Když se ODS po osmi letech snažila proniknout zpět do Strakovy akademie, zvolila taktiku otevření strany. Dříve rigidní struktura, spojená se zastydlým národovectvím a omezeným ekonomickým dogmatismem Václava Klause, dala prostor lidem, kteří by dříve na kongres ODS nemohli zajít ani na kávu. Saša Vondra a další lidé z okruhu Václava Havla (nakonec nepřímo včetně samotného exprezidenta) měli vytvořit dojem, že se z ODS stává rozumná alternativa, která už nenaplňuje definici vyhraněné pravicové strany, nýbrž vstupuje do rozevřeného středu.
Mirek Topolánek díky tomu, možná víc než vlivem agresivního vystupování Jiřího Paroubka, tehdy vyhrál parlamentní volby. Jenže hned vzápětí se ukázalo, že o rozevření a tím i hlubší proměnu vnitřek strany vůbec nestojí. Strategie otevření se i v Topolánkově hlavě změnila v taktiku měkkého vnějšího obalu. Uvnitř tvrdé jádro staré klausovské ideologie, navenek kosmeticky upravená tvář hloubavé strany, vstřícné vůči všem názorům od levého středu k mírně extrémnímu, ideologickému pravému okraji. Obal mezitím zmizel a staré ideologické jádro vyplulo na povrch v radikálně očištěné podobě Nečasova (a Němcové) návratu ke kořenům, manifestující skutečné myšlenkové poměry v ODS.
Po programové konferenci ČSSD v Olomouci se zdá, že i smutný vítěz voleb nastupuje Topolánkovu cestu měknutí obalu. Jména jako Jiří Pehe, Jan Švejnar, Jan Keller, Václav Bělohradský nebo Martin Škabraha by na dřívějších akcích ČSSD jen těžko vystupovala, nebyl by pro ně prostor, rady intelektuálů by snadno přehlušil ideologický hlomoz předsedy strany a jeho jednokolejný tah na cíl. Teď je tomu jinak. Úřadující místopředseda strany Sobotka se hlásí k intelektuálnímu kvasu levicových myslitelů a k moderní levicové politice.
V Olomouci se ale ukázalo, že nikdo pořádně neví, co to je. Analýz poměrů a kritik bylo dost, politického programu málo. Jedinou přesnou formulaci dodal politolog Jiří Pehe: „Já si myslím, že reformní poselství by mělo spočívat v tom, že sociální stát je v éře globálního kapitalismu jakousi poslední hrází v rámci toho srozumitelného kontextu národního státu vůči tendencím globálního kapitálu přeměňovat lidi v recyklovatelné námezdní zdroje nebo zdroje námezdní práce.“
O obtížném přežívání sociálního státu se ale v sociálnědemokratickém hnutí hovoří už dvě desítky let. Řešení měly přinést politiky nového středu či třetí cesty, ale těm odzvonilo jak v Německu, tak v Británii. New Labour, která naplňovala naději, že přece jenom lze dále efektivně propojovat výhody globálního kapitalismu s výhodami sociálními, už vyčerpala reformní a možná i teoretický potenciál. Touha po cestě zůstává, avšak směr nikdo neukazuje ani v myšlenkách. Zůstává tápání a návrhy na rozpočtové úpravy a obecné proklamace, jak naznačuje i výrok úřadujícího předsedy Bohuslava Sobotky: „Sociální kompromis mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, který (jakkoli je složité a nákladné jej udržovat) je podstatou moderního demokratického sociálního státu.“ Ano, tleskáme, ale jaký kompromis? Jak dosahovaný, kam směřovaný? Na čem založený? A proč by měl být pro obě strany, mocensky nevyváženými, výhodný? V čem?
ČSSD nemůže ani za pomoci velkých hlav odpovídat na tyto zásadní otázky, neboť neprošla stadiem třetí cesty, natož opravdovou diskusí, která by stranu myšlenkově měnila. Měkký intelektuálský obal (Špidla, Zaorálek, nově i Sobotka) možná, ale jádro strany žije ve světě pragmatického obstarávání a mocenského politikaření a otázkám, které pokládá Bělohradský nebo Pehe, nerozumí (mnohem bližší je mu zemanovskoparoubkovský přístup, politika chápaná jako stroj vlivu, nikoli biomašina produkující a uskutečňující koncepty). Ba co víc, je jen sotva schopno vnímat, že nějaký takový pohled na svět existuje.
Změkčení obalu k proměně strany nestačí. Musí se změnit jádro, a odtud časem vyplyne i podoba nového obalu. Ostatně ani New Labour nikdy nebyla jen mediální hvězda Blair a britští labouristé ke třetí cestě docházeli pracně celá osmdesátá léta. Jak reálná je taková změna ve zkamenělé straně typu ČSSD, se ukáže už v březnu, při volbě nového předsedy strany. Uměřená olomoucká vystoupení Bohuslava Sobotky či mediálně přehrávané exhibice Michala Haška zatím velkou revoluci nenabízejí. Stará Topolánkova cesta, jen v oranžovém odstínu.
Autor vede kulturní redakci České televize.