Autor filmu Počátek (2010), který je nyní k vidění v kinech a je kritikou označován za zásadní film dekády, si získal respekt kritiků i fanoušků už před deseti lety, kdy natočil pozpátku vyprávěné Memento (2000). Přinášíme režisérův profil se zvláštním ohledem na jeho fascinaci nevědomím a subjektivním pojetím světa.
Čtyřicátník Christopher Nolan se narodil a vyrůstal v Londýně, po otci je Brit, po matce Američan. Jako malého kluka ho sklátila epidemie Star Wars fanouškovství, a tak v jeho prvním krátkém filmu, který natočil s bratrem Mattem, vystupovaly plastové figurky mistra Yodyho, Luka Skywalkera a miniarmády klonů. Jako své největší inspirační zdroje režisér uvádí Orsona Wellese, Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu (1964), Gilliamovo Brazil (1985) a Scottův Blade Runner (1982). Už v Nolanově prvním filmu Sledování (1998), natočeném během jednoho týdne s partou přátel, je markantní směsice odkazů. Příběh podivína, který si zvykl pro zábavu sledovat cizí lidi, se odehrává v devadesátých letech, přesto hrdinova femme fatale vypadá jako noirové krasavice z let padesátých, hlavní padouch připomíná protivníky Phila Marlowa a dveře jedné z postav zdobí výrazná samolepka s Batmanem.
O jeho nejnovějším filmu Počátek (2010; viz A2 č. 19/2010) kritici mluví jako o okružní cestě Nolanovým kinematografickým nevědomím, složené z drobných odkazů na jeho oblíbené i vlastní filmy. V tomto kontextu pak paradoxně vyznívá originalita jeho příběhů. Jak píše americký filmový kritik Roger Bert, v době mnoha filmových sérií, druhých a třetích pokračování, prequelů, adaptací, remaků či remaků remaků působí Nolanovy původní příběhy jako vystřižené z úplně nové látky.
Příběh v hlavní roli
Pro Nolanovu tvorbu jsou typické nečekané dějové zvraty, které jsou patrné už v celovečerním debutu Sledování, nicméně narativní eskamotérství se objevuje až v Mementu (2000), na němž se scenáristicky podílel jeho bratr Jonathan Nolan. Hlavní hrdina trpí ztrátou krátkodobé paměti a všechny důležité informace si píše na polaroidové fotografie, které mu pomáhají neztratit ze zřetele svůj cíl – zabít vraha své manželky. Bratři Nolanové se tímto dílem zařadili mezi vypravěčsky nejzajímavější současné filmaře. Útržky informací, propojené až v samém finále, publiku naservírovali přesně tak, jak je vnímá tápající hlavní hrdina. Narativní komplikovanost Mementa překonal teprve Počátek (2010), odehrávající se v několika vrstvách snů různých postav.
Pro postavy Nolanových snímků je příznačná nejednoznačnost. Policista z Insomnie (2002) vyšetřuje vraždu, kterou sám, ač nechtěně, spáchal, kouzelníci z Dokonalého triku (2006) se snaží navzájem zabít, a přesto je možné se s nimi ztotožnit. Dokonce i Nolanův Batman z filmu Batman začíná (2005) o sobě pochybuje a řetěz uzavírá Počátek, jehož emocionální jádro tvoří příběh Doma Cobba, zloděje myšlenek, jenž se stále nemůže vyrovnat se ztrátou ženy. Postavy Nolanových filmů však spíše slouží příběhu, než že by příběh sloužil jim. „Příběh (…) má vždycky přednost, až pak vždycky vidím, kam je schopen postavy zavést. Vždycky se mi proto líbil žánr filmu noir se svými odbočkami a zvraty, které člověka nutí neustále přehodnocovat mínění o jednotlivých postavách,“ říká Nolan a vysvětluje tak, proč jsou jeho postavy ambivalentní a proč působí chladně a neproniknutelně.
Myšlenka je virus
Výrazným rysem tvorby tohoto tvůrce je zamlžená hranice mezi realitou a jejím subjektivním vnímáním i schopnost lidského mozku orientovat se na tomto nejistém pomezí. Ať už je matoucím faktorem ztráta paměti (Memento), omámení nedostatkem spánku (Insomnie), iluze (Dokonalý trik) nebo sny (Počátek), režisérův zájem je stále stejný: jak se realita liší od subjektivního obrazu, který o ní máme? „Jsem fascinován naším subjektivním vnímáním, všichni jsme příliš zvyklí na jeden úhel pohledu, který jsme se rozhodli považovat za objektivní realitu,“ uvádí Nolan v jednom z rozhovorů.
Počátek ještě silněji než Matrix (1999) bratrů Wachowských, se kterým bývá často srovnáván, zpochybňuje autenticitu toho, co kolem sebe vidíme, i nás samotných, našich myšlenek a citů. Děje se tak zejména prostřednictvím zloděje myšlenek Doma Cobba, který ve snech potkává svou mrtvou manželku a není schopen rozlišovat mezi tím, co skutečně chce a cítí, a tím, co si vysnil nebo namluvil. „Myšlenka je nejodolnější virus,“ zazní ve filmu, který už svým názvem (původní anglický titul snímku Inception evokuje vnuknutí myšlenky) akcentuje, jak snadno může v našem mozku vzklíčit vlastním či cizím přičiněním představa, která se od reality vzdaluje. V závěru snímku se točí káča, její nepřerušený pohyb postavám napovídá, že se ocitají ve snu a ne v realitě. Poslední záběr tak vzbuzuje otázku, zda něco z toho, co považujeme za samozřejmé a reálné, vůbec existuje. Proto se káča musí točit.
Autorka je filmová publicistka.