Švýcarský spisovatel Robert Walser v jednom ze svých nekrásnějších textů s ironií sobě vlastní líčí, co všechno ho potkalo na procházce městem a okolní přírodou, přičemž se odvolává na své nezadatelné právo potěšit srdce i duši přírodou i nečekanými zážitky, jež mu slouží jako inspirace k tvorbě – i když působí jako toulání bez cíle a zahálka.
Protože pomyšlení na jedno znamenité knihkupectví mi bylo nad jiné příjemné a měl jsem chuť poctít je krátkou návštěvou, neváhal jsem do něj co nejzpůsobněji vkročit, uvědomuje si ovšem, že přicházím v úvahu spíš jako přísný knižní revizor, inspektor, sběratel novinek a vytříbený znalec než vítaný, oblíbený a movitý kupující či dobrý zákazník.
Uctivým, nanejvýš zdrženlivým tónem, a jak dá rozum, co nejvhodněji volenými slovy jsem se zeptal, co je nového a znamenitého v oblasti krásné literatury.
„Smím se,“ tázal jsem se nesměle, „seznámit s nejvydařenější, nejzávažnější a zároveň samozřejmě nejčtenější knihou, která si vysloužila rychlé uznání a nejlépe se prodává, abych ji mohl také náležitě ocenit? Zavážete si mě neskonalou vděčností, budeteli tak laskav a předložíte mi knihu, které se dostalo, což nebude dozajista nikdo vědět lépe než vy, u čtenářské veřejnosti i u obávané, a tudíž všemožnými lichotkami zahrnované kritiky největší možné přízně, a dále se jí čile těší. Skutečně mě nesmírně zajímá dozvědět se, které z těchto zde narovnaných či vystavených děl či výtvorů pera je onou zmíněnou knihou, jež ze mě, sotva ji spatřím, velmi pravděpodobně učiní okamžitého, radostného a nadšeného kupce. Touha mít před sebou, a jak jsem řekl, patrně si i opatřit mistrovské dílo spisovatele, kterému dává přednost vzdělaný svět a jemuž se dostává ze všech stran bouřlivého potlesku, už nedočkavě rozechvívá všechny údy mého těla.
Směl bych vás co nejzdvořileji a pln horlivosti požádat, abyste mi onu nejúspěšnější knihu ukázal, a já tak mohl ukojit žádost, která se mě zmocnila, a znovu najít ztracený klid?“
„Velmi rád,“ řekl knihkupec.
Jako šipka zmizel z dohledu, a v mžiku byl u dychtivého zájemce zpátky s nejprodávanější a nejčtenější knihou vskutku nepomíjivé hodnoty v ruce.
Nesl ten drahocenný výplod ducha starostlivě a slavnostně, jako by držel nějakou posvěcující relikvii. Byl jako u vytržení; z jeho tváře vyzařovala nejvyšší možná úcta. S úsměvem na rtech, s jakým se setkáváme jen u osob prostoupených nejvroucnějším citem, mi úslužně předložil knihu, kterou tak rychle donesl. Přísně jsem na ni pohlédl a zeptal se:
„Můžete přísahat, že je to nejrozšířenější titul roku?“
„Bez nejmenších pochyb.“
„Můžete potvrdit, že je to kniha, kterou si každý musí bezpodmínečně přečíst?“
„Absolutně.“
„Je ta kniha opravdu dobrá?“
„To je úplně zbytečná a naprosto nemístná otázka!“
„Pak vám tedy srdečně děkuji,“ řekl jsem chladně, nechal knihu, která byla dozajista široko daleko známá, neboť si ji každý musel bezpodmínečně přečíst, klidně ležet a bez dalšího, tj. pokud možno nehlučně, jsem se vzdálil.
„Vy nevzdělaný, nevědomý člověče!“ volal za mnou arci právem rozmrzelý prodavač. Ale nechal jsem ho mluvit a pokračoval pokojně v cestě, a to, jak co nevidět objasním a podrobně vyložím, k nejbližšímu znamenitému bankovnímu ústavu.
Tam jsem měl totiž v úmyslu vyžádat si spolehlivé vysvětlení ohledně jistých cenných papírů. „Zajít jen tak na skok do peněžního ústavu,“ řekl jsem si, „projednat tam finanční záležitosti a položit pár otázek, pokud možno šeptem, je hezké a určitě se to náramně dobře vyjímá.“
„To je dobře a báječně se hodí, že k nám přicházíte osobně,“ uvítal mě u přepážky odpovědný přepažující úředník přátelským tónem. Téměř šibalsky, v každém případě však s příjemným úsměvem na rtech pak dodal: „Právě jsme se na vás chtěli obrátit písemně, abychom vám sdělili pro vás bezpochyby potěšitelnou zprávu, již vám teď oznamujeme ústně, že jsme z příkazu jednoho spolku či společnosti vám zřejmě nakloněných, laskavých a dobrosrdečných žen nikoli odepsali, nýbrž naopak připsali, jak vám jistě bude mnohem milejší, na váš účet tisíc franků, což si prosím laskavě uložte v co nejkratší době do své mysli nebo kamkoli vám bude libo. Toto sdělení je vám určitě příjemné, neboť na nás upřímně řečeno děláte dojem, který nám, jak si dovolíme podotknout, téměř víc než srozumitelně napovídá, že je vám takovéto starostlivé péče delikátní povahy až znepokojivě zapotřebí. Peníze jsou vám ode dneška k dispozici. Z rysů vaší tváře lze v této chvíli zřetelně vyčíst rychle se šířící radost. Vaše oči září. Vaše ústa, která se možná už drahnou dobu neusmála, neboť vám to každodenní neodbytné starosti a z nich plynoucí trudnomyslná nálada a všelijaké chmurné myšlenky zapovídaly, v sobě teď mají cosi rozhodně úsměvného. Vaše dosud zamračené čelo se vyjasnilo. V každém případě si můžete mnout ruce a být rád, že se několik ušlechtilých, laskavých dobrodinek, pohnutých vznešenou myšlenkou, že je krásné a dobré zmírňovat nouzi a utrpení, rozhodlo podpořit chudého, neúspěšného básníka.
K tomu, že se našli takoví, kteří si na vás blahosklonně vzpomněli, i k okolnosti, že naštěstí existují lidé, kteří nejsou s to lhostejně přehlížet zjevně namnoze nedoceňované básnické postavení, vám gratulujeme.“
„Částku, kterou mi ruce těchto laskavých žen, či jak bych málem řekl, dobrotivých víl, nečekaně věnovaly,“ řekl jsem, „ponechám s klidným svědomím u vás, kde bude jistě nejlépe uložena, neboť disponujete ohnivzdornými, proti krádeži zabezpečenými trezory, v nichž jsou poklady, jak se zdá, pečlivě opatrovány a chráněny před jakýmkoli zničením nebo zkázou. Nadto platíte úroky, nemýlímli se. Mohu vás ostatně požádat o kvitanci?
Představuji si to tak, že z této velké sumy si budu moci kdykoli podle vlastního uvážení vybírat menší částky. Protože jsem šetrný člověk, dokážu s darem zacházet jako cílevědomý a řádný muž. Laskavým dárkyním vyjádřím patřičný dík zdvořilým, uvážlivě stylizovaným dopisem, což zařídím hned zítra ráno, aby se na to kvůli nějakým odkladům nezapomnělo.
Vaše před chvílí dost obezřetně, i když poměrně otevřeně vyjádřená domněnka, že jsem chudý, se nejspíš opírá o správný a vcelku bystrý postřeh. Přesto úplně postačí, že vím to, co vím, a že jsem sám každým okamžikem o své skromné osobě naprosto přesně zpraven. Zdání často klame a správně se posoudit zvládne nejlépe člověk samotný, neboť toho, kdo už hodně zažil, nemůže znát nikdo lépe než on sám. Svého času jsem ovšem tápal a byl tisíckrát v úzkých, když jsem byl rozkolísaný a nejednou se cítil žalostně opuštěn. Nicméně si myslím, že bojovat je krásné. Chloubou poctivého muže by neměly být radosti a zábava. Mnohem spíš by ho měly hřát odvážně překonané nesnáze a trpělivě snášená strádání. Ale o tom člověk nerad zbytečně plýtvá slovy.
Kde žil ten, kdo nebyl nikdy v životě bezmocný? Naděje, plány a sny které lidské bytosti zůstaly během let zcela nenarušené? Kdy existovala jediná duše, která nemusela z úhrnu svých smělých tužeb a krásných, sladkých představ o štěstí slevit ani v nejmenším?“
Poté bylo našemu spolehlivému vkladateli a majiteli kontokorentu vystaveno a vydáno potvrzení o tisíci uložených francích, načež se směl odporoučet a vzdálit. Ze srdce potěšen nečekaným kapitálovým majetkem, který mi tak magicky slétl doslova z čistého nebe, vyběhl jsem ze ctihodné pokladní místnosti na čerstvý vzduch, abych pokračoval v procházce.
Spěchal jsem do obecní pokladny či kanceláře kvůli daním; musím tam napravit jeden hrubý omyl. Jak si teď dodatečně uvědomuji, nešlo o placení, nýbrž prozatím jen o ústní pohovor s panem předsedou slovutné daňové komise a o přednesení či podání slavnostního vysvětlení. Můj omyl mi prý nemají za zlé a rádi si vyslechnou, co bych jim mohl k případu říci. Stejně jako mi můj nepoddajný krejčovský mistr Dünn přislíbil ušít oblek a zaručil se za jeho bezvadné vypracování, slibuji i já a zaručuji se jak za přesnost a důkladnost, tak za stručnost a krátkost prohlášení, které mám ke své dani učinit.
Vrhám se do této roztomilé situace po hlavě: „Dovolte, abych vám řekl,“ promluvil jsem přímo a otevřeně k daňovému oficiálovi či vysokému daňovému úředníkovi, který mi dopřál svého vrchnostenského sluchu s úmyslem pozorně si vyslechnout zprávu, kterou jsem se chystal přednést, „že se jako chudý spisovatel či homme de lettres těším velmi problematickému příjmu. O nějakém hromadění majetku nemůže být u mě přirozeně ani řeči, což uvádím ke své velké lítosti, aniž bych si nad touto žalostnou skutečností zoufal nebo naříkal. Nezoufám si, ale nemohu ani jásat nebo plesat. Protloukám se, abych tak řekl, jak se dá. Přepych nepěstuji; to byste na mně ostatně mohl na první pohled poznat. Svou stravu mohu dozajista označit za dostatečnou a skromnou. Jak vidím, podlehl jste dojmu, že disponuji mnoha nejrůznějšími příjmy; proti tomuto názoru a všem podobným dohadům jsem nucen se zdvořile, přitom však se vší rozhodností ohradit a říci čistou a holou pravdu, která v každém případě zní, že nejsem obtížen žádným bohatstvím, zato však mnoha projevy chudoby; buďte prosím té dobroty a poznamenejte si to.
O nedělích se pomalu nemohu ukázat na ulici, neboť nemám sváteční šaty. Svým poctivým a šetrným způsobem života se podobám polní myši. I vrabec má více vyhlídek na zbohatnutí než před vámi stojící žadatel a daňový poplatník. Napsal jsem několik knih, které se však u veřejnosti nesetkaly se sebemenší odezvou. Následky jsou skličující. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že to uznáte a porozumíte mé svérázné finanční situaci. Ani občanskému postavení, ani vážnosti se netěším, to je nad slunce jasné. Vůči člověku, jako jsem já, zjevně neexistují sebemenší závazky. Živý zájem o krásnou literaturu je jen málo rozšířen. Kromě toho představují nešetrné kritické soudy, o kterých si kdekdo myslí, že je smí nad našimi díly vynášet, další výraznou újmu našemu stavu a brání vytváření jakéhokoli, byť jen skromného blahobytu.
Jistěže existují laskaví příznivci a vlídné příznivkyně, které mě čas od času ušlechtile podpoří. Ale dar ještě není příjem a podpora není majetek. Ze všech těchto přesvědčivých důvodů, vysoce ctěný pane, bych vás chtěl požádat, abyste od svého záměru zvýšit mi daně, o němž jste mě zpravil, laskavě upustil a ve jménu božím odhadl mou platební schopnost pro mě co možná nejpříznivěji.“
Pan představený či daňový odhadce řekl: „Ale člověk vás vidí stále se procházet!“
„Procházet,“ odpověděl jsem, „se bezpodmínečně musím, abych osvěžil mysl a udržel kontakt s okolním světem, neboť bez toho bych nebyl schopen napsat ani půl písmenka a nevytvořil bych jedinou řádku veršů či prózy. Bez procházek bych byl mrtvý člověk a svého povolání, které tak vášnivě miluji, bych se musel vzdát. Bez procházení a sbírání podnětů bych neměl o čem vyprávět a nedokázal bych napsat jediný článek, o delší novele ani nemluvě. Bez procházení bych nemohl provádět žádná pozorování ani studie. Tak chytrý a bystrý člověk jako vy to musí okamžitě pochopit, a také to pochopí.
Na dlouhé procházce mě napadnou tisíce užitečných a potřebných myšlenek, zatímco doma bych mezi čtyřmi stěnami pozbyl veškeré síly a bídně bych zašel. Procházení je pro mě nejen zdravé, ale také prospěšné, nejen krásné, ale i užitečné. Procházka mi prospívá profesně a zároveň mi přináší i radost; osvěžuje mě, těší a utěšuje, je pro mě požitkem a zároveň mě pohání a pobízí k další tvorbě, protože mi nabízí nesčetné více či méně významné náměty, které pak doma pilně a horlivě zpracovávám. Na procházce mohu pokaždé pozorovat mnoho důležitých jevů, které stojí za to vidět a procítit. Na pěkných procházkách, byť byly sebekratší, se to většinou doslova hemží obrazy plnými fantazie a živými básněmi, přitažlivostmi a přírodními krásami.
Před smysly a očima pozorného chodce se rozkošně a lákavě otevírají přírodopisné a zeměpisné poklady, nechodíli ovšem po světě se zavřenýma očima, ale má jasný a nezkalený zrak, aby dokázal ocenit krásný smysl a širou, ušlechtilou myšlenku procházky. Pomyslete, o co všechno je ochuzen a jak žalostně musí ztroskotat básník, neosvěžujeli ho stále znovu a znovu mateřská, otcovská a dětská příroda svým živým pramenem dobra a krásy? Pomyslete, jak důležité je pro básníka vzdělávání a svaté, zlaté poučení, kterých se mu v hravé volnosti přírody dostává! Bez procházení a s ním spojeného pozorování přírody, bez tohoto líbezného a zároveň poučného, osvěžujícího a zároveň stále mě na cosi upomínajícího vyptávání se cítím jako ztracený, a také takový jsem.
S největší láskou a pozorností musí ten, kdo se prochází, studovat každou sebenepatrnější věc, byť by to bylo dítě, pes, komár, motýl, vrabec, červ, květina, muž, dům, strom, houští, hlemýžď, myš, mrak, hora, list nebo malý, odhozený útržek papíru, na který možná nějaký milý, hodný školák načmáral svá první písmenka. Ty nejvýznamnější i nejméně důležité, nejvážnější i nejveselejší věci jsou mu stejně milé, připadají mu stejně krásné i cenné. Nesmí trpět přílišnou sebeláskou, naopak musí všude nechat nezištně a nesobecky těkat a toulat se svůj starostlivý pohled, být neustále připraven rozplynout se v pouhém dívání a zaznamenávání, odložit stranou, znevážit a zapomenout své vlastní já, své nářky, potřeby, nedokonalosti a vady jako statečný, vždy k službě a obětem připravený a ostřílený voják v poli. Jinak se své procházce věnuje napůl duchem nepřítomen, což k ničemu nevede. Musí být kdykoli schopen soucitu, spoluúčasti a entuziasmu, a to také doufejme je. Musí se dokázat doopravdy nadchnout a zároveň se hravě sklonit a snížit k nejnepatrnějším všednostem života, a také to bezpochyby dokáže. Upřímné, oddané pohroužení do předmětů a splynutí s nimi i horlivá láska ke všem jevům a věcem ho také činí šťastným, jako činí splnění povinnosti šťastným a vnitřně bohatým každého uvědomělého člověka. Duch, obětavost a věrnost ho oblaží a pozdvihnou vysoko nad jeho vlastní a bezvýznamnou procházející se osobu, jež se často těší nechvalné pověsti nikomu nepotřebného vagabunda, který jen mrhá časem.
Rozmanité studie ho obohacují, obveselují a konejší a činí ho ušlechtilejším a nadto, ač to zní nepravděpodobně, se bezprostředně dotýkají exaktních věd, což by do takového na pohled lehkovážného floutka nikdo neřekl. Víte, že můj mozek tvrdošíjně a houževnatě pracuje a je často v nejlepším smyslu činný, přestože se zdá, že jsem v té chvíli bezmyšlenkovitý a ničím řádným se nezaměstnávající, v blankytu a zeleni se rozplývající, váhavý, zasněný a nejhorší dojem vyvolávající lenoch a lehkomyslný, nezodpovědný povaleč? Tajuplně a potají plíží se za procházejícím všelijaké myšlenky a nápady, a on se musí uprostřed své pilné, pozorné chůze zastavit a zaposlouchat se, uchvácen a ohromen neobvyklými dojmy i silným duchovním prožitkem, a má fascinující pocit, že se v tu chvíli propadá do země, zatímco se před jeho osleplýma, zmatenýma očima myslitele a básníka znenadání otevírá propast. Hlava mu hrozí prasknutím. Jindy tak čilé paže a nohy jako by zdřevěněly. Země a lidé, zvuky a barvy, obličeje a postavy, oblaka a sluneční svit kolem něho krouží v přízračném reji; a on se ptá: ‚Kde to jsem?‘ Země a nebe se hroutí a splývají v nezřetelně probleskující, třpytivé a přelévající se mlhavé formace. Nastává chaos a veškeré uspořádání mizí. Jen s námahou pokouší se otřesený básník zachovat si zdravý rozum; to se mu nakonec podaří. Pln důvěry vydává se na další cestu.
Myslíte si, že je úplně nemožné potkat za takových trpělivých procházek obra, mít tu čest zahlédnout profesory, zastavit se krátce u knihkupců a bankovních úředníků, pohovořit se zpěvačkami a herečkami, poobědvat u duchaplných dam, toulat se po lesích, posílat nebezpečné dopisy a směle se potýkat s potměšilými a ironickými krejčovskými mistry? Ano, to vše se může stát a myslím, že se to doopravdy stalo.
Chodce provází na procházce stále něco podivuhodného a neobyčejného a byl by hloupý, kdyby si toho jeho duše nevšímala; ale to on není, naopak všechny ty zvláštní a pozoruhodné jevy vítá, bratří se s nimi a přátelí, protože je jimi nadšen, přetváří je v postavy plné života, v bytosti z masa a krve, dává jim tvar a duši, stejně jako ony ho oduševňují a tvarují.
Jedním slovem: svůj denní chléb si vydělávám myšlením, přemítáním, hloubáním, posuzováním, uvažováním, psaním, šetřením, zkoumáním a procházením stejně krušně jako kdokoli jiný. I ve chvílích, kdy se snad tvářím radostně a spokojeně, jsem nanejvýš vážný a odpovědný, a zdámli se být někdy až příliš jemnocitný a blouznivý, ve skutečnosti jednám solidně a profesionálně. Mohu doufat, že vás toto důkladné objasnění mého očividně poctivého úsilí plně přesvědčilo?“
Úředník řekl: „Dobře!“ a dodal: „Vaše žádost týkající se schválení co možná nejnižšího daňového výměru bude přezkoumána. Příslušné zamítavé či souhlasné stanovisko vám bude v dohledné době zasláno. Za laskavě přednesenou, pravdě odpovídající zprávu a snaživě podanou, upřímnou výpověď vám velice děkujeme. Prozatím se můžete vzdálit, abyste se dál mohl v klidu procházet.“
Protože jsem byl takto milostivě propuštěn, spěchal jsem s radostí ven a záhy se ocitl na čerstvém vzduchu, kde se mě zmocnilo nadšení z nabyté volnosti.
Z německého originálu Der Spaziergang přeložil Radovan Charvát.
Robert Walser se narodil roku 1878 v Bielu. V Berlíně napsal romány Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907, česky 2007), Pomocník (Der Gehülfe, 1908, česky 2006) a Jakob von Gunten (1909, česky 2005; vždy Opus v překladu R. Charváta, viz A2 č. 3/2005). Po návratu do Bielu se věnoval kratším textům a napsal řadu miniatur. Postupně se začal rozcházet se světem zdánlivých hodnot a stále více se uzavíral do sebe, přestože se těšil uznání takových literátů, jako byli Morgenstern, Kafka, Musil nebo Hesse. Roku 1921 odešel do Bernu a po hlubokých depresích byl v březnu 1930 přijat na zbytek života do léčebného ústavu. Zemřel v roce 1956 v appenzellském Herisau. Souborné třináctisvazkové vydání jeho díla bylo dokončeno až roku 1975. Kniha Procházka vyjde v nakladatelství Opus.