Na půdě duševního života dnešního člověka se rozevírá trhlina: jako neurotické rozštěpení mezi fiktivním modelovým životem a realitou, ale také – z hlediska umění – jako vizuální či materiální forma výrazu. Od psychické či historické trhliny se tak dostáváme k trhlině obrazové.
Žijeme v politické, existenciální a historické situaci trhlin. Žijeme rozštěpeni mezi touhou dostát vzorům a modelům, které před nás klade dnešní ideologie a ekonomie slasti, a nemožností pseudovýzvu oněch modelů ve svém životě realizovat. Vzory ve skutečnosti slouží jen k ovládání masy, k zatemnění její mysli, k neustálému zapomínání na to, že jsem člověkem s určitými právy. Těchto práv se zříkáme ve prospěch fiktivního modelového života. Tím však otevíráme obrovský prostor ideologii – zříkáme se „dobrovolně" všeho, co můžeme obdržet, a veškeré toto vlastnictví necháváme bez povšimnutí přejít do rukou manipulátorů, ať už se to týká našeho politického vlivu nebo existenčních potřeb. Ideologové nám stavějí před oči vizi maxima, o něž máme usilovat jakožto o jediný relevantní životní cíl. Říkají nám: Nespokojte se s málem, chtějte víc! V praxi to znamená, že i to málo, na něž bychom měli nezadatelný nárok a jehož získání by bylo reálné, přejde do vlastnictví manipulátorů, po troškách shromažďujících veškerou moc a majetek. Nám zbude jen nenaplnitelná vize výjimečného, úspěšného života, jejíž konečné neuskutečnění je údajně naším selháním.
Mezi slastí a nuzotou
Tato trhlina mezi chtěním, které bylo do značné míry vyvoláno vnějším tlakem, a skutečností, toto neustálé oscilování či spíše potácení se mezi dvěma krajnostmi, mezi pólem maximální slasti a naprosté nuzoty, představuje běžnou základnu dnešní existence. Nad trhlinou neustále přeskakujeme, balancujeme na jejím okraji, děsíme se jejích srázů. Může jít a celkem běžně jde o trhlinu šílenství, rozevírající se mezi nutkáním dostát závazkům, které nám předkládá dobová ideologie personifikovaná i v osobách našich nejbližších, a neodvratným zklamáním, popřením hodnoty vlastní existence. Zde tedy mluvíme o „psychické trhlině", která různými způsoby charakterizuje celou moderní epochu.
Již Poeův Zánik domu Usherů (1839) a Stevensonův Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (1886) můžeme interpretovat pomocí tohoto pojmu. V obou případech se jedná o roztržení osobnosti, o fobii z trhliny i fascinaci trhlinou. Trhlina je v osobnosti integrálně přítomna, tvoří její skutečný vnitřek, vyrvaný a ztracený střed. Hrdina zažívá při pomyšlení na nebezpečnou propast uvnitř sebe sama mrazivou rozkoš. Nemůže se o nic opřít. Nebalancuje však nad propastí mezi povinnostmi, zosobněnými otcem, a svou autonomií, jako je tomu v případě Franze Kafky (pražský Kafkův pomník nechává snad až příliš popisným způsobem tohoto autora spočívat rozkročeného nad trhlinou, která má v tomto případě poněkud nepřípadnou podobu vagíny, vhodnou spíše v případě Marcela Duchampa). Trhlina dekadentního hrdiny s sebou nese slast rizika, risku, démonické opojení, propadliště boha, roztržení mezi dobrem a zlem, figurou a stínem. Z psychologického hlediska jde o regres do raného dětského stadia „černobílého vidění", které může na fyzické rovině ústit třeba do sebezraňování, tedy do jakéhosi trhání vlastního těla, do symbolické materializace vnitřní trhliny.
Pukliny ve skále
Trhlina v Duchampově instalaci Étant donnés (1966) se rozkládá mezi vizí slasti a její neukojitelností. Jedná se o trhlinu strachu z pádu do „jiného". Tato trhlina nasává, pohlcuje, je pastí pohledu i naděje. Trvání a konec trhliny sleduje Doris Lessingová ve svém románu Puklina (2007). Její obraz této archetypální vaginy souvisí s koncepcí „archaické trhliny" jakožto původu, počátku, zrodu, privilegovaného místa průniku světů a časů. Nad takovou trhlinou sedávala Pýthia pronášející své dvojsmyslné výroky.
Už v paleolitu byly pukliny ve skále považovány za místo či „rozhraní" komunikace s duchovním světem. V jeskyni Enlène ve Francii se dochovalo dekorování takovéto „mluvící" pukliny úlomky kostí, jinde se do skalních trhlin vkládaly úlomky křemene, který díky své nadpřirozené povaze umožňoval kontakt se světem duchů.
Počátek světa v roztržení kontinua na odlišné kvality je zmiňován v Genesi. Historický svět však opět končí v trhlině (Apokalypsa) nebo trhlina zásadně mění jeho podstatu (roztržení opony chrámové po Kristově ukřižování). Svět začíná a končí „archaickou" či „historickou" trhlinou, skládá se z trhlin, je jimi formován – tak jako Bourdellova socha Apollóna nebo malby s vertikálními „zipy" od Barnetta Newmana.
Přelévání trhlin
Původní tvůrčí, kvazisexuální akt, jenž způsobuje trhlinu či „hladkou tržnou ránu" (jak píše Josef Vojvodík v knize Povrch, skrytost, ambivalence, 2008), může být vystřídán drobnějším chvěním trhlin, deleuzovsky řečeno: „praskáním v imanenci rhizomu, namísto velkých pohybů a velkých řezů daných transcendencí stromu". Pak jde o postupný pohyb světa, přelévání, samočinné přeformovávání hmoty bez dimenzí začátku a konce, krakelování, cyklus zrání a uvadání, neustálé dění, o směs archaických a psychických trhlin, kterou snad charakterizuje C. G. Jung v souvislosti s „neurotickou trhlinou" (neurotische Spaltung) jako „občanskou válku ve vlastní duši" („Bürgerkrieg in der eigenen Seele").
Tyto stále se převrstvující, re-formující trhliny můžeme nalézt ve výtvarném díle Evy Kmentové, Julia Gonzaleze a dalších sochařů poloviny 20. století. V jejich tvorbě se nejedná o jednu velkou, „transcendentní" trhlinu, ale o síť vrypů, vrásek a rozrušení, charakterizující chvějivou nejistotu, neurotický třes doby odcizené od smyslu existence, a právě díky tomu existenci skutečně zažívající – existenci jako krakelovaný rhizom, a nikoli rozťatý celek. Zajímavým případem jsou materiální trhliny Lucia Fontany vedené v měděných deskách a na druhé straně abstraktní, prostorové, hladké řezy v jeho plátnech.
Trhlina se však opět zvětšuje a prohlubuje, opět se stává osudovým rozpolcením světa. Thomas Bernhard v románu Chůze (2005) popisuje šílenství svého hrdiny nad dírami v kalhotách: nohy se ocitají v prázdnu, chůze nemůže pokračovat. Dnešní „biohistorická trhlina" je ukazována v příbězích o konci světa, které však vypovídají primárně o trhlině mezi ideologickým modelem života a jeho vědomou nerealizovatelností. Nad touto osudovou trhlinou dnes balancujeme a stáváme se snadnou kořistí těch, kteří trhlinu hloubí a roztahují. V londýnské Tate Modern jsme mohli nedávno nahlédnout do „obrazové trhliny" od sochařky Doris Salcedo a myslet si, že je to jenom vtipný nápad.
Autor je teoretik vizuální kultury.