Kniha Jana Fleischera To by mohl být film není běžná příručka, jak napsat dobrý scénář. Uvažuje, co to vlastně dobrý scénář znamená, co si představit pod oborem scenáristika a jak podstatný je samotný proces tvorby.
Kniha To by mohl být film Jana Fleischera, absolventa FAMU a vedoucího scenáristiky na jedné z nejvěhlasnějších světových filmových škol, The National Film and Television School v britském Beaconsfieldu, je na první pohled jedinečná: pojí v sobě „příručku k psaní scénářů“, vzpomínkovou autobiografii a – řekněme – též „manifest“ scenáristiky. Snad není pouze mou interpretací, že text aspiruje nejen na co nejkonkrétnější a zároveň nejplastičtější vykreslení podstaty a možností scenáristické práce v Evropě, ale také na obhajobu takového počínání. Autor vykresluje základní obrysy budování scénáře (od námětu až po technický scénář) na příkladu vylíčení vlastního života. Výsledkem je unikátní formát svádějící k hříčkám; syžetově originální literární dílo, jež by mohlo být čteno také zcela odděleně od svého kontextu a funkce.
Mám však neodbytný pocit, že o takový absolutní relativismus autor nestojí. Chce ze své knihy učinit cosi, co ponese hned několik linií spisování, jež budou moci být jednotlivě dekódovány a užívány. Jeden by si ji mohl zapsat do seznamu povinné literatury k přijímačkám, druhý umístit do sbírky monografií (či přímo vzpomínek) celebrit (v ní bude působit roztomile rebelantsky), třetí by se bavil syžetovou košatostí a originalitou a čtvrtý by porovnal úděl scenáristické práce s podstatou a smyslem údělu svého vlastního tvoření.
Nedokončenost jako smysl
Nelze se u takového přístupu zbavit pocitu, že autor tak trochu mistruje. Nad všemi těmi svalnatými historkami o kafi s Milošem Formanem při krátké návštěvě New Yorku či o producentem Carlem Pontim štědře placeném psaní scénáře s Ivanem Passerem a scenáristou Andersonova Kdyby (If, 1968) se však nese zásadní tragický tón, skutečné gros celého díla. Nejstřeženější Fleischerova témata a jemu nejbližší látky totiž nezískaly nikdy – vzdor mnohdy urputným a poctivým snahám – kýženou filmovou podobu. Oproti dlouhým pasážím věnovaným nikdy nenatočeným dílům jsou jeho realizované scénáře v knize přitom odbývány doslova anekdoticky, a ten z objektivního pohledu vůbec nejvyšší kredit, scenáristická spolupráce na filmu Stephena Frearse Královna (The Queen, 2006, režie Stephen Frears), je shrnutý snad v jediné větě.
Není právě tato neschopnost dokončit své opus magnum tím pravým smyslem scenáristiky? Neříká se tím mezi řádky, že forma scénáře je jaksi z podstaty nedefinitivní? A tedy jinak a otřepaně řečeno, že cesta je v případě tohoto filmového oboru zároveň cílem? A dokonce, že kniha je autorovým finálním smířením se s tím, že se skutečně nestal scenáristou, ale pedagogem? To toužené velké dílo svou konečnou podobu totiž nenašlo ve filmu, ale vprostřed školní příručky. Vida, já právě v tom paradoxně nacházím tragický rozměr, potřebný pro začátek dramatického uvažování.
Autor je filmový dramaturg a publicista.
Jan Fleischer: To by mohl být film. Akademie múzických umění, Archa, Praha 2009, 224 stran.