Břicho XXX

Břicho se v myšlení o těle vyznačuje určitou jedinečností. Na úvod lze zkratkovitě říct, že břicho představuje „nejtělesnější“ část těla. Tělo není hmota jako každá jiná, je to živá, proměnlivá, pohyblivá a dočasná substance, v níž probíhají procesy růstu a zdokonalování, ale též zániku a rozkladu. Končetiny, hlava, pohlavní orgány a břicho jsou vnímány různě. Břicho vyplňuje střed těla, který nemá žádný bezprostřední kontakt s okolním světem, není zapojen do procesu „komunikace“. Ruce uchopují, hlava smyslově vnímá, ale břicho se obrací do svého vnitřku, kde probíhají neviditelné procesy růstu a zániku, vznikání a rozkladu, formování a rozpadu formy. Rozklad či hnití se v souvislosti s břichem tradičně zdůrazňuje víc než potenciál růstu a tvorby. Břicho fungovalo jako synonymum marnosti živé hmoty. Už ve starověku proto tělesný kánon vypovídal spíše o proporcích hlavy a končetin než o reliéfu či vnitřku břicha. Určité kulturní tendence se pokoušely břicho maskovat a skrývat. Součástí výstroje římských legií byl kožený pancíř, který napodoboval bohatou a pevnou muskulaturu břicha a hrudi a ukrýval nedokonalé, nekanonické a víceméně neforemné skutečné tvary. Tato kontrola a disciplinace břicha jako běžná strategie západní kultury se objevuje z různých důvodů dodnes.

Břicho jako kapitál

Disharmonické či nekanonické břicho se uplatňovalo ve společenské kritice, parodii či satiře nebo při tepání politických a náboženských nešvarů. Tlustá břicha se připisovala hloupým sedlákům, mnichům propadlým obžerství, nemravným ženám, opilcům. Naproti tomu „řádní“ členové společnosti se ve svých tělesných proporcích (na ideálních reprezentacích) vyznačovali uměřeností, souměrností, jak to vyžadovaly klasické teorie krásy. Výjimeční členové společnosti mohli mít i asketické vzezření (duchovní, aristokraté). Tato tendence se poněkud mění s rozvojem kapitalismu a postupným prosazováním buržoazie, která trochu kypré břicho využívala jako mocenský symbol svědčící o ekonomickém, ale též mravním kapitálu. Bříško bylo tehdy znakem stability jak materiální, tak duchovní. V dobových karikaturách však tento trend podléhal monstróznímu zkreslení, a z mírně zakulaceného průmyslníka se stával nestvůrně tělnatý, nenasytný obr (podobně jako z některých panovníků, což dokládají třeba karikatury francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského).

Kritika břicha přicházela především z oblasti estetiky, etiky a teorie poznání. Jedním z nejstarších „kritiků břicha“ byl Platón, který břicho reflektuje v dialogu Timaios. Do břišních partií umísťuje nejnižší složku lidské duše. Ta je velmi vzdálena od přemýšlející složky duše, která sídlí v hlavě (hruď pak obsahuje duši zasvěcenou odvaze a spravedlnosti). Břišní duše kypí poživačným životem, který je plný bludů a klamů. Vznešenější složky duše mají naštěstí nástroj k ovládání „divokého zvířete“, které je spoutáno v břiše, a to játra. Pokud by se břišní duše moc rozdováděla, játra do ní nalijí trochu hořkosti, a tím ji umravní. Mimoto lesklý povrch jater prý funguje jako zrcadlo horních složek duše, které se v něm zhlížejí, a tím provádějí sebereflexi. Platón však břichu přiznává i poznávací potenciál, když do něj situuje věštebné schopnosti. Věštba se rodí v břiše ve chvíli, kdy rozumová část duše není aktivní, nicméně teprve rozumová interpretace dává věštbě smysl.

Břicho dionýské a asketické

Asi nejznámější etickou a náboženskou kritiku břicha vyslovil apoštol Pavel ve svém listu Filipanům (2,12 – 3,21): „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ Břicho je zde kladeno do souvislosti se smrtí a zavrženíhodným jednáním. O tuto koncepci se opírají asketické tendence, které se snaží břicho a tělesnost eliminovat jakožto falešného boha materiality a rozkoší. Etická a náboženská kritika břicha se často objevuje v souvislosti s úsilím o reformu společenských, náboženských či politických zlořádů.

Někteří filosofové připomínají alternativní proudy myšlení, hédonismus a epikureismus, které se stavějí k metafoře břicha méně nepřátelsky. Za interpretaci by stála i hypotetická role metafory břicha v myšlení Friedricha Nietzscheho, především v souvislosti s kladením polarit „apollinského“ a „dionýského“ kulturního typu. Bůh Dionýsos byl tradičně zobrazován jako rozverný, obézní opilec, v jehož sousedství se odehrávaly tělesné akty „obscénního“ typu. Nepřehlédnutelné břicho Dionýsovo umožňovalo viditelnost toho, co má běžně zůstat skryto za scénou. Proti kritice břicha vystupují někteří dnešní myslitelé, kteří připomínají význam břicha, tělesnosti a emocionality pro poznání a myšlení, například německý spisovatel Bas Kast v knize Wie der Bauch dem Kopf beim Denken hilft: Die Kraft der Intuition (Jak břicho pomáhá hlavě s myšlením: síla intuice, 2007).

Estetika ošklivosti a břicho společenské

Všechny zmiňované tendence (etická, gnoseologická i estetická) jsou provázány, nicméně vždy převažuje nějaký základní prvek či argument. Ošklivost vzdutého břicha v antice vyplývala z jeho hodnocení jakožto sídla nepravdivého a nerozumného poznání. Křesťanské obrazy nestvůrných břich odkazovaly ke kritice falešného boha rozkoše a požitkářství, popřípadě celé tělesnosti. Moderní estetické hodnocení břicha souvisí s dobovou estetikou ošklivosti, popřípadě s naturalistickými tendencemi v umění a literatuře.

Základními prameny pro moderní estetické hodnocení břicha se staly Břicho Paříže (Le Ventre de Paris, 1873) Émila Zoly a báseň Mršina (Une Charogne, 1868) Charlese Baudelaira. Zolovo Břicho je společenské, jedná se o obří, špinavé pařížské tržnice, v nichž se přelévá život sociálního dna. Zola naturalistickým způsobem reflektuje odvrácenou stranu moderního progresu, břicho je příhodná metafora, v níž vše vře, hnije, rozkládá se a znovu kombinuje. V Baudelairově Mršině se setkáváme s odpudivým obrazem břicha: „Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,/ se táhly larvy v tisících,/ a oblévajíce ty živé cáry slizu,/ tekly jak hustý kal kol nich.“ (Květy zla, 1957, přeložil Svatopluk Kadlec). Tento znepokojující obraz, který bychom slovníkem pozdější psychoanalýzy mohli označit za „abjektivní“, se v čemsi shoduje s tradiční reflexí břicha jako sídla dočasnosti, rozkladu a hmoty. Nicméně básník zakládá i moderní typ estetické reflexe, která se nevěnuje pouze tradičním harmonickým motivům, ale právě tématům rozkladu tvaru, vychýlení z rovnováhy, narušení řádu, všednodenní banality. Odpudivé břicho má u něj i erotické konotace, což vyplývá ze spojení s ostatními básněmi sbírky Květy zla (Les Fleurs du mal, 1868), v nichž se neustále prolínají motivy smrti, erotiky a ošklivosti.

Boj s břichem neskončil

Dnes hraje v kritice a disciplinaci břicha největší roli estetická interpretace břišních partií a dnešní obrazy disciplinovaného břicha známe především z reklam a dalších produktů masové kultury. Určité produkty se prezentují jako nástroje kultivace, respektive normalizace těla. Pevné a ploché břicho je prý svůdné a žádoucí, a různým způsobem dosažitelné u ženských a mužských konzumentů. Kulaté břicho masová kultura připouští v případě těhotenství, které je u kultovních osobností prezentováno často až jako senzace. Další kulatá či neforemná břicha fungují jako parodie či ironizování určitých jevů (pivo, jídlo, sedavý způsob zaměstnání).

Boj s břichem ještě neskončil. Jeho bází však už nejsou obavy z nepravdivého vědění či falešného boha, a proto tento boj nesměřuje k askezi či racionalizaci. Dnešní disciplinace břicha probíhá paradoxně v „zážitkové“, hédonistické společnosti, která je nejen v tomto směru velmi úzkostlivá. Překročení estetického kánonu vnímá jako společenský neúspěch. Z břicha se rodí monstra (Vetřelec), bříško může být i synonymem roztomilé neobratnosti (E. T. Mimozemšťan). V myšlenkovém obratu druhé poloviny 20. století směrem k intenzivní reflexi tělesnosti se i metafoře břicha dostalo určité rehabilitace. Jako téma se uplatňuje v umění: Kiki Smithová a Louise Bourgeoisová odhalují měkká a beztvará břicha plná monstrózních deformací. Břicho přiznává svoji radikální jinakost vůči dosud přípustným představám krásy a řádu. Prezentace nekanonického, abjektivně kypícího břicha otevírá pole pro akceptování jiného. Znepokojující vnitřek břicha je dáván do kontrastu ke klasicky uzavřenému povrchu (akce Hermanna Nitsche využívají střetu krásných těl performerů a odhalených zvířecích vnitřností). Vyhlodané a rozhlodané břicho se objevovalo v motivech Tance smrti a Mementa mori, které zůstávají podvědomými, archetypálními limity dnešní konstrukce obrazu břicha. Vnímání břicha osciluje na hranici mezi erotickou, fetišistickou svůdností, slastí z překračování norem a strachem z nekanonického, obscénního jevu tendujícího k rozkladu a beztvarosti. Vyčkejme, jakou roli bude břicho hrát v konvencích příští sezony.

Autor je teoretik vizuální kultury.