Tvá ústa pečlivě překvapím

Kdyby se ve svých čtyřiasedmdesáti oženil s devatenáctiletou, byla by ona macechou jeho čtyřiatřicetiletého syna Augusta a sedmadvacetileté snachy Ottilie. Takovými výpočty se zaměstnával u snídaně, k níž mu Stadelmann každého rána přinášel z Traiteurhausu všechno, co si jen mohl přát. …

Ohlásil se totiž dr. Rehbein, jeho dr. Rehbein, dvorní medikus ve Výmaru, který byl také jeho lékařem. A kolik hodin strávil u Christianiny smrtelné postele! …

Když se Goethe objevil v pokoji, kde přijímal hosty, vrhl se mu čekající dr. Rehbein bouřlivě v ústrety. Jen tak tak že dal Goethovi příležitost pochválit si, jak zdravě se tu cítí a že se úplně zbavil dýchacích potíží minulé zimy, a hned spustil. Chce se zasnoubit. Musí. Pokud se okamžitě nezasnoubí, ztratí Catharinu, ano, o třicet let mladší Catty von Gravenegg. A protože musí stejně vyjet před vévodou, nezbývá než oslavit zásnuby tady, v Mariánských Lázních. Ovšem neumí si představit, že by se jich pan tajný rada nezúčastnil.

…

Lékař se vzdálil se srdečným příslibem pana tajného rady, že se zásnub rád zúčastní. Goethe seděl a přemýšlel: o třicet let mladší. To, co cítil, nebyla závist. Ta návštěva ho v něčem utvrdila. Ach ano, závist také. Co je závist jiného než určitá forma obdivu, která z nás dělá nešťastníky? Se zásnubami padesátiletých s dvacetiletými jako by se roztrhl pytel. Úplná zásnubní epidemie. On se svým neuvěřitelným číslem – 74 bez 19 se rovná 55 – nebude alespoň působit tak absurdně.

Písaři Johnovi bylo řečeno, aby přišel s poštou do pracovny, až se dostaví slečna von Levetzow a zaujme své místo. … Pokud nepřijde, zůstane tu sedět a už se nepohne. Člověk strnulý v čekání. …

A pak přišla. Lehce nazelenalé, téměř bezbarvé šaty, množstvím malých knoflíčků přesně kopírující její postavu. Okrouhlý výstřih osazený krajkami. Vlasy vždy o málo uvolněnější než ostatní ženy. Dokázal bez námahy vstát. Pozdravila. Téměř živě. … Hned se také dostavil písař John a podával podnos, na kterém se kupila pošta.

Ach pošta, řekl. Ach ne, milý Johne, když má člověk takovou návštěvu, nečte žádné nudné dopisy. Ach, zůstaňte přece, chci své milé návštěvě ukázat, jak to tu chodí. Ale počkat, tady je něco, co spěchá. Vidíte, řekl Ulrice, jsme tak dokonale sehraní, že mi můj dobrý John položí jedinou poštu, která nesnese odkladu, úplně navrch. Spěchá to proto, že Jeho královská Výsost Výmar za sedm dní opouští, a proto musí tento dopis ještě dnes odejít. Prosím, Johne. Smím? zeptal se ještě Ulriky.

Musíte, řekla.

Diktoval a přecházel před ní sem a tam: Jeho Nejmilostivější královská Výsost dala níže podepsanému laskavě na vědomí, že Jeho Výsost má v úmyslu potěšit zasloužilého báňského radu Lenze k jeho nastávajícímu jubileu několika knížecími dary, jež by mohly předběžně sestávat z dále uvedených pozorností. Slavnost samotná bude záležet v uspořádání hostiny. Mé nikoli předem nezbytné návrhy by tedy byly: darům bude vévodit Vesuv, pod nímž se bude nacházet medaile, kterou má oslavenec obdržet. Goethe diktát přerušil a zeptal se Ulriky: Rozumíte tomu?

Ulrika chtěla vědět, co znamenají nikoli předem nezbytné návrhy.

To je zdvořilý opis toho, že to, co navrhuji, nechci v žádném případě předjímat.

A to znamená? ptala se dál Ulrika.

Můj návrh má zůstat pouhým návrhem, rozhodnutí přenechávám na velkovévodovi. … Ovšem při svém rozhodování by velkovévoda měl už vzít můj návrh v potaz.

Ulrika: Ale nikoli nezbytně předem.

Goethe: Přesně tak.

Ulrika: Nádherně řečeno. Požádám dnes matku, aby si na sebe opět nebrala ty nápadně modré šaty. Můj nikoli předem nezbytný návrh bude znít: světle béžové.

Goethe: A ona poslechne.

Ulrika: Takže nikoli předem nezbytný návrh se rovná příkazu.

Goethe: Je to nejzdvořilejší způsob, jak si něco naléhavě přát. …

Johne, pro dnešek to stačí.

John odešel. Goethe se posadil vedle Ulriky na pohovku a prohlásil, že všechno, co jí kdy řekne, by chtěl nazývat nikoli předem nezbytným návrhem. To by mu dodalo odvahy vyslovit víc, než smí. Smím vás předem nikoli nezbytně nazvat pro tuto chvíli královskou Výsostí?

Byla jsem vychována v porevolučním internátě, řekla Ulrika, královská Výsost je napjatá.

Goethe vyskočil, začal opět přecházet po pokoji a přednášel: Ještě zbývá jedna oddaná prosba: Nechť mě Její Výsost oblaží svou nepolevující přízní, blahosklonně na mě myslí a dá mi v nejbližší budoucnosti laskavě příležitost k vyslovení nejrozmanitějších myšlenek a sdělení.

Stál před ní, rád by klesl na kolena, ale věděl, že by se mu nemuselo podařit vstát. Nastavila mu ruku k polibku. Podržel ji až nepatřičně dlouho, ale rty se jejího hřbetu dotkl jen krátce, téměř vůbec.

Ulrika vyskočila. Ach Excelence, řekla, co všechno dokáže taková revoluce zničit!

A on opět v obvyklém konverzačním tónu: Aniž bych tím měl na mysli něco předem nezbytného, chtěl bych říci, že veškerý svůj čas bych teď už nejraději trávil jen s vámi.

Ještě nevím, co bych vám na to mohla namítnout.

Způsob, jakým se mnou mluvíte, řekl, ve mně cosi probouzí. Nemohu a nechci to, co se ve mně sotva hnulo a ozývá, hned pojmenovávat. Ale zdá se to být velmi živé.

Bude muset jít, aby mohla matce přednést svůj předem nikoli nezbytný návrh.

Jděte. Každá vteřina vaší přítomnosti je… revolucí. Mám strach. …

Mně se nezdá být strach něčím špatným, řekla zcela bezelstným, konverzačním tónem.

A on: Bylo by krásné mít někoho, kdo pociťuje přesně takový strach, jaký má člověk sám. To by znamenalo důvěrnou blízkost. Čistou, neporušenou blízkost.

Ach, řekla, to je opět jedna z těch vašich vět. Mít někoho, kdo pociťuje přesně takový strach, jaký má člověk sám. Excelence, mohu říci, co si myslím?

Ten, kdo mi neříká, co si myslí, mě uráží, řekl.

A zase taková věta. Vaše věta. Vaše věty na mě pokaždé působí tak definitivně! Není možné nebo nutné se nad nimi dál zamýšlet. Je to tak, jak to je, případně jak jste to řekl vy. … Kdybychom, přirozeně jen vy a já, s vašimi větami nebo vůbec s větami, které si nárokují takovou absolutní platnost, trochu experimentovali, bylo by to nedovolené, nebo zajímavé?

A on: Čím nedovolenější, tím zajímavější.

Zase taková výsostná věta, řekla Ulrika. … Než vynesete další výnosy, neboť jste byl možná příliš dlouho státním ministrem, přijdu já a řeknu: Všechny tyhle věty, když je člověk obrátí, jsou stejně pravdivé. …

Bylo by krásné mít někoho, kdo nepociťuje přesně takový strach, jaký má člověk sám.

On: Dál!

Ona: Ten, kdo mi říká, co si myslí, mě uráží. Nezkoumejte teď, prosím, Excelence, zda to odpovídá vaší zkušenosti, jen zda ta věta zní stejně pravdivě jako její opak.

Ulriko, řekl, vy mi začínáte být nejvítanějším způsobem nebezpečná. A tuhle větu, prosím, neobracejte. Pro dnešek to stačilo.

Hněváte se, Excelence?

Ulriko, v tuhle chvíli bych byl schopen považovat svůj život za promarněný, protože jsem vás neměl.

Ulrika řekla, že to zní jejímu srdci velmi příjemně, aniž to musí nezbytně odpovídat skutečnosti.

Dr. Rehbein se postavil doprostřed sálu právě nově otevřeného Traiteurhausu a zahájil slavnost zasnoubení s Catty von Gravenegg uvítáním. Prvním, komu patřil jeho pozdrav, byl velkovévoda Carl August, druhým byl Goethe. Jeho Excelence, tajný rada a státní ministr, svobodný pán von Goethe. Následoval větší potlesk než při uvítání velkovévody. Goethe, který seděl přirozeně s Levetzowovými u jednoho stolu, přímo naproti Ulrice, se na ni při svém uvítání díval. Začala tleskat, až když si všimla, že potlesk Goethovi je silnější než potlesk velkovévodovi. Tleskala jeho potlesku. …

Dr. Rehbein mluvil, jak může mluvit jen šťastlivec. Jak jen dokázal tuhle dívku získat?! Podívejte se na ni, a pohleďte na mě! On patří do Goethovy meisterské povídky Padesátiletý muž. Jenže Catty není Hilarie, která nejprve padne kolem krku padesátiletému, nakonec však přece podlehne nezkrotnému Flaviovi. …

Goethe pozoroval Ulriku. … Nemyslel si, že věkový rozdíl se stane tématem zásnubní slavnosti. … Když spustila lázeňská kapela, každý byl hned ve Vídni. Od kongresu tančila celá Evropa valčík, každý, kdo chtěl být moderní, kdo chtěl být mladý, krásný a šťastný. Paní von Levetzow viděla, jak tahle hudba na Goetha působí. Pane tajný rado, pro padesátiletého není valčík žádný problém. Že Goethe nikdy nevnímal tělo ve srovnání s duší jako cosi druhořadého, zažila v jeho spisech mnohokrát. Ale teď, v Padesátiletém muži, jako vyvrcholení, se hrdinovi dostane omlazení, sluhy v roli kosmetického rádce, tak to stojí v knize, zní to tak věcně, tak nadějně, kosmetický rádce, a k tomu ještě sluha pečující o jeho omlazení, pane tajný rado, za takové slovní výtvory bych vás nejraději políbila. A dala mu ze strany polibek. Všiml si jen, jak Ulrika svou matku přísně pozoruje. …

Mami, řekla zprudka. A to stačilo. Pojďte, Excelence, vybídla ho a vstala. Bylo jasné, že si chce s Goethem zatančit. … Na cestě k parketu šla těsně vedle něho, zavěsila se do něj, držela se ho za paži, stejně jako to dělala vždy, když si vyšli po Mariánských Lázních. Přitáhl ji k sobě téměř prudce. Podívala se na něho, její oči byly zelené, a řekla: Promiňte. Paní Amalie von Levetzow, parfois elle est un peu volubile.

V posledních letech se Goethe tanečním čajům a bálům vyhýbal. Od kongresu se stal tříčtvrteční takt vyznáním víry. Přirozeně ho zajímalo, co a jak se jím vyjadřovalo. Už před lety si nechal ukázat kroky. Ve svém bytě. Od učitele tance. Pro všechny případy. A takový případ teď nastal. Jedno se ovšem dochovalo z dřívějška. Právo odvolat tančícího z kola. Žena i muž tak mohli pár rozdělit. Goethe byl vždy dobrým tanečníkem. Kdysi dávno, když noc zvláčněla, se často odloučil od své partnerky, hrál jako sólista potrhlého blázna a nejspíš jím i byl. Teď s Ulrikou. Hned s ním splynula. Byla tak lehká a ležela mu v rukou a v náručí, během otáčení se zakláněla, byli jedno tělo, neměl vůbec strach, že by se mohlo něco stát. … Ale pak ho někdo odvolal z kola. Bylo teď na něm, aby si získal tanečnici jiného páru. Ale mohl tančit jen s Ulrikou. Aby to bylo jasné celému světu. U stolu obdivovali jeho taneční umění i kondici. To ho uráželo. A také to řekl.

Zeptal se paní von Levetzow, kdo byl ten muž, který ho vystřídal.

Pan de Ror, řekla. Možná Řek, dozajista žádný Turek. Zbohatl obchodem s Orientem. Pohádkově. A obchoduje jen s nejvybranějším zbožím. Žádné koření, nýbrž šperky. … A k tomu ještě překládá. Básně. Z mnoha jazyků, zejména orientálních. Říká se, že mluví sedmnácti jazyky. …

Pozoruhodné je, že nemá křestní jméno. O tom existují jen dohady. …

De Ror Ulrikou po parketu doslova smýkal. Občas ji držel jen jednou rukou. Její druhá, volná, pak plula vzduchem. Dokonce i hlava na jejím dlouhém, štíhlém krku jako by spolu s ní letěla po vlastní oběžné dráze. A pan de Ror byl tím, kdo jí k letu dopomáhal, sám ale zůstával relativně v klidu. Pak se mu však do cesty postavil mladý, poněkud podsaditý muž a poklepal mu na rameno. Jenže pan de Ror nereagoval. Podsaditý muž tedy panu de Ror nastavil nohu, ten ji ovšem přeskočil, bravurně přitom strhl Ulriku k sobě a zabránil tak pádu. Dál ji držel levou rukou a pravou pěstí udeřil rušitele tak silně do brady, že ten se zapotácel, upadl na záda a zůstal ležet na zemi. Kapela spustila svižný císařský pochod, páry se v jeho hravém rytmu rozešly na svá místa a čtyři číšníci mezitím vynesli bezvládné tělo ze sálu. …

Naštěstí usedl ke klavíru hrabě Klebelsberg, několika virtuózními glissandy strhl na sebe a na klavír pozornost a svým krásným hlasem dal najevo, že hodlá přednést poslední zhudebnění jedné z nejkrásnějších básní našeho Mistra, neboť předpokládal, ba byl si tím téměř jist, že to, co Franz Schubert na Goethovu touhu zkomponoval, tady ještě nikdo neslyšel. A možná že dokonce ani Mistrovi dosud není známo, co ve Vídni jednoho génia ke Goethovi napadlo. A zpíval:

Jen kdo zná tesknotu,

ví, jak se soužím!

Žalem a samotou

ubohá chřadnu,

zrak věčně k blankytu

v tu stranu hroužím!

Není, ach není tu

po kom já toužím!

Ještě se pomatu,

uvnitř už hořím

Jen kdo zná tesknotu,

ví, jak se soužím!

Zprvu zavládlo naprosté ticho, pak se ale jako na pokyn nějakého dirigenta rozpoutal bouřlivý potlesk. … Viděl, že Ulrice vhrkly do očí slzy, stejně jako její matce. … Goethe si uvědomil, že se nedokázal bránit. Nebylo mu po chuti, jak se ta hudba zmocnila textu, že text jí dal jen podnět k obrovským, opravdu démonickým gestům. Gestům tónů. Vichru bolesti.

A teď, Excelence? Řekla Amalie von Levetzow.

Goethe přikývl. Pohybem naznačil směrem k Ulrice, která teď od něho seděla dál, ale bylo zřejmé, že má v očích slzy. … Zůstávala přivrácena k panu de Ror a lidem, kteří s ním debatovali. … Jako slunečnice teď obrátila nejen hlavu, ale celou horní část těla k novému slunci. Viděl ji jen napůl zezadu. Slyšel, že mluví o literatuře. Ať ve Vídni nebo v Mariánských Lázních, každého zajímala jen dvě jména: Byron a Scott. V tom byli všichni zajedno. Byron a Scott byli jedinými autory, které ještě někdo četl.

Paní von Levetzow se vmísila do debaty zvoláním: A co řekl, milí pánové, Byron o našem Goethovi: že je undisputed sovereign of European literature.

Pan der Ror vyjádřil názor, že je to dvousečný kompliment. Sovereigns, to jsou přece ti, kteří na svých trůnech usínají, zatímco Byron táhne do Řecka, do bojů za osvobození od Turků, přestože, ne, právě protože jeho méněcenná vláda svým vetem na kongresu ve Veroně zabránila, aby evropské národy osvobozovací boje Řeků proti osmanské nadvládě podpořily.

Byron právě věnoval Goethovi svůj Sardanapal, pronesla odvážně paní von Levetzow.

Ale o tom přece není sporu, Excelence. Vy jste nejtrvalejší pomník, jaký kdy nějaké době vládl. Této de Rorově větě všichni zatleskali.

Goethovi se zdálo nezbytné pronést ještě pár vět na téma Scottova uctívání. To kouzlo, vážení, vychází z nádhery tří britských království, z bohatství jejich historie. A co máme my, od Durynského lesa po písečné pouště Meklenburska, nic. V Německu zůstane dobrý román vždy výjimkou. Pro svůj Meisterův román měl jen nejubožejší látku, skupinku tuláků předvádějících své divadýlko na dvorech provinční šlechty.

Nikdo nic nenamítal, ale nikomu se ani nechtělo téma dál rozvíjet. Goethe se v duchu hněval, že vztáhl slávu a lesk Scottových románů na poměry, o něž se Scott nijak nezasloužil. A pak ještě ten směšný pokus vynášet vlastní román: jen se podívejte, tohle jsem dokázal s tím mizerným německým námětem.

…

Musel jít. … Zašeptal Ulričině matce do ucha: Tak zítra. Bylo to moc krásné. Děkuji vám. A jemně ji přidržel, aby zůstala sedět na místě a nevyvolávala rozruch. … Poslední, čeho si všiml: pan de Ror položil svou paži na opěradlo Ulričiny židle. Zda jen na opěradlo, nebo kolem ramen či dokonce pasu, toho si už ve spěchu, který se mu najednou zdál nezbytný, nestačil všimnout. Ještě ovšem zaslechl, že jí řekl, a to zcela bez rozpaků, jako by byli sami: Il y a quelque chose dans l’air entre nous. … A pak byl Goethe venku, hned také naproti a nahoře, ve svém pokoji.

Co teď? Jak dál? A kam? Tady snad nezůstane.

Tak přesně vědět, co je třeba udělat, a neudělat to je katastrofa.

Věděl to přece v každé vteřině, ale v žádné vteřině si nepřipouštěl, že by z toho nemuselo nic být. Nic. Nic. Nic. … Nic dělá z člověka chudáka jako láska, které se nedaří. Poznamenej si to. Tobě dal přece Bůh schopnost vyslovit, jak trpíš. Jak ubohá výhoda: zastřelit se člověk musí umět. Tvému Wertherovi sejmula pistoli ze zdi Lotte, pečlivě ji vyčistila a podala ji Albertovi, aby ji dal Wertherovi a ten s touto od Lotte vyčištěnou pistolí učinil svému nečestnému stavu konec. Utrpení je nečestné. Zbavuje cti. Když se situace stane bezvýchodnou, neexistuje už jiná očista než smrt. Ty se utíkáš k psaní… Ještě nikdy, nikdy jsi netrpěl. Dosud vždy trpěli druzí. Paní Berlepschová. Dvacetistránkové dopisy, které ti píše. Už dvacet let. Už dávno je nemůžeš číst. Dopisy ubohé, obtížné a utrpením cti zbavené ženy, která si myslí, že byla zrozena k tomu, aby tě milovala, a která čeká na to, až ji – i kdyby to mělo být jen na okamžik, řekla – vyslyšíš. Soucit má blízko k nevoli. Ty teď můžeš napsat dvacetistránkový dopis Ulrice von Levetzow a pohrozit jí, že musí počítat s dalšími dvacetistránkovými dopisy, protože ty bys musel místo střelby psát. …

Vypadáte dnes krásně, řekla předevčírem, když si pro ni přišel, aby se prošli po promenádě. Neřekla: Jste krásný. Držel se. Vypadá dobře. Ve stovkách novin stojí, že vypadá dobře. Ovšem to, jak se nadšeně podivují jeho dobrému vzezření, ho také hrubě uráží. Avšak hlasitěji než chvalozpěvy na jeho stále zachovalý vzhled se ozývá: Na to, jaký jsi starý potměšilec, vypadáš ještě docela dobře. V tvém věku už existují, co se vzezření týká, jen urážky. A nejen co se vzezření týká. Podívej se na Byrona, na Scotta, kteří dnes ovládají scénu. Ty jsi vieux jeu. Ale to není nic nového ani špatného. Špatného možná, ale ne smrtelného. Na stáří člověk neumírá. Poznamenej si to. Špatné je, když už člověk nesmí milovat. Milovat přece smíš, musíš si jen zvyknout na to, že už nebudeš milován, nikdy. … Mělo-li kdy stvoření zájem učinit zemi a lidský život na ní snesitelným, chyběl v pokynech, které dal Pán Mojžíšovým prostřednictvím lidem, ten nejdůležitější. Nebudeš milovat. To je přikázání číslo 1. Pravděpodobně byl Mojžíš po výstupu na 2244 metrů vysokou zákonodárnou horu tak vyčerpán, že první přikázání, které Bůh vydal, vůbec nezaznamenal. Tragické opomenutí, které už nelze napravit. Kdyby toto přikázání Mojžíš ze Sinaje přinesl, nescházelo by lidstvu kromě tragédie vůbec nic. Každou tragédii vždy způsobila láska. A jak snadné by bylo vyjít bez lásky! K rozmnožování jí přece ještě nikdy potřeba nebylo. Tak k čemu láska? Abychom si všimli, že už nežijeme v ráji. Aby žádný lidský život nezůstal bez utrpení. Žádný. …

Goethe se musel zbavit šatů, odhodil je daleko od sebe. Všechny šaty, v nichž se kdy objevil před Ulrikou, musel spálit. … Dnes vypadáte krásně. Ano, ano, neřekla jen: Vypadáte krásně, nýbrž: Dnes vypadáte krásně. Aby si nemyslel, že vypadá vůbec krásně. A už v žádném případě, že je krásný. Ale čtyřiasedmdesátiletý nemůže být krásný za žádných okolností. …

Stál v šatně před zrcadlem sahajícím až ke stropu. Šest lamp vlevo a vpravo vrhalo opět velmi příznivé světlo. Nahý muž v zrcadle mu nepřipadal ani odpuzující, ani v něm nevyvolával odpor. Nedokázal se vůči tomuhle naháči ubránit určitému pocitu něžnosti. … Zatoužil po Ulrice. Nic nebylo grotesknějšího než přát si, aby se vedle tohoto nahého muže, jehož kdosi – kdo, to už nevěděl – nazval mladistvým starcem, zjevila nádherná, rozechvělá Ulrika. … Teď ležela ve své posteli a onen urostlý chlap bez křestního jména ležel vedle ní nebo na ní. Že by obětovala hned první noc své panenství, o tom pochyboval. I když, kdo ví? Tenhle Orientálec se místních zvyklostí držet nemusí. … Zhasil světla. Seděl v polotmě. Do postele ne, to cítil. Kamkoli teď, ale ne do postele. …

Dopisy, které došly z Výmaru, přicházely ze světa, do kterého se už nikdy nechtěl vrátit. Do kterého se musel vrátit. Ač si to vůbec nedokázal představit, s jistotou k tomu dojde. Zdráhal se uvěřit, že je to možné. … Musel se do Výmaru vrátit s Ulrikou a s románem, který okamžitě napíše, nebo ho alespoň začne psát. S románem, proti kterému by nikdo nemohl nic mít. S románem, který by pro ně oba znamenal uznání. Nejen ve Výmaru. Ve světě.

Diktovat ho nemohl, stejně jako by nemohl diktovat Werthera. Ale tenhle román skončí šťastně. … Na papíře stálo zcela intuitivně:

Milující muž.

Už zase mohl věřit tomu, co mu říkalo léto. Už zase se mohl plést mezi motýly a být zaměňován s planoucím vlčím bobem. Tenhle den naštěstí nikdy neskončí. Čas, kdy něco bylo důležitějšího než něco jiného, je pryč. Otázky konečně odletěly někam do nenávratna. Závislost na Ulrice ho obohacovala. … Ulrice a jemu se podaří to, co se vždy zdařit chtělo. Jakmile bude Ulrika jeho, nastane ve světě klid. Nepřátelství, zaniklý pojem. Všechno špatné na světě pochází z toho, že dosud nemá Ulriku. … Kdo chce zachránit svět, musí mu ji dát. Všeho, čeho se dotkne, rozkvete. A nepřestane kvést. Dny jsou z hedvábí, svět je teplý vítr. Ptáci se holedbají vyšperkovanými tóny, zpívají jen jména jich obou. Nechtěl jsem už být tak zbožný, jako jsem teď. Platón, protože ztratil krásu, objevil vzpomínku. Já vzpomínku ztratím, protože jsem našel krásu. … Sedět proti ní ti přináší lehkost, jakou je ona sama. Její pohled tě poutá. Není nic spolehlivějšího než její pohled. … Tvá ústa pečlivě překvapím. Tvá ňadra objevím zbožnýma rukama. Tvá lehkost slaví triumfy. Když mi přes stůl, než začneme jíst, podáš ruce, přijmou tě mé ruce, jako modlitba nového náboženství. Nebude nic, co bychom jeden o druhém nechtěli vědět. Smím-li tě milovat, jsem nesmrtelný. Až pak. Teď vím, proč jsem nemohl nikdy nikoho nenávidět. Přebývala ve mně láska, celý život, dřímala, snila, několikrát vybočila, říkala si tak, říkala si jinak, přilétla zpátky, vlastně čekala. To mi dodalo sílu ke všemu. Teď vím: má láska čekala na tebe. Pokud mě nebudeš chtít, zničí mě. A já se nebráním. Má láska neví, že už je mi přes sedmdesát. Já to nevím také.

Všiml si, že už píše tak, jak si přál.

Z německého originálu Ein liebender Mann (Rowohlt Verlag, Reinbek 2008) přeložil Radovan Charvát.