Centrum pro středoevropskou architekturu, 22. 7. 2010
Centrum pro středoevropskou architekturu je nezisková organizace, která sdružuje především mladé architekty, teoretiky a absolventy vysokých škol. Pořádá akce různého typu, od architektonických konferencí (EFAP Urbanity) po workshopy a výzkumné projekty. V zatím neobydlených místnostech v pražské ulici Karolíny Světlé, kde organizace sídlí, se uskutečnila neobvyklá kulturní akce, která zpříjemnila horký letní večer. Drobné nedokonalosti rozestavěného prostoru vtipně zakryly tři tuny bílého písku na podlaze, toalety dala návštěvníkům k dispozici místní umělkyně. Už od odpoledne se dům a přilehlá ulice zaplnily lidmi a bar na pláži přilákal i řadu kolemjdoucích, takže atmosféra brzy připomínala hučící berlínský squat. Známí i začínající současní umělci se zařadili do programu večera s různorodými příspěvky: od autorských čtení Aleše Čermáka a Matyáše Chocholy (oba studenti AVU) po performance Marka Meduny a Jiřího Franty (Rafani) a zároveň byli sami sobě publikem. Už na začátku pobavila pozvané tisková zpráva k projektu. Hlavní organizátorka Michaela Janečková v ní shromáždila kratičké medailonky účinkujících tak, jak si je sami zformulovali. Výsledky se mnohdy od původní představy výrazně lišily. Tomáš Uhnák (student AVU) připravoval občerstvení z červů a kobylek, „Nadpřirození“ Jiří Thýn a Jan Haubelt ladili svá rádia a Václav Magid (nominovaný na Cenu J. Chalupeckého) zahrál sólo na elektrickou kytaru. Jen víc tak osvěžujících akcí v centru Prahy!
Kristýna Zajícová
Malerei: Prozess und Expansion
Vídeň, Museum Moderner Kunst/Stiftung Ludwig, do 3. 10. 2010
Výstava sleduje hlavní aspekty vývoje poválečné abstraktní malby: malbu jako procesuální médium schopné sebereflexe; rušení či likvidaci obrazu a překračování jeho hranic směrem do malířsky pojednaných objektových situací a prostorových instalací. Procesuální malířství je v první části výstavy představeno jako experiment, který vyvíjel konstituci obrazu prioritně ze základních znaků a spontánních aplikací barvy a vědomě opomíjel narativní složky díla nebo jasné představy o výsledné obrazové kompozici. Přemalby, spontánní nanášení barvy špachtlí, lití barvy, stříkání, rytí, stékání, vlhčení, namáčení, dokonce sypání pigmentu na plochu vedlo k zachycení malby v jejím vlastním procesu (Selbstdarstellung). Výstava zahrnující díla známých umělců, jako je Jackson Pollock, Yves Klein, Morris Louis, Arnulf Reiner, Hermann Nitsch a Max Weiler, je rozšířena také o mladší autory (David Reed, Joseph Marioni nebo Erwin Bohatsch). Druhá část projektu se zaměřuje na proměny v řešení obrazového formátu typické pro západní umění doby padesátých let. Jedná se především o rušení obrazu jako tradičního závěsného předmětu a o expanzi samotné malby do prostoru. Malba opouští obrazovou plochu, aby se sama stala prostorotvorným elementem. Inspiruje tak vlnu konceptuálního umění šedesátých a sedmdesátých let. Mezi umělci reflektujícími změnu obrazové situace jsou zastoupeni i čeští autoři Karel Malich, Stanislav Kolíbal a Jiří Kovanda. Další bod pro české umění.
Petr Vaňous
William Shakespeare
Mnoho povyku pro nic
Český rozhlas 3 – Vltava, premiéra 29. 5. 2010
Režisér Ivan Chrz upravil Shakespearovu komedii v překladu Jiřího Joska pro ani ne hodinovou rohlasovou inscenaci. Současnými hluky a ruchy ji jasně časově determinoval – místo plesů se tu trsá na diskotéce a jezdí se rychlými auty nebo někomu ujede „vole“. Režisér také odhaluje proces vzniku, začíná tím, jak se účinkující herečky a herci scházejí, do nahrávky vkládá vlastní režijní poznámky, jako kdyby šlo o zkoušku nové inscenace nebo o filmové natáčení, a neváhá herečce říct, že z právě proneseného monologu jí vážně nevěří ani slovo. Ke spolupráci si přizval herečky a herce především – ale nejen – z okruhu pražského Dejvického divadla (kde se vedle Karlových lázní, kostela Panny Marie Sněžné, restaurace U Jelínků a dalších lokací také natáčelo): Marthu Issovou (Hera), Simonu Babčákovou (Beatrice), Martina Myšičku (Don Juan), Aleše Procházku (Don Pedro), Jaroslava Plesla (Claudio) nebo Rostislava Nováka (Leonato). Hravé milostné intriky, Beatricin ostrý jazyk zaměřený hlavně na mužskou adresu a slovní přestřelky mezi muži a ženami jsou jistě posluchačsky vděčné, zvlášť když nakonec všechno dobře dopadne – protože, jak říká Benedik (David Novotný), svět se musí zalidňovat. Výsledkem nepietního režisérova přístupu je svižný a zábavný rozhlasový kousek. Být to film, jakožto masovější médium, některé hlášky zřejmě zlidoví. Třeba: „Který z vás je nejvíc na hlavu, aby moh být váš kapitán?“
Jana Bohutínská
kaVÁRNA OSTRAVA
Výstavní síň Mánes, Praha, do 10. 9. 2010
V pražském Mánesu se máme především přesvědčit, že v Ostravě a na Ostravsku byl o výtvarné umění vždycky hluboký zájem (a že pokud město zvítězí nad Plzní v soutěži o titul Evropského hlavního města kultury 2015, viz A2 č. 11/2010, bude se vizuálním umělcům i dílům na severu Moravy skutečně dařit). Největší část expozice tvoří úctyhodné artefakty ze slavných ostravských sbírek od první republiky (třeba té Oskara Federera) do včil. V suterénu uvidíte kupříkladu malby B. Kubišty, A. Hudečka, J. Pruchy, J. Panušky, A. Chittussiho, oduševnělou podobiznu slezské sochařky H. Scholzové z let 1936–37 od Rudolfa Kundery i portrét její podobně feministicky nebojácné maminky, básnířky Marii Stony. Podobně v přízemí si lze zopakovat významná jména a styly českých výtvarníků, tentokrát 20. století (sestry Válovy, A. Šimotová, V. Boštík, E. Kmentová, V. Janoušková, K. Gebauer, Č. Kafka) ad. Objevnější jsou snad pro pražské publikum části věnované architektuře: plány a fotografie jednoho z nejkrásnějších sídlišť republiky Nová Ostrava-Poruba (1954–1961), model Vítkovických železáren, příběh Domu kultury města Ostravy, fotografie obchodních domů, např. Brouk a Babka (1928), později Ostravanka. K budovatelským stavbám se váže též obraz Daniela Balabána nazvaný Poruba (1988), kde na pozadí kazetové výzdoby porubských průchodů stojí „svatá rodina“, ani veselá, ani skeptická, ve věčném bodě nula. Nejmladší umění kulturní metropole severní Moravy nabízí nedaleká výstava Ostravský polibek na vltavské náplavce.
Jaroslava Hulíková