knihy

John Maddox Roberts

SPQR – Tribunova kletba

Přeložila Petra Pachlová

Dokořán 2010, 240 s.

Sedmý díl detektivek ze starého Říma SPQR se tentokrát odehrává přímo v hlavním městě říše, kde se triumvir Krassus chystá na výpravu proti Parthům. Caesar zatím bojuje v Galii, ale i bez něj je politická situace v metropoli krajně výbušná. Opět se ukazuje, že hlavním nepřítelem Římanů jsou v této době již jiní Římané – třeba pohádkově bohatý Egypt si lze snadno podrobit, ale není shody na tom, kdo by tak měl učinit. Stejně tak výprava proti Parthům se chystá ve stínu politických intrik, kdy do hry vstupují i nedotknutelní tribunové lidu, moc peněz a otázka, zda válku lze vést jako soukromý podnik. V určitý okamžik je nad Římem vynesena kletba a začíná taneček usmiřujících opatření. Ta jsou o to zábavnější, že v jejich účinnost (stejně jako v účinnost kletby) již prakticky nikdo nevěří, nicméně politická realita neumožňuje se zachovat jinak – podobné pokrytectví se v řadě situací jistě týká i nás samých. Je tedy třeba pátrat v Sibyliných knihách, sledovat, jak se kdo mohl dostat ke znalosti určitých magických postupů, apod. Vypravěč, Decius Caecilius Metellus, kromě standardního vyšetření detektivní záhady celou situaci ironicky glosuje, což je v tomto dílu stejně jako v těch předešlých to rozhodně nejzábavnější. Tradičně nechybějí ani popisy hostin a dalších radovánek, které potěší zájemce o různé druhy dekadence.

Pavel Houser

Romain Slocombe

Lolita komplex

Přeložila Alexandra Pflimpflová

Odeon 2010, 360 s.

Francouzský spisovatel a tvůrce fetišistických fotografií ve své (první do češtiny přeložené) knize rozehrává možná až příliš témat najednou. Mísí v ní problémy chudých postkomunistických zemí, násilí páchané na ženách, tázání po hranicích umění, poctu hororovým filmům, šílenství, bondáž, tajemství egyptských mumií i kritiku britské neoliberální politiky. Podle vlastních slov v návodném textu na konci knihy je ale jejím „prvotním záměrem (…) poukázat na osud v současnosti desítek tisíc dětí, vyvezených z východní Evropy na Západ za účelem prostituce, k čemuž dochází za téměř všeobecné lhostejnosti“. Chápeme-li tedy dílo jako svého druhu angažovanou prózu, je nutné konstatovat, že se autor nevyhnul nezbytné typizaci hraničící se schematičností a naivitou. V románu se střídá několik vyprávěcích strategií: hledisko uměleckého fotografa stylizovaně zbitých Japonek v uniformách, který je toho času úplně na dně, protíná příběhy mladičké Rumunky Doiny, která jako prostituující oběť mafií prochází evropským podsvětím. Od začátku je jasné, že střetnutí obou postav je nevyhnutelné. Skutečné násilí je tak konfrontováno s cynismem v současném umění, přičemž největším uměleckým záporákem je zde postava inspirovaná Damienem Hirstem a Guntherem von Hagens. Román je poněkud překombinovaný a trochu z něho trčí teze o vysávání Východu západním světem, ale nutno říct, že Slocombe dokáže alespoň vytvořit napětí i atmosféru. Čtení do tramvaje.

Karel Kouba

Blanka Kostřicová

Dole a nahoře

Dauphin 2010, 85 s.

„A ona chodila nezkrášlovaná a uvolněná, s hlavou plnou ,divných‘ a ,jiných‘ nápadů a názorů, s otevřeným a zraňovaným mladým srdcem, v němž už od dětství cítila svou silnou náklonnost k lidem a zároveň předurčenost k solitérství: Nikdy netoužila po sňatku ani dětech, životní energii čerpala z osamělého spočinutí, na něž si dokázala najít prostor a čas vždy a všude (nejlépe ovšem ve volné přírodě, v lesnaté či horské krajině), avšak tím víc měla ráda lidi, potřebovala hovor, přimkla se úžeji ke svým přátelům a později často i k jejich dětem.“ Takto charakterizuje autorka hrdinku, jež v románě představuje jakési její alter ego. Dívka projde studiem techniky i literatury, řadou těžkých životních zkoušek, formujících setkání i zklamání. Text svou deklarovanou autobiografičností však nebezpečně balancuje na hranici klišé; mnohdy ztrácí přesvědčivost dobré fikce. Uvedená pasáž vystihuje problém celého textu – je zcela doslovný, autorka se v něm zpovídá, avšak nevytváří příběh. Nicméně je toho schopna, například v pasážích popisujících situaci na filosofické fakultě v normalizačních letech nebo setkání s Bohumilem Hrabalem. Zde se zřetelně projevuje cit pro různé variety jazyka i smysl pro komičnost situace. Autorka nepochybně v životě vidí to, co je dole i nahoře, avšak v přítomném románu to vše odkrývá až příliš.

Jan Švestka

Analogon 60

Nové číslo revue Analogon je věnováno vděčnému tématu periferie. Všemožné okrajové oblasti jsou zde nejčastěji pojaty jako místo, ovšem nechybí ani periferie filosofická (v textu Immanuela Wallersteina), ani sociální (pojednání o ghettech a slumech od Ladislava Touška). Bruno Solařík vede rozhovor s fotografem venkova Jindřichem Štreitem, který by neškodilo trochu prokrátit. Sázkou na jistotu ale v Analogonu bývají texty Jiřího Sádla, kypící jemným humorem: „Život je periferie smrti, protože normální je vše neživé, jehož jest pak život specializovaným případem. Tedy za přírodu: opuštěný židovský hřbitov. Zimu. Za lidstvo: Cikány. Za vědu: umění, pokud je vezmeme vážně, a sice jinak vážně, než by si věda přála.“ Za doporučení stojí text Lenky Sukové nazvaný Z egyptské periferie, což jsou stručné zápisky z cesty do pouště, které doprovázejí autorčiny kostrbaté ilustrace z drkotajícího auta: „V prsaté poušti kreslím faly.“ Lavina textu Podzim na matraci od filosofa Jiřího Bryndy nás zavalí osamělostí: „Posedlostí mimolidí je VYNECHÁVÁNÍ, každodennost nám bez ustání cpe něco do úst, a my mimolidé užíváme každého okamžiku, abychom mohli vyplivovat.“ Výtvarník Přemysl Martinec popisuje mimo jiné svou cestu z kralupské periferie do té pražské a konstatuje, že „Praha totiž nemá žádné předměstí, žádnou periferii. Pořád venkov, a najednou jste v pasti.“ Čím více se ale pročítáme tematickými příspěvky členů redakčního okruhu, tím častěji máme pocit, že čteme trochu zbytečné stylistické cvičení pro autora a pár jeho známých. Okrajům umění se věnuje úryvek ze slavné knihy Tvorba duševně nemocných Franze Prinzhorna, která má konečně vyjít česky. Článek doprovázejí texty nemocných umělců, například Adolfa Wölfliho nebo Giovanniho Battisty Podesty.

Jan Gebrt

Philip Ó Ceallaigh

Zápisky z tureckého bordelu

Přeložili Pavla Horáková a Viktor Janiš

Kniha Zlín 2009, 288 s.

V postavách Ó Ceallaighových povídek lze snadno zahlédnout povědomé záblesky přátel i bližších či vzdálenějších známých a kolemjdoucích, nejpůsobivější, ale zároveň nejméně příjemné jsou pak chvíle, kdy se pročítaný text na okamžik stává zrcadlem. Životní osudy protagonistů Zápisků z tureckého bordelu charakterizuje stejně tak nuda jako beznaděj, vzdoru a ambiciózních pokusů o nápravu stavu věcí je v nich už jen pomálu. K aktivnímu hrdinství se nedostává sil, nezbývá než přežívat a protloukat se ode dne ke dni. O lepším možno snad jen snít. Když se naskytne příležitost.

Posttotalitární Rumunsko (zejména pak betonová Bukurešť a její obyvatelé) je v povídkách debutu irského prozaika líčeno jako bezútěšné místo plné smutných a nesympatických postaviček. „Byly to ošklivé budovy a ošklivá auta a většina lidí byla taky ošklivá. Mladí a atraktivní byli ze všech nejošklivější, protože se stejně jako to město až moc snažili, aby z nich bylo něco,“ píše se v úvodu povídky Šel rybařit – a právě ony přehnané ambice z minula, překotná snaha o to „být lepší“ stojí v pozadí jejich dnešních neúspěchů. Obyvatelé Ó Ceallaighova Rumunska (ale i Spojených států, když autor na několik málo povídek opouští své dominantní zasazení) jsou povětšinou už „po vyhoření“, prožili si svůj díl zklamání z nenaplněných snů a nyní už jen tak prodlévají ve světě, který jim nenabízí nic dobrého. S příměstskými panelovými sídlišti v pozadí se dávají dohromady, podvádějí se i rozcházejí, žení se i rozvádějí. Ne snad že by je k tomu vedly nějaké silné city, spíše jim už nic jiného nezbývá.

Ó Ceallaighův debut přesvědčivě dokládá autorovo nadání pro výstavbu kratšího příběhu, výtečně se mu daří vystihnout neútěšnou atmosféru šedých čtvrtí, přes nevelký prostor jednotlivých povídek působí jeho charaktery ne jako drátové modýlky vedené vyprávěcí funkcí, ale skutečné „osoby“ se svými nejistotami, nedostatky a zklamáními. Ty z postav, které ještě svůj boj o vlastní důstojnost úplně nevzdaly, se příznačně často obracejí k literatuře: buď se pokoušejí samy tvořit, nebo alespoň v četbě hledají možnost úniku. Fikce jako útěšný prostor dominuje nad neveselou realitou, protože nabízí aktivitu, která není ve skutečném světě už více dosažitelná.

V některých povídkách se zdá, že autor prozkoumává hranice, kam až jeho vyprávění (či leckdy spíše líčení) může dostoupit: někdy minimalizuje dějovou linku na samotnou zápletku, jindy nechává vyprávění proskakovat mnohohlasem promlouvajících obyvatel sídlištního domu. Ne vždy působí takové pokusy zcela přesvědčivě, některým povídkám by neuškodil citlivý redaktorský dohled, který by poradil, kde zkrátit či chatrnější konstrukci podepřít, celkově ale vyznívá debutová Ó Ceallaighova kniha velmi dobře. Nemusí nám být příjemné o osudech jejích protagonistů číst, ale právě tato čtenářská úzkost prokazuje životnost oněch příběhů. Někdy jsou nám až příliš blízké.

Pavel Kořínek

Jiří Grus

Voleman 4

Adéla Tlachačová, Labyrint 2009, 56 s.

S loňským vročením vyšel letos čtvrtý sešit komiksové série českého autora nazvané Voleman. Po třech letech se jím uzavřela její první epizoda. Zpočátku civilní příběh o hrdinovi z Holešovic v trenkách a s paličkou na maso za pasem se postupně zaplnil podivnými bytostmi sdruženými v SNB (skupina neznámých bohů). Grusova černobílá kresba je těžko zaměnitelná, čtenářovu radost vyvolávají také živé dialogy a fantazie, která reálný svět proměňuje v bizarní vizi (někdy až příliš). Předchozí díly zavedly Volemana až do tajemných lázní, kde se za tučnou úplatu staral o místní rozmařilé esenbáky. Vidina lehce nabytých peněz mu však zatemnila supermysl, a tak zůstaly ve čtvrtém pokračování hrdinské skutky na jeho přítelkyni Marii. Tu do boje nasadila organizace OSA, která se stará o vyrovnanost všelijakých sil a mocností. V tomto svazku dostal více prostoru také Volemanův kamarád z dětství Kamil, romantikou oplývající postava s kytarou, která se objevila už v prvním sešitu v policejní uniformě. Zdá se, že Grus si otevírá vrátka pro vedlejší sérii, čemuž nasvědčuje i Kamilovo osudové setkání s Klárou, což je zase kamarádka Marie. Objevují se tu také hlavní záporné postavy: vdavekchtivá paní Klaudie a její pan Ladislav, vůdčí postavy SNB. Výtečná je tu až básnická hra s citoslovci (jedním ze základních prvků komiksu), zejména když se Marie pouští do boje: Mrt, Jep, Koln‘, Fad, Tud, Haf!, Cřap… Co asi vymyslí Grus dalšího?

Jiří G. Růžička

Crew2 26 a 27

Crew se pomalu vrací do starých kolejí, tedy ke své neumocněné předchůdkyni. Toto vydavatelství totiž začalo spolupracovat s nakladatelstvím 2000 AD, a tak se v posledních číslech objevuje například Slaine, Soudce Dredd nebo Sinister a Dexter. Slaine si to jednou rozdá s celým lidským rodem, podruhé s nemrtvým atlantským válečníkem. V Soudci Dreddovi mladý pár z okraje společnosti (kde se nachází většina populace města Mega City One) nejprve šťastně přijde k bytu a pak… Dredd se s nikým nemazlí. Druhý příběh zase posouvá reality show do budoucnosti – stačí někoho prásknout a jste televizní hvězda. Sinister a Dexter jsou v čísle 26 jak dva svatí na orloji: z okna provádějí „sledovačku“. Takhle nějak to asi vypadalo, když estébáci šmírovali Havla. Poté mají zabít klikaře, ale jak, když má takovou kliku? V Příbězích z Telghuthu se dozvíme, proč je lepší nenarušovat tradice, tedy raději jednou za čas někoho obětovat, protože člověk nikdy neví, jak se mu uctívaný bůžek může odplatit. A taky že osud si počká, i hezky dlouho. V čísle 26 je ještě černobílá povídka ze série Příběhy hrůzy, nazvaná Místo zločinu. Drsnější detektivní příběh, v němž je vrahem… inu, nečekejte klasické rozřešení se zločincem v poutech na závěr. V čísle 27 zas překvapivě najdeme dva příběhy českých scenáristů. Z nich Třída smrti Josefa Blažka a Lenky Šimečkové patří k tomu nejlepšímu z obou ze sešitů. Z nekomiksových textů je v čísle 26 třeba profil manga série Balzamovač, jejíž české vydání by mělo vyjít už o prázdninách. Konečně snad manga pro dospělé.

Jiří G. Růžička

Markus Bennemann

Rafinované vraždy v živočišné říši

Přeložila Lea Smrčková

Knižní klub 2010, 232 s.

Všichni víme, že vlk má velké zuby proto, aby mohl lépe sníst Karkulku. Ani v této pohádce se šelma nicméně neomezila na činy založené na fyzické síle, ale do svých plánů zabudovala také lest. A právě o lstech, bizarních strategiích a loveckých úskocích (zajisté ne vždy vědomých) je tato kniha. Čtení je to velmi zábavné – snad jen když pomineme určitou morbidnost tématu a fakt, že třeba u kosatky lovící lachtana nám budou zřejmě intuitivně sympatičtí oba soupeři. Podtitul knihy „V hledáčku stříkouna“ se kupříkladu týká ryby, která sráží hmyz sedící či letící nad vodou tím, že proti němu vyfukuje gejzíry vody. Některé popisované triky se blíží dovednostem, jež bychom měli tendenci pokládat za čistě lidské. Určité postupy připomínají hypnózu, spekuluje se zde o možnosti, že jistý pták aktivně nakládá s ohněm; nemluvě samozřejmě o tom, že ani používání nástrojů se zdaleka neomezuje na člověka. Rybařit pomocí návnady dokážou i někteří ptáci, v knize dojde i na rafinované strategie obranné, kde cosi velmi nečekaného předvede chobotnice (kdepak jen změna barvy). Materiál je shromážděn pečlivě, byť jistě může odpuzovat někoho, kdo chce vidět přírodu jako něco harmonického či rovnou opak lidské společnosti. U řady popisovaného chování se přímo vnucuje, abychom ho podobně jako u člověka pokládali za vědomé. To – plus mnohé výstřednosti – je jistě námětem pro evoluční biology i laické zájemce o evoluci, aby zkusili dumat, jakými cestami se současný stav vlastně vyvinul…

Pavel Houser

Bohumír Pavelek

Buržoazní společnost – Eseje o kapitalistických mýtech

Grimmus 2010, 288 s.

Zatím docela platilo, že nakladatelství Grimmus přináší sice jaksi okrajové, ale bezesporu potřebné levicové čtení poměrně vysoké úrovně. Kniha neomarxistických esejů pro mě dosud neznámého českého autora ale vyniká hlavně negativně. Kombinace archaizujícího jazyka s drsným až vulgárním stylem pamfletů vůbec nefunguje. Kde chtěl být autor jedovatě vtipný, je zpravidla zahořkle žlučovitý, čemuž nemůže pomoci ani skutečnost, že toho zřejmě o levicovém myšlení hodně přečetl. Myslím, že se v této zemi najde alespoň pět mladých esejistů, kterým samostatná kniha esejů zatím nevyšla (jejich eseje v tisku by na ni ale jistě vydaly) a Pavelka předčí v původnosti i ve stylu. Problém není v tom, že by čtenář nutně s autorem nesouhlasil (zpravidla bych tutéž skutečnost opsala jen jemnějším výrazivem), nýbrž že Pavelek až na metaforické obraty a převedení různých Žižeků, Althusserů atd. do sprostě tvrdého jazyka nepřichází s ničím jedinečně svým. Na psaní svých českých souputníků přitom nereaguje vůbec, asi mu nestojí za to, a tak vydává účet z toho, co přečetl a jazykově radikalizoval. Těm, kteří nečtou jinak než v mateřštině, zprostředkuje mnoho nového, ale není úplně šťastné, že pro to zvolil formu knihy esejů. Právě tento literární útvar totiž vyžaduje především původnost. K dobru lze autorovi přičíst, že se ve své militantní odvaze nebojí slov jako „třída“ a „buržoazie“, což neplatí pro většinu českých médií.

Edita Roubíčková

Joachim Fest

Já ne!

Přeložil Vlastimil Dominik

Práh 2009, 304 s.

„Bylo by pro nás dobrým znamením, kdyby se tu Festova kniha vzpomínek stala hojně čtenou, diskutovanou knihou,“ napsal Petr Pithart v předmluvě k memoárům nazvaným Já ne! (s podtitulem Bolestné zrání v době nacismu). Je to ale pravda? Budeme skutečně vědět něco víc o povaze nacistického režimu po přečtení vzpomínek na rané mládí předního německého publicisty Joachima Festa? Odpověď zní: nikoliv. Joachim Fest (1926–2006) napsal knihu, která se velmi dobře čte a místy opravdu zpřítomňuje způsoby myšlení, jež jsou nám cizí (to když třeba Festovi rodiče hovoří po válce se svým tajným ochráncem, který je po léta anonymně upozorňoval na hrozící návštěvu gestapa a po porážce Německa o tom nechce mluvit, protože má černé svědomí z toho, že porušil přísahu věrnosti Vůdci), celkově však nemá o nic větší vypovídající hodnotu než vzpomínky kohokoliv na mládí. Je to škoda – ale Fest jako by se nemohl rozhodnout, zda na případu své rodiny ukáže na těžkosti těch, kteří se odmítli podílet na fungování režimu, nebo popíše své intelektuální zrání, spojené s četbou německých velikánů a poslechem vážné hudby. I vypjaté situace, jako je dramatický útěk jeho bratra před popravou za dezerci, pak působí poněkud odtažitě. K ne úplně silnému čtenářskému zážitku přispívá překlad – byl jistě důkladně zredigován, přesto na mnoha místech musíme namáhavě luštit, jak to vlastně Fest myslel.

Kazimír Turek

Dějiny a současnost 7/2010

Především anarchismu a terorismu je tentokrát věnováno číslo populárně­-historické revue Dějiny a současnost. Trochu překvapivé je právě toto spojení – jako kdyby k historii anarchismu nebylo možné přistupovat z mnoha různých, méně stereotypních hledisek. Pochybnosti prohlubuje výběr ilustrace na obálce – otupělé postavy s gesty připomínajícími tak nejspíše hajlování navozují spíše dojem nějakého neonacistického lynče než anarchistické přímé akce (jak zní nápis pod ním). Samo téma však obavy navozené obálkou rozptyluje. První text přehledně propojuje anarchistické představy přímé akce s růstem radikálně ekologického hnutí, a to zejména na postavě Murraye Bookchina (1921–2006). Článek ovšem není pouhým životopisem, naopak, čtenář z něj získá představu o tak rozdílných fenoménech, jako je barcelonská činžovní stávka roku 1931 i spory mezi evropskou a americkou Earth First! v poslední dekádě 20. století. Naopak pouze životopisně je zaměřen článek s pozoruhodným nadpisem „Lidský život nade vše“. Uvážíme-li, že jde o biografii anarchistky Emmy Goldmanové, která mimo jiné plánovala atentát na továrníka, vyzní titul poněkud ironicky. Blok textů o anarchismu doplňuje rozhovor s Ondřejem Slačálkem. Spíše volně se k tématu vztahuje velmi inspirativní text Zory Hessové o islámském terorismu. Dějiny a současnost zůstávají úctyhodnou revuí pro kultivovanou čtenářskou obec, důstojnou protiváhou historizujícím plátkům. Snad jen grafické zarámování témat by tomu pro příště mohlo odpovídat.

Pavla Černá