Mikrogramy

EXISTUJE TU

Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku. Mimochodem jsem se včera v pozdní hodinu ještě na ulici výtečně pobavil s individuem, jež se mi zjevně chystalo v průběhu toho, co mu právě přišlo na mysl, svěřit a seznámit mě s faktem, že svého času, když se ve stejnou chvíli zapletlo do navýsost zdvořilého hovoru s jakousi ženštinou znalou světa, vypouštělo přes rameno s bezpříkladnou nonšalancí prostřednictvím jemně cizelované pomůcky zvané revolver kulku za kulkou do rebelujícího davu. „Jaký jste byl v tom okamžiku vládcem nad životem!“ zvolal jsem zcela unesen a viděl, jak mému projevu nadšení sotva znatelně přikyvuje, načež jsme se pro tu chvíli rozešli. Bezpochyby existuje ve zjemnělém kulturním životě přesvědčení po zásluze nazývané plodným, že je báječné, dokáže-li člověk roztát, a že je víc než stylové, když se stylu zcela a v plné snaze oprostí, nádherné, přestane-li vnímat všechno nádherné kolem, a že je zcela prost vší intelektuálnosti, tváří­-li se intelektuálně. Jak já například zíral včera v rozzářeném koncertním sále bez ustání, tj. bez sebemenšího náznaku nepozornosti, na onu osamělou osůbku, jako bych pro ni mohl opravdu hodně, hodně znamenat! V současné chvíli zaměstnává mou mysl myšlenka na stvoření čehosi naprosto úžasného, totiž že bych se mohl vpravdě vzepnout a nechat se ovládnout myšlenkou na zdařilý zázrak. Psychoanalýza by se k tomu vyjádřila asi takhle: „Zdá se, že se chystá společensky postoupit.“ Krom jiného vím naprosto přesně, jak extrémně nedořešeným byl případ Hölderlin. Neobdržel jsem snad v oněch dnech, jež patří k těm, které se už nikdy nevrátí, neboť kolem mě takříkajíc zrovna prošly, dopis, v němž mi osoba vládnoucí mocným darem jazyka napsala o svém přesvědčení, že se znamenitě hodím k tomu, abych otevřel brány její uzavřenosti, takže mi snad smí prozradit, že mě má za člověka vlastnícího klíč k její povaze. Ve skutečnosti se nám od jiných často dostává spíš vysvětlení našich záhad než nás samotných. Ó jak konstantně postávají mé váhavosti před okouzleními problémem, jenž mi pravděpodobně nebude nikdy ve všech svých fasetách úplně objasněn a spočívá v tom, že se například vyslovenému tvrdohlavci rozzáří oči a začne své okolí ukolébávat co možná nejvybranějším chováním, jen co zjistí, že není bez jistého půvabu potýkat se dál se životem, ačkoli výhra se zdá být vyloučená. Odhlédnu-li od domněnky, že mi u nohou leží šance seznámit se záhy s grafologem zásadního významu, zůstávám stát v úžasu nad okolností, již není možné popřít a která dává podnět k mnohému zamyšlení, jak nápadně jsou lidé oplývající znalostmi závislí na množství oněch znalostí a jakou naopak oplývá mnohý nevědoucí bezstarostností, ba nezávislostí, a jen tu a tam připustí, aby se mu někdo s něčím svěřil, což hned s potěšením vypoví dál. Náš instinkt nám radí, abychom ze sebe setřásli všechno, co by mohlo přispívat k zadržení rozletu fantazie, čímž by nás přešla veškerá chuť, přičemž tu přirozeně narážím na celkovou chuť do života, pokud by nebylo zajímavější nadhodit otázku, jak ji zkrotit. Zpravil jsem nedávno jednu dámu, majitelku biče, s nímž si doposud nevěděla rady, že bych byl za určitých okolností ochoten ji zaučit v umění, jak tenhle předmět její výbavy účelně používat. Jen nemnozí se vyznají v psychologii biče, takže se mohu v tomto ohledu považovat za autoritu. Existují ostatně pánové, kterým může být zhruba čtyřiadvacet a bez jakékoli přípravy si dovolí říct: „Už osm dní jsem nebyl ženatý“, jako by stálo za to se o tak krátké zdrženlivosti vůbec zmiňovat. Dere se mi na rty něco, co by se rtům ani nemělo dovolit vyslovit, čímž přiznávám, že patřím k oné rozšířené skupině tlachalů, kteří každého ústně i písemně ujišťují o své diskrétnosti. Skutečná diskrétnost však takové ujištění neumožňuje, nýbrž předepisuje, že se má dopovědět to, o čem se začalo mluvit. Poznámka, že člověk by si přál zůstat diskrétní, je sama o sobě indiskrétní. Rozeným žvanilem se mi zdá být ten, kdo žvaní o tom, že nemá sklony cokoli vyžvanit. Například sexualisté, kteří jimi ve skutečnosti nejsou, mluví bez ustání o sexualitě, čímž se jen dál vzdalují od uskutečnění toho, čím se snaží být. Každá snaha v sobě obsahuje cosi, co nesouvisí s jejím naplněním, vykazuje celou řadou nemožností vylučujících jednu možnost. Často padl můj pohled na knihu, jejíž titul se mnou půvabně laškoval slovy „Chci“, a já se nad tím musel pokaždé pousmát, neboť to znělo, podobalo se, cinkalo a vonělo jako Nietzscheho „vůle po moci“. Jeho případ je možná blízký případu Hölderlinovu. Friedrich Nietzsche ostatně rovněž fabuloval s takřka hravou rychlostí bičů, o nichž vždy uvažoval, že je vezme s sebou, kdykoli se vydával po cestách filosofie k ženě. U Nietzscheho, zdá se mi, převládalo především jen chtění něco učinit. Jako by se ztrácel v náznacích rozmrzelosti až bičování, pro to byl ale příliš vzdělaný. Nikdy by k němu nebyl schopen opravdu přikročit, stejně jako ona žena, která je pro bič, jejž vlastní a nedávno mi ho ukázala, až příliš jemně ustrojená. Jemnost samotná a vše, co s ní souvisí, nerozhodnost, kolísavost, oduševnělost, jemnocit či ostych se něčeho dotknout, představuje nejlepší bič. Tím tu upozorňuji na moc ženskosti.

Slova vysázená odlišným fontem se nepodařilo stoprocentně rozluštit a představují jen možnost, jak původní dvoumilimetrový kurent číst.

LEHKÝ NÁZNAK ÚCTY

Píšu tu krátkou prózu, v níž chci v každé větě sebevědomě vystupovat v první osobě.

Tvářím se při tom velmi vážně.

Představuju si, že mám důvod činit si s ohledem na prospívání knižního obchodu výčitky, že svým horlivým dopisováním do dennodenně vycházejících listů, o nichž se říká, že znamenají svět, přispívám k odvrácení pozornosti od vázaných a sešívaných spisů a převádím ji tak na jednotlivě volně kolem poletující literaturu.

Na druhé straně však nijak neobtěžuju pány knižní vydavatele či nakladatele dotazy, zda by byli svolní riskovat vydání přinášející jen výdaje, neboť vlastním zpravodajský podnik, u nějž se mohu nadít nějakého příjmu. Už dávno jsem nenapsal žádný dopis, v němž by se například vyskytoval výrok: „Prosím o pokud možno když ne okamžité, tak přinejmenším jinak prospěšně neodkladné poskytnutí znatelnější zálohy.“

Zahlédl jsem včera v poledne dítě, ne, nejprve mladou, štíhlou ženu, až pak dítě, které se zdálo být jejím dítětem, usmál jsem se na ně a ono mi obratem věnovalo svůj úsměv, pročež jsem si dovolil pozdravit lehkým pousmáním i paní maminku, a ona mi podobně způsobně odpověděla.

Soudím, že je pěkné nenechávat bez povšimnutí jednoho ze svých bližních, který osobě, v jejímž starostlivém doprovodu se nachází, nesahá snad ani po kolena.

Jsem přesvědčen, že člověk musí mít oči zvyklé pozorně si všeho všímat, aby mu neunikly tak blízké a zároveň vzdálené, tak jednoduché a přitom podivuhodné drobnůstky všedního dne, v jejichž neustále se vracející neměnnosti je cosi vskutku znamenitého.

Rozevřel jsem dnes ranní vydání novin a věnoval tolik času světu inzerátů, kolik bylo třeba, abych dospěl k rozmanitým zajímavým zjištěním, například abych si řekl, že kina mají díky své aktuálnosti před divadlem náskok.

Vypozoroval jsem, že proslulá představení se hrají jak v prvně jmenované, tak v následně uvedené instituci, což mě přivedlo k domněnce, že divadlo je nuceno uchylovat se k velkým obětem, neboť se cítí být vázáno tradicí.

Až skončí probíhající sezona a přiblíží se jaro se všemi svými přívětivostmi, budu mít zřejmě za sebou jedinou návštěvu divadla.

Jsem rozhodnut nezavítat ani v tyto dny do domu sloužícího umění, v němž rovněž vystoupí významný host, aby byl spatřen v jedné, snad příliš aktuální roli.

Vyslovím tu cosi věrohodného a pravděpodobného: přespříliš živé aktuálnosti jsou téměř na obtíž, nesnášejí se s požitkem a smířením se životem, jinými slovy se skutečností.

Ostatně dovolím si tu nadhodit bezpochyby vítanou poznámku, že se na ženy dívám nejrozličnějšími pohledy, čímž chci říct, že se mi líbí dělat rozdíly.

Nacházím sám v sobě zalíbení, že se mi to líbí, a vrátím-li se opět k divadlu, tj. začnu-li o něm znovu mluvit, přijde mi to skoro líto, neboť musí být spolu se mnou svědkem, jak mu pln shovívavosti odepírám svou účast.

Smím snad přitom mít pocit, že divadlo na mou přítomnost přesto čeká v naději, že se dám pohnout k tomu, abych mu dal přednost před kinem, jehož představení mě především díky svému světovému rozhledu dokážou takříkajíc okouzlit?

Mám tím na mysli jeho odstup, cosi odeznělého, a pak mě v kině dojímá i jeho technika jako cosi nesmírně uchvacujícího, i rychlost, ono elegantní šustivé míhání významů, jako by člověk seděl večer v nějakém příbytku nebo klášteře nebo ve vile či rodinném domku u stolu ve svitu lampy a listoval v obrázkové knížce plné nevyslovitelného života.

Divadlo mám mimochodem, smím-li to tak říct, ve veliké úctě, ale na druhé straně znám i socialistu, který se mi z pohodlí své měšťanské existence bez obalu svěřil, že divadlo zcela zanedbává, přestože je v něm jeho paní choť aktivní členkou.

Ptám se, jak se může vzdělaný člověk takhle vyjadřovat, a v odpověď na tuhle otázku se odvažuju přiklonit k názoru, že patří k těm, kteří znají celou dramatickou literaturu takříkajíc slovo od slova.

Říkám si, že lidé žijící takto přítomností jsou divadlem přesyceni a jdou se raději podívat na strom obsypaný květy či ozdobený sněhovými vločkami, než by s chutí sledovali či poslechli si řekněme doktora Fausta, jak své Markétce říká: „Krásná slečno, smím se odvážit“, když měli možnost si tenhle výrok už po bůhvíkolikáté vybavit v paměti.

Neodvažuju se ani vyslovit, že divadlo souvisí se zastaralostmi, neboť je to – jako mnoho jiného – nevyhnutelné a možná existují novinky, které jsou příliš nové a divadelní existence je snad ještě příliš mladá, neobroušená a působí vůči mladému, prvními krůčky tápajícímu životu příliš nelítostně, prudce, tvrdě, a tudíž až dotěrně.

Chci téhle próze dopřát, aby se odebrala na kutě, jako by byla malým chlapcem, kterého rádi pošleme v pravý čas spát.

Já se při všemožných příležitostech spokojuji s takzvaným lehkým náznakem úcty.

Mikrogramy Existuje tu (z knihy Aus dem Bleistiftgebiet, sv. 5, Suhrkamp, Frankfurt am Main 2000) a Lehký náznak úcty (Berliner Tageblatt, ročník 56, č. 537, večerní vydání, 12. 11. 1927) vybral a z němčiny přeložil Radovan Charvát. Mikrogramy vyjdou na podzim 2013 v nakladatelství OPUS vázaně jako zvláštní edice, doplněná faksimilii třiceti tří originálních mikrogramů.