Kniha o dlouhém vývoji

Teorie literatury polské literární vědkyně Zofie Mitosekové jsou první přehledné dějiny literární teorie v češtině. Vedle dějin estetiky, které se specifik literatury dotýkají jen okrajově, máme zatím k dispozici jen Úvod do literární teorie Terryho Eagletona (Literary Theory. An Introduction, 1983, česky Triáda 2005 v překladu Petra Onufera), Literární estetiku Petra V. Zimy (Literarische Ästhetik, 1991, česky Votobia 1998 v překladu Jana Schneidera) a Kapitoly z dějin strukturální poetiky Lubomíra Doležela (Host 2000). Zatímco Eagleton téma sleduje od počátku 20. století, kde vidí zrození literárněvědné filologie (již příznačně chápe jako nástroj sebeuvědomění národů a jejich imperialistických tendencí), a Zimova kniha začíná Baumgartenem a Kantem, Mitoseková stejně jako Doležel začíná výklad v antice.

Dějiny pohyblivé teorie

Takové časové rozpětí je smysluplné – mnoho klíčových konceptů se poprvé objevuje právě tady. Následující výklad pak není jen uváděním dalších informací, ale neustále se vrstvícím dialogem, průběžným korigováním teorie; Mitoseková nepopisuje zvnějšku, jak se teorie vyvíjela, ale ukazuje sám tento vývoj v postupné precizaci, odmítání, znovupřijímání a reinterpretaci základních teorémů. Široký historický záběr dobře ukazuje pohyblivost a proměnlivost literární teorie, disciplíny, v níž se v průběhu času mění fundamentální pojmy (text, autor, mimesis, umění) a s nimi často i její povaha a směřování. Autorka představuje základní postavy literární teorie, zásadní období, školy či směry i jednotlivé teorémy (zde citelně chybí důkladnější zmínka o teorii fikčních světů či kapitola o stylistice a umění interpretace, s nimiž jsou spjata jména Staiger nebo Spitzer). Výborně je pojata kapitola o českém strukturalismu, jejž západní autoři často z neznalosti pomíjejí nebo marginalizují. Výklad je založen na dvojí chronologii, jednotlivé kapitoly míří od antiky do současnosti a v jejich rámci výklad přesahuje dobu, o níž pojednává; hledá předchůdce, stopuje současníky i mimo daný směr či školu a naznačuje pokračovatele – to jsou možná místa nejcennější.

Mantinely pansofie

Na rozdíl od knihy Doleželovy, zaměřené jen na určitá témata a metodologii, podává Mitoseková skutečně soustavný přehled teoretického vývoje (pozornost nevěnuje jen středověku). Široký záběr knihy implikuje dotaz po fundovanosti textu. Autorčiny znalosti jsou ohromné, zaznít nicméně mohou i kritické připomínky. Tak například kapitola o intertextualitě začne tvrzením, že (podle Julie Kristevy) je všechen text intertextuální, vzápětí se ovšem dočteme, že intertextualita je „vědomým uměleckým výkonem“, což být nemůže; navíc se to vylučuje s úvodní tezí. Slabina textu je zde zobecnitelná: snaha o popsání „všeho“ nutně vede k výběrovosti, ta je však ošidná; a vynechat v kapitole o intertextualitě její definici u Renate Lachmannové či zmínku o tzv. interdiskursivitě u Normana Fairclougha znamená zkreslit celý výklad. Rozhodně však nechceme kritiku přepínat; snaha o všeobjímající popisnost je u žánru kompendia nutná a z hlediska sebereflexe oboru žádoucí. Mitoseková se navíc snaží být kritická (snad vyjma poslední kapitoly o genetické kritice, v níž je sama zaangažována), ovšem někdy je trochu nejasné, kdy referuje o něčím názoru a kdy uvádí svůj soud (možná právě to je příčina výše zmíněného lapsu v textu o intertextualitě).

Pochopení dosti hutného textu čtenáři bohužel místy komplikuje jeho jazyková úroveň. Někdy není zjevné, je-li neprostupný sám autorčin text, nebo narážíme-li jen na špatný překlad (například „odběratel“ ve smyslu „vnímatel“). Objevují se špatné slovesné vazby (rezignovat z něčeho místo na něco aj.), chybná interpunkce, nečesky znějící genitivní vazby (výpověď básníka místo básníkova výpověď), syntaktické chyby či pochybení redakčního rázu (záměna jmen Crane a Crain); to jsou však jen marginality, jež význam jedinečné publikace nesnižují.

Autor je bohemista.