Miniatury tanků

V uplynulých patnácti dvaceti letech jsme byli svědky významných změn na poli maďarské čtenářské kultury, zejména co se týče četby knih. Sociologové považují za čtenáře ty, kdo ročně přečtou alespoň jednu knihu. Z výzkumů kulturního sociologa Ference Gerebena víme, že v tomto slova smyslu platí dnes za čtenáře zhruba čtyřicet až čtyřicet dva procent maďarské společnosti. V posledním desetiletí minulého režimu a ještě v prvních porevolučních letech se tato hodnota pohybovala mezi šedesáti a pětašedesáti procenty. Na přelomu tisíciletí jsme dosud mohli mluvit o necelých padesáti procentech, průběžný úpadek je tedy prokazatelný.

 Knihovny především domácí

Nejedná se pochopitelně o maďarské specifikum, tradiční čtenářské pozice opírající se o tištěná média jsou oslabené po celém světě. Komparativní studie z jiných částí Evropy ukazují, že společenská rozšířenost četby je v Maďarsku tradičně průměrná či lehce pod průměrem. Ještě hůře než s četbou jsme na tom s uvyklostí navštěvovat knihovny; naopak co se týče knižního sběratelství neboli budování domácích knihoven, můžeme se pochlubit nadprůměrnými hodnotami.

Ukazatele návštěvnosti maďarských veřejných knihoven budou v každém případě i nadále klesat vzhledem k drastickým úsporným opatřením Gyurcsányovy vlády, která se ve velkém dotýkají veřejných vzdělávacích institucí (knihoven, archivů, muzeí a vzdělávacích středisek), přesněji samospráv, které tyto instituce spravují. Na bezpříkladné omezení dotací z roku 2009 a na permanentní pokles takzvaných normativů veřejného vzdělávání, který se táhne už pět let, přičemž výdaje státu na tuto oblast ani zdaleka nepokrývají jím vyměřená povinná zadání, mohou knihovny zareagovat trojím způsobem: snížením počtu odborných pracovníků, drastickým omezením rozšiřování knihovního fondu a omezením otvírací doby. Vědečtí pracovníci jsou už nějakou dobu zvyklí na každým rokem delší nucenou dovolenou velkých národních veřejných institucí poskytujících služby badatelům. Do budoucna můžeme s něčím podobným počítat i v případě veřejných knihoven.

Jinak řečeno, v Maďarsku jsme nuceni čelit čím dál závažnějším potížím na poli kulturní správy. V daném stádiu si tyto problémy každopádně žádají řešení na státní úrovni, a to především z toho důvodu, že jejich velkou část generoval sám stát, když po liberálněsocialistické koalici, tedy po jejím rozpadu, zanechal úkoly související s udržováním a starostí o národní kulturu zcela na maďarské společnosti.

Důvodem skutečnosti, že maďarská společnost nemůže spoléhat na pomoc a spolupráci státu, není pouze ekonomická krize; jako další jednoznačnou příčinu je třeba jmenovat také nekompetentnost vládních činitelů zastávajících odpovědné mocenské pozice a jejich záměry, jež jsou v přímém rozporu s veřejným zájmem. Na prvním místě mezi čím dál závažnějšími problémy je tudíž třeba jmenovat fakt, že kvůli neustále se prohlubujícím společenským rozdílům dosáhne na kulturní statky čím dál méně lidí. Problém je i to, že rozdělování neustále se ztenčujících finančních zdrojů, sloužících k ochraně kulturního dědictví a vytváření kulturních hodnot, které se k příjemci dostávají politickými (vládními, samosprávními a nadačními) kanály, vykazuje často zásadní nerovnosti; v mnoha oblastech je tak znevýhodněn například venkov; odbornost bývá potlačena politickým zájmem, politickou vůlí.

Samosprávy, které jsou svázané státem a omezeným rozpočtem, dávají od financování kultury permanentně ruce pryč, přičemž s náhradními zdroji si nikdo hlavu neláme a možnosti, kultura i právní zázemí instituce „osobního mecenášství“ jsou dosud v plenkách.

Češi vzorem

To vše ústí ve smršťování maďarského systému kulturních institucí, úpadek jejich úrovně i kulturního života, klesající míru a úroveň kulturní spotřeby maďarských občanů a upozadění čtenářské tradice v Maďarsku. Krátkodobé důsledky jsou patrné i z výzkumů PISY z posledních let: podle studií zabývajících se čtenářskými schopnostmi školáků a schopností porozumět psanému textu se patnáctiletí maďarští studenti nacházejí ve třetí třetině čela pelotonu.

Z hlediska změn v hodnotovém systému je do očí bijící upřednostňování utilitárního principu v knižní kultuře. Životní formy zpopularizované médii, měnící se vkus a slábnoucí morální povědomí přetvářejí také způsob trávení volného času a klasické romány jsou primárním prostředkem morálního intelektuálního rozvoje v čím dál v menší míře. Co se týče získávání informací, tištěné médium se už dnes takříkajíc belhá na samém konci spektra.

Důsledky těchto skutečností se jasně projevují i na maďarské krásné literatuře: v posledních patnácti až dvaceti letech zřetelně absentují díla, jež by ve významné míře přispívala k procesu vyrovnávání se s traumatem komunistické diktatury či pochopení neuspořádaných poměrů nově vzniklé postsocialistickokapitalistické džungle. S obdobnými potížemi se potýkají i jiné oblasti umění, především v případě kinematografie, která má potenciál oslovit široký okruh recipientů. Zatímco mnozí tvrdí, že příčinou této skutečnosti je fakt, že nežijeme v syntetizující době či éře, je zároveň patrné, že ve většině východo a středoevropských postkomunistických států je tendence právě opačná: k procesu kolektivního sebepoznání zde přispívají právě díla velkého významu; velké intelektuální počiny, umělecká díla, romány a filmy. Jako příklad lze uvést Německo, Rumunsko či Českou republiku.

Prozaičtí Maďaři

Nechci zde tvrdit, že současná maďarská beletrie není dost bohatá nebo že by zde nevznikala kvalitní díla. I dnes se v Maďarsku píše ve velkém a navzdory skutečnosti, že jak knižní kultura, tak knižní trh čím dál více upřednostňují prózu a klasický román, jdou počty vynikajících i průměrných básníků stále do tisíců. Poměr vydaných knih však poměr prozaiků a básníků neodráží: tak například v roce 2004 téměř dvě třetiny z celkového objemu publikované krásné literatury tvořily romány a povídky, a jejich podíl na celkovém objemu veškeré vydané krásné literatury činil 88 procent. Světlo světa tehdy spatřilo celkem 2 319 děl, celkem 9 milionů 400 tisíc exemplářů.

Vznikající díla vyhovují obvykle požadavkům na co největší čtenářskou atraktivitu, což se zdaleka nevztahuje jen na brakovou literaturu a lehkou zábavnou četbu. Nemělo by nás proto překvapovat, že i takový Imre Kertész pronikl mezi pětici nejprodávanějších maďarských autorů až v roce, který následoval po jeho převzetí Nobelovy ceny za literaturu – navíc nešlo o oceněný román Člověk bez osudu. V roce 2003 zmizelo z pultů 30 000 kusů Kertészova románu Likvidace, oproti tomu László L. Lőrincz, který mimochodem publikuje pod anglickým autorským pseudonymem, obsadil první místo s úvodními dvěma díly románu Šiva znovu tančí, jichž se prodalo víc než 140 tisíc exemplářů. Román Zámek krvelačných vlků zmizel z knihkupectví v množství přesahujícím 70.000 kusů. Zatímco se ovšem László L. Lőrincz udržel v následujícím roce na prvních dvou příčkách s dvěma novými romány, Kertész už se znovu do první pětky neprobojoval; z autorů reprezentujících náročnou beletrii se do čela peletonu dostal pouze Miklós Vámos, jehož ovšem valná většina kritiků považuje spíše za autora zábavného čtení.

Politické rozštěpení inteligence

Podle dostupných dat nepatří maďarští beletristé známí na Západě v žádném případě mezi nejčtenější autory, což by samo o sobě ani tak nevadilo – kvalitní literatura si vede obdobně i jinde v Evropě. Mnohem více zaráží skutečnost, že existují vynikající a čtení maďarští autoři (kupříkladu István Szilágyi, známý také v německé jazykové oblasti), navíc vysoce cenění jak laickou, tak odbornou veřejností, jejichž knihy se navíc prodávají i půjčují – a kteří přes to přese všechno do ciziny neproniknou buď vůbec, nebo jen obtížně.

Na této skutečnosti nenesou vinu zahraniční agentury, nýbrž oficiální maďarské orgány, které by jim měly sloužit potřebnou municí a informacemi, či maďarské vydavatelské kruhy, které žijí mimo jiné také z veřejných peněz. Za podstatou tohoto jevu lze krom toho odhalit také strukturní problémy hrubě zdeformované maďarské společnosti, jmenovitě fakt, že publicita rodících se hodnot je velmi omezená jak ve veřejnoprávních, tak v komerčních médiích a je silně podřízena hodnotovým preferencím: názorově směrodatným osobním či užším skupinovým zájmům ekonomických, politických a kulturních skupin a zájmových uskupení, které tato média ovládají. Rozštěpenost spisovatelů a inteligence je dnes a priori politické, nikoli estetické povahy; i mezi vyznavači konzervativních politických hodnot je množství progresivních, ba dokonce přímo avantgardních umělců, ať už je řeč o kterémkoli druhu umění. Za jejich upozaděním je třeba hledat v první řadě jejich otevřené přihlášení se k politickému přesvědčení, což je sice prostý, zato však dobře zmapovatelný průvodní jev procesu, v jehož rámci dochází – v Maďarsku i jinde – k pokusům zaškatulkovat tyto umělce jako v lepším případě neaktuální, v tom horším je opatřit jakýmsi politickou nálepkou.

Lehkost četby

O maďarské publikační činnosti posledních let je třeba prohlásit i to, že stoupá počet vydávaných zahraničních autorů beletrie. V minulých letech tvořila tato díla takřka polovinu vydaných díla zahraničních autorů, jejich podíl na počtu vydaných kusů tvořil více než 75 procent. Počet prodaných kusů ovšem permanentně, ač jen málo znatelně, klesá, což se týká i autorů maďarských, u nichž se tomu ovšem děje ve větší míře. Průměrný počet vydaných kusů jednotlivých děl je u maďarských autorů nízký, tvoří pouze jednu pětinu exemplářů, připadajících na autory zahraniční. Takzvaná klasická beletrie permanentně ztrácí svou někdejší popularitu, jak je vidět jak z publikačních údajů, tak z prodeje samotného. Díla současných autorů zastupují více než tři čtvrtiny publikované krásné literatury (přičemž sem zahrnujeme i lehčí žánry, neboť statistiky nevznikají na základě estetických kategorií) a u děl žijících – ať už maďarských či zahraničních – autorů je – jak jsem již naznačil – kladen zvláštní důraz především na romány a novely zábavného charakteru.

Po přelomu tisíciletí došlo k výrazným změnám také na poli literatury pro děti a mládež. V letech 2000 až 2004 vyšlo celkem 2841 děl této kategorie, ve více než 11 milionovém nákladu. Průběžně stoupají také počty titulů výtisků. Průměrný počet vydaných kusů na jednu knihu přesahuje tři tisícovky.

Proces, při kterém dochází k naprostému upozadění četby kvalitní literatury, označují za komercializační a pragmatizační tendenci také sociologové literatury Ferenc Gereben a Attila Nagy, jehož práce z oblasti výzkumu četby jsou taktéž významné. Starší a hodnotnější literatura jsou opomíjeny,  do popředí se stále více tlačí žánry bestselleru, zábavné četby a non-fiction.

Jako další typická změna čtenářské struktury se dále ukázal pozvolný pokles podílu maďarských autorů, a naopak razantní skok v porevolučním zájmu o zámořské autory (v první řadě Danielle Steelovou, Robina Cooka či Stephena Kinga). V posledních letech zaznamenal velký úspěch například Dan Brown s Šifrou mistra Leonarda, mezi mladými pak získala obrovskou popularitu série Harry Pottera; její úspěch lze vyčíslit ročním nákladem přes 200.000 kusů. Podle Gerebena je „současná hodnotná literatura především četbou vysokoškolsky vzdělaných lidí, ačkoli ovšem v posledních dvou desetiletích jejich počet významně vzrostl, podíl zmíněného žánru na celkové aktuální četbě poněkud zaostává i za předrevolučními 5 procenty”.

Malí nakladatelé jsou malí

Marketingová organizace maďarských vydavatelů a knižního obchodu je jedním z nejstarších evropských profesních svazů. Dobrovolnou organizaci firem, které vydávají a vyrábějí 85–87 procent celkové publikační a výrobní hodnoty maďarského knižního trhu, je tvořena firmami v tuzemském, zahraničním i smíšeném vlastnictví. Její první právní předchůdce, Grémium pešťských knihkupců, zahájil svou činnost v roce 1795. V roce 1878 se Grémium přejmenovalo na Spolek maďarských knihkupců a v roce 1919 byl název upraven na Zemský spolek maďarských vydavatelů a knihkupců. Kromě nich můžeme zmínit také Knižní sdružení; značná část jeho členské základny je zároveň také členem Zemského spolku. Odborná role Knižního sdružení mezi vydavatelskými firmami, sdruženími a nadacemi orientovanými na kvalitní beletrii je sice důležitá, nicméně její podíl na trhu je minimální. Jeho vznik byl vyvolán v evropském měřítku bezprecedentním propojováním a koncentrací kapitálů v posledních deseti letech, k němuž došlo především v důsledku nedostatečné právní regulace. V současné chvíli ovládají v Maďarsku určující část vydavatelské činnosti, maloobchodu i velkoobchodu tři velká firemní uskupení.

Fakt, že v rukou těchto tří společností holdingového typu jsou nejen maloobchodní sítě, velké knižní paláce a velkoobchodní sklady, ale že skoupily také stará nakladatelství, z nichž část vznikla už za socialismu a už tehdy se stala renomovanými značkami, dostává do bezvýchodné situace malá nezávislá nakladatelství, jež nedisponují ani vlastním distribučním systémem. Ta se totiž musejí potýkat nejen s nedostatkem kapitálu, ale také s velkým tržním rizikem: své knihy mohou prodávat pouze v komisionálním režimu, s marží mezi 45 a 55 procenty a s dobou splatnosti místy 30–180 dnů po vyúčtování realizovaného prodeje. U vydavatelů patřících pod velká firemní uskupení je toto riziko minimální, neboť mají mimořádně silné obchodní zázemí a v případě krásné literatury si navíc činí nárok i na státní podporu; jinak řečeno, často dochází k tomu, že kvalitní publikace nejsou – či jsou pouze zčásti – financovány ze zisku plynoucího z obchodních aktivit a brakových publikací. Malá knihkupectví na sebe zase berou značné riziko vzhledem ke skutečnosti, že ve většině případů nedostávají knihy do komise z velkoobchodu a převzaté zboží platí předem s marží 20–30 procent, mají tak blokované peníze. Krom toho jde na jejich triko i prodejní riziko, zatímco velkoobchodník operuje až do vyúčtování, tedy do konce výplatního období s penězi vydavatelů.

Toto tržní uspořádání je dnes už mimořádně na pováženou, navíc vzniká podél politicko-ekonomických siločar, které už ohrožují i samu maďarskou kulturní veřejnost: může například dojít k tomu, že důležité knihy buď nemohou vyjít, případně vyjdou u malého nakladatele a nedostanou se tak do velkoobchodních řetězců a v konečném důsledku ani k veřejnosti. Pokud se kvůli deformaci společenské struktury čtenář nedozví o nově vyšlé knize, nemá ani možnost vyžádat si její distribuci v daném knihkupectví pomocí objednávky přímo na místě. V dnešních dnech se v souvislosti s jednotlivými společenskými organizacemi či vůdčími intelektuálně-politickými skupinami formují v Maďarsku velmi rozdílné názory. Zatímco veřejnost hovoří o posílení občanské společnosti a důležitosti podpory politicky nezávislých spolků a profesních organizací, organizace s dlouhou tradicí stále znovu zakoušejí, že to vše je pouze politické řečnění. Přežití a vývoj nezávislých organizací, jejich demokratická kontrola je pro současné politické vedení jen zbytečným břemenem.

Intelektuálové, nespojujte se!

Prestiž politiky neustále klesá. Je tudíž pochopitelné, že elita, potýkající se s problémem legitimity, se pokouší znehodnotit konkurenceschopná intelektuální uskupení. Nejsnadnějším prostředkem, jak toho dosáhnout, je odříznout je od finančních zdrojů. Jako přirozená reakce na tuto skutečnost se jak v oblasti umění, tak ve veřejné diskusi vedené médii čím dál hlasitěji ozývají protielitářské hlasy. Nejde o žádnou neomarxistickou tendenci, daleko spíše to lze vysvětlit jistou deziluzí z nové politické třídy, která nastoupila po pádu diktatury, a především chybnou interpretací masově kulturního jevu, podle kterého se hranice mezi elitní a populární kulturou stírají a jejich rozlišování na bázi hodnot je dnes již neakceptovatelné.

Zesílení protielitářských nálad nahrává výskytu a sílení politických extrémů: postkomunistickým ekonomickopolitickým kruhům, které tento jev záludně využívají pro své vlastní politické cíle, a s nimi úzce spolupracujícím intelektuálům a novinářům. Je to přitom sebelikvidační taktika, jelikož nepočítá s možností, že krátkodeché antielitářství může v dlouhodobé perspektivě vést k široké společenské deziluzi, ba dokonce k anarchii. Pokud jsou si navíc toho všeho vědomi, jde o nejnebezpečnější stupeň politického cynismu. Ani dvacet let po rozpadu diktatury nelze v Maďarsku hovořit o stabilním hodnotovém systému a společenském uspořádání, v jehož rámci by měly společenské organizace, nevytvořené a neřízené „shora“, své pevné místo.

To platí zejména o literatuře, což může být způsobeno tím, že – řečeno se spisovatelem Jánosem Sebeőkem – „intelektuální revoluce má vždy největší zpoždění“. Sebeök dále tvrdí, že „z psychologického hlediska je literatura i dnes politickým úkazem, na rozdíl například od malířství, které je umělecké. Literatura je dosud armádní mapový simulátor politických konfliktů. Straničtí politici jsou generálové, spisovatelé miniatury tanků. Přítomnost politiky je samozřejmě v některých případech značně zprostředkovaná. Neexistuje už sice direktiva ani stranické ústředí, princip nebezpečných známostí je ovšem stále stejný. Pozorovateli je jasné, že tu probíhá pěkně ostrý závod, v němž někteří budou výrazně úspěšnější než ostatní.“

Ve stejném kontextu je třeba interpretovat  také situaci organizací sdružujících autory. Největší a nejzaměstnanější organizací s vlastními vydavateli, periodiky a obří knihovnou je dosud stále Svaz maďarských spisovatelů založený roku 1945, který se v dobách diktatury často stával prostředkem i hračkou v rukou moci, prošel ovšem i záslužnými obdobími a mnoho jeho členů mělo důležitou roli v revoluci v roce 1956. Zhruba třetina z necelé tisícovky členů této organizace, přebudované ještě před změnou režimu a dokonale zbavené komunistického ražení, pochází z řad Maďarů žijících v sousedních zemích. Krom Svazu spisovatelů fungují ještě další dva spolky organizované na základě věkové kategorie: Kroužek Attily Józsefa, založený ještě za dob socialismu a Sdružení mladých autorů, které vzniklo v roce 1998 a stačilo si od té doby vybojovat odbornou prestiž. Autory, kteří vystoupili ze Svazu spisovatelů a jejichž většina se řadí k autorů vysoce kvalitním, sdružuje Společnost autorů krásné literatuy, vzniklá v polovině 90. let. Její členská základna tvoří zároveň zhruba čtvrtinu Svazu. Svaz maďarských spisovatelů, Kroužek Attily Józsefa i Společnost autorů krásné literatury jsou aktivními členy EWC (European Writers’ Congress), sídlícího v Bruselu a sedmihradské Ligy maďarských  spisovatelů, která reprezentuje zájmy maďarských autorů z řad menšin.

Z maďarského originálu László L. Simon: A római szekér. Kulturális politika – politikai kultúra (Římský vůz. Kulturní politika – politická kultura), Ráció Kiadó, Budapest 2010, s. 93–103, přeložila Adéla Gálová.

Článek pochází z března 2009.

Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.

Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.