ve všední dni trampové samozřejmě chodili do práce a účastnili se praktického života. Do osad, které začaly vznikat v blízkosti velkých měst (nebo v rámci dopravní dostupnosti, především vlakové), chapadla společnosti nezasahovala, stejně jako vědomí podřízenosti a vlastní nemohoucnosti. Osady představovaly útěk, navenek kamuflovaný nesouhlasem a odporem.

Trampové okázale porušovali běžné normy a neúčastnili se budování státu, proto proti nim bylo zasahováno a na počátku třicátých let to dokonce vypadalo na zákaz celého hnutí. Za vzor byl dáván dobře organizovaný a tudíž kontrolovatelný skauting, případně starším členství v Klubu českých turistů, které nabízely pozitivní hodnoty (blízkost přírodě, rekreaci, sport, péči o kulturní památky a jejich přístupnost atd.), nikoli alternativní životní styl. Trampové naproti tomu chtěli žít po svém, alespoň o těch víkendech, „prodloužených“ ve městě četbou vlastních časopisů, dobrodružnými romány nebo filmem. Deklarovali to i tím, že místo občanských jmen používali přezdívky a jména „z divokého Západu“ dávali i místům svých setkání a okolí. Někdy v tom byl i kus nechtěné komiky, protože své znalosti mohli čerpat jen z novin nebo z románů, jejichž autoři na tom často nebyli o nic lépe a o Americe si mohli nechat jen zdát. V češtině tak například pro polooficiální setkání osad zdomácněl výraz „potlach“, jemuž se později dostalo etymologického vysvětlení od „tlachání“, ačkoli původní význam potlače (rituálu Athabasků na severozápadním americkém pobřeží, anglicky přepisováno potlach) spočíval v rituálním ničení předmětů za účelem pokoření protivníka.

Za války, pod hrozbou přísných trestů, proto podle etnologa K. Altmana tramping prakticky ustal.

Slowfox vs. Wabi Daněk

Záchraně trampingu paradoxně pomohl nástup nové totality po roce 1948, která se vůči němu zachovala macešsky, i když mnozí její protagonisté mohli na svá trampská léta vzpomínat a někdy to také veřejně dělali (především umělci). Tramping se totiž především v padesátých letech stal potíraným „imperialistickým“ hnutím, což do jeho řad přivádělo odpůrce režimu, toužící se alespoň někdy vyvázat z útlaku totalitní moci.

Stejně jako v jiných oblastech sociálního a kulturního života, přinesla uvolnění šedesátá léta, především jejich druhá polovina, kdy došlo například i k povolení skautingu. Pro uvolnění zákazů trampského hnutí hodně udělal nově založený časopis Mladý svět, jehož první číslo vyšlo v obálce s fotografií z natáčení kovbojského filmu Smrt v sedle. Divoký Západ a jeho romantická domácí napodobenina v podobě trampského hnutí tak, nikoli poprvé, přišly do módy, což znamenalo i menší represe ze strany vládnoucího režimu.

Relativní svoboda šedesátých let však paradoxně přinesla nové dělení a nové hádky uvnitř trampského hnutí. To se totiž rozdělilo na staromilce, tehdy už bezpečně usazené ve stálých osadách a představující vlastně jen dozvuky meziválečného trampingu, a na trampskou mládež, která s nimi nechtěla mít mnoho společného a dávala přednost ježdění „pod širák“, vodáctví apod. Toto dělení, které zůstalo charakteristické i pro období normalizace, přitom probíhalo také prostřednictvím trampské muziky. Zatímco starší generace preferovaly tanga a slowfoxy, zpívané obvykle sborem za doprovodu několika kytar, už od padesátých let se začala objevovat tzv. moderní trampská hudba na podkladě swingu nebo i rock’n’rollu, spojená nejen se skupinami, ale i s „osamělými písničkáři“ (bratři Ryvolové, Kapitán Kid), k níž se později začala blížit i česká country. Pro nové tuláky se stal kultovní například Kerouakův román Na cestě a jeho písňové ohlasy v podání Wabiho Daňka.

Do lesů s koupelnou a elektřinou

Řada původně trampských osad se tak změnila ve víkendová útočiště městské populace, která s původním hnutím neměla vůbec nic společného. Do osad byly dovedeny sjízdné cesty a elektřina, chaty byly vybaveny koupelnami a dalším „městským“ standardem.

„Ortodoxní“ tramping tak zůstal redukován na příležitostné potlachy a osadní setkání pod hlavičkou nejrůznějších kulturních a osvětových programů, případně na několik málo nostalgiků, kteří se rozhodli jít proti proudu. Například na Portě, jež původně vznikla jako festival trampské hudby, mohly původní trampské písně ve větší míře figurovat jen do roku 1975.

Mnozí pamětníci sice o svém trampování za normalizace hovoří jako o „alternativní občanské společnosti“, to je ale hodně silné tvrzení. Různé podoby trampského hnutí, stejně jako třeba i zmiňované chataření a chalupaření, sice únik ze společnosti představovaly, ale jen v hodně mírné a režimem přinejmenším skrytě tolerované formě. Trampské hnutí totiž bylo, možná s výjimkou několika posledních let před listopadem 1989, výrazně apolitické. Navíc se rozvíjelo i prostřednictvím oficiálních organizací, jako byl SSM, Svazarm nebo turistické oddíly domů pionýrů a tělovýchovných jednot.

Zároveň však platilo, že tramping stále zůstával na hranicích povoleného. Ze strany vládnoucí moci byla jeho existence jen tolerovaná, což se projevilo například definitivním zákazem stanování a spaní ve volné přírodě, mimo (rozvíjející se) síť veřejných tábořišť a kempů, případně i zákazy masovějších setkání hrozících vznikem protivládních demonstrací. Trampské hnutí tak přeci jen představovalo jistou formu tichého odporu, „útěku do lesů“.

Kovbojský opasek za slušnou cenu

V zásadě se přitom dá říci, že rozvoj organizovaného trampingu svými represemi podnítila prvorepubliková státní správa. Osady se totiž mohly (a často to také dělaly) registrovat jako spolky a s majiteli pozemků se pak domluvit na jejich pronájmu, čímž výrazně znesnadnily své pronásledování. Na rozvoj turistiky a trampingu však promptně reagovaly také komerční organizace, nakladatelé sešitové literatury a časopisů, včetně prestižních nakladatelství jako byl Melantrich (románová edice Rozruch, časopis Ahoj na neděli, který na rozdíl od „pravých“ trampských časopisů existoval dlouhou řadu let), gramofonové firmy nebo výrobci výstroje a výzbroje pro život v přírodě. Zatímco první trampové se oblékali do výprodejového vojenského oblečení, ve třicátých letech již existoval široký sortiment sportovních oděvů nebo (často zcela irelevantních) napodobenin „kovbojských“ případně „indiánských“ svršků, stejně jako nabídka hudebních nástrojů, kánoí, hausbótů nebo i sériově vyráběných chatek.

Podobně tomu bylo i o tři desetiletí později v souvislosti s uvolněním poměrů v šedesátých letech. V rámci „socialistické společnosti“ se sice samozřejmě nemohla příliš rozvíjet komerční nabídka trampských propriet, byla však suplována fungováním nejrůznějších burz a bazarů i jistou soutěží mezi státními podniky. Úloha Mladého světa a jeho rubriky Táborový oheň již v této souvislosti byla zmíněna, vedle něj však na konci šedesátých let vznikly i další, ryze trampské časopisy jako Jižní stezka nebo Pacific expres, stejně jako původně trampský hudební festival Porta v Ústí nad Labem (1967).

Porta, Sokolov i Západ

Obecněji řečeno, pokud byla trampská obec ochotná k ústupkům, k podřízení režimní supervizi, její masovější akce byly povolovány. (V případě hudby byly tyto postupy později shrnuty Michalem Konečným v knize Folkový receptář. Metodická příručka pro práci se skupinami, sólisty a autory folkové hudby, Praha 1986. Aby mohla Porta dlouhodobě přežít, „musel“ existovat i prorežimní Festival politické písně v Sokolově, na kterém vystupovali mnozí, kdo by na to po Listopadu nejraději zapomněli – Brontosauři, Plavci/Rangers, Spirituál kvintet ad.) V opačném případě se musela stáhnout do soukromí a „nevystrkovat růžky“. V této podobě přežila bez větší propagace celá sedmdesátá a počátek osmdesátých let.

Nástup další vlny společenského zájmu o tramping, nebo něco co by se mu podobalo, lze sledovat opět až v osmdesátých letech v souvislosti s ekologickým hnutím, ale i s odporem vůči příliš soukromým složkám úniku ze společnosti. Víkendové ježdění na chaty a chalupy se stávalo terčem kritiky stejně jako nedostatky reálně-socialistické společnosti, přičemž část této kritiky (velmi mírná a zejména politicky korektní) se dokonce prezentovala prostřednictvím masových médií (televize, rozhlas) a akcí (Porta v Plzni v 80. letech). Umírněný folk a „trampští písničkáři“, kteří se mu (dočasně) stále více blížili, často v souvislosti s tehdy módní ekologickou tematikou, začali vlastně tvořit první formy masové kultury mladých, jak je známe z devadesátých let. Česká společnost se tím do značné míry přiblížila soudobé západoevropské realitě.

Paďouři ochránci přírody

Tuto vlnu zájmu o pobyt v přírodě, turistiku a další aktivity, druhdy spojené s trampským hnutím, však neukončil odpor staromilců, nýbrž změněné sociální, politické a ekonomické poměry po listopadovém převratu. Přes obnovenou svobodu, respektive právě kvůli ní, zdánlivě paradoxně nastoupily nové restrikce. Jak píše Karel Altman, „s novými majetkovými vztahy, zvláště pak restitucemi donedávna státních lesů, které získaly nového soukromého vlastníka, dochází k postihům jiného druhu, tentokrát nemotivovaným ideologicky a politicky. Současně došlo ke vzrůstu moci státních organizací ochránců přírody, kteří proti trampingu vystupují značně nekompromisně.“ (K. Altman: Jak někteří trampují, ve sborníku Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno 2003) Ještě důležitější než tyto restrikce jsou ale pozitivní motivace k jinému způsobu trávení času, ať již jde o pracovní a studijní aktivity nebo v případě volného času o zahraniční turistiku, sport a další možnosti seberealizace. Odliv zájmu přitom zdaleka nepostihl jen tramping, ale podle výzkumů sociologů z pražské přírodovědecké fakulty třeba i související chataření a chalupaření.

Zmasovění a komercionalizace trampingu (nebo toho, co za něj většina společnosti chtěla považovat, co si z něj chtěla vzít) vedly k budování sítě tábořišť nejen pro stany, ale i s chatkami a místy pro přívěsy, vybavených vodou a elektřinou, televizními přípojkami, restauracemi a možnostmi kulturního vyžití, někde dokonce záměrně stejně uspořádaných, aby to lidi „nepletlo“ a aby se v nich mohli snadno orientovat. Aby se cítili „jako doma“, i když jsou desítky a stovky (u nás) nebo tisíce kilometrů (v Americe) od svého bydliště.

Trampští „starověrci“ všech věků se stále sdružují do osad, jezdí na potlachy a hudební festivaly, tvoří čtenářskou obec nových trampských časopisů (například jihomoravské Oslavské boudy), nechtějí mezi sebe vpustit ty, kdo nepřistoupí na jejich specifické hodnoty a způsoby jejich vnější deklarace. Jen malá část z nich, zejména z těch starších, ale zůstává aktivními trampy ve smyslu ježdění do volné přírody, zatímco většina obvykle dává přednost modernizovaným chatám a chalupám a své „trampství“ pojímá spíše jako hobby. I když velmi nerada slyší, když to někdo řekne otevřeně.

Druhý typ s trampským hnutím souvisí jen volně. Jde spíše o pobyt v přírodě, turistické a sportovní vyžití, o rekreaci, která je v případě mladší populace obvykle spojená s nějakým neformálním kolektivem a nemá pevný cíl, zatímco později se soustřeďuje do chat a chalup, kde lidé tráví víkendy a dovolenou. Protože však některé chatové osady mají svůj trampský původ, i když hodně dávný, stejně jako turistika a pobytové aktivity v přírodě, nelze je úplně oddělit. Navíc za svého druhu trampy se většina těchto lidí sama považuje, byť by to znamenalo jen to, že příležitostně poslouchají nebo „mimo civilizaci“ sami produkují trampskou hudbu.

Odchod do západu slunce

Značný rozsah a především velmi široký ohlas mají i subkultury spojující tramping s nějakou jinou činností, jako je ekologické hnutí, účast na hudebních festivalech, případně cestování a turistika do exotických zemí a další. Trampské hnutí se v tomto případě stává jen jedním z jejich kořenů, odkazuje se na ně, jako celek se ale už jeví něčím minulým a/nebo překonaným. Může tomu tak být proto, že mnozí kdysi aktivní trampové se stali ochránci přírody a vůči současným trampům uplatňují represivní opatření, stejně jako z toho důvodu, že ti, kdo podnikají náročné turistické expedice v Asii nebo Americe, nebo i jen ve Skandinávii, už mají podstatně jiné problémy než domácí trampové.

Tím, co je v těchto aktivitách silné, není ani tolik dědictví vlastního trampského hnutí, jako spíše ostatní složky. Na tramping a jeho způsob úniku před sociální realitou se tak více vzpomíná, než aby tvořil středobod zájmu těchto lidí (mezi které můžeme počítat třeba i organizované naturisty, pořádající každoročně „indiánský“ tábor pro děti) nebo je výrazněji inspiroval.

Jaká je tedy budoucnost českého trampského hnutí? Tramping v první řadě nikdy nebyl jednotným a jasně vymezeným hnutím, rozvíjel se dynamicky a začleňoval jak radikálnější, sociálně-protestní složky, které vedly k jeho nástupu a dlouhému trvání, tak také širší společnost, jež si z nich vybírala vždy jen část. Za druhé bylo trvání trampingu v řadě ohledů dáno tím, proti čemu se vymezoval, tedy sociálním uspořádáním, které kritizoval a před kterým utíkal do přírodní romantiky, a mocenskými zásahy proti němu.

Paleta cílů, ke kterým lidé směřují své životy, se neobyčejně rozšířila a mezi těmito individuálními životními cestami není žádná jasná hierarchie. S generační výměnou bude proto spíše mizet nostalgický tramping navazující na osadní společenství první republiky a potom období komunistického režimu, bude se měnit buď v čistě sběratelské zájmové aktivity, nebo nabývat silněji organizovaných podob, jako je například skautské hnutí. Nic takového však rozhodně nelze říci o druhých dvou typech, které v české společnosti zakotvily asi trvale. Nebudou sice oslovovat většinu, zázemí jejich „vyznavačů“ však bude relativně stabilní, včetně toho že budou dále oslovovat mladší část populace. Vědomí jejich „trampskosti“ však zřejmě bude spíše upadat, nebo bude muset dojít k redefinici atributů konstituujících trampské hnutí. V té podobě, jak jej známe z minulosti nebo jak dosud trvá, zůstane český tramping asi spíše jen ve vzpomínkách.

Autor je historik a sociolog, docent Fakulty humanitních studií UK a vědecký pracovník Sociologického ústavu AV ČR.

Text je značně zkrácená verze předmluvy k dlouhodobě připravované Velké knize trampingu, kterou má v plánu vydat Nakladatelství Lidové noviny.

Fotografie z archivu Osady Svatojanské proudy.