Otevřený dopis ministru kultury Jiřímu Besserovi
Vážený pane ministře, jako zástupci institucí zabývajících se literaturou a uměním se na Vás obracíme s návrhem, abyste – stejně jako v případech Národní galerie, Národního technického muzea a Národní knihovny – vypsal výběrové řízení na místo ředitele Památníku národního písemnictví (PNP).
Během posledních tří let se totiž ve vedení PNP vystřídali tři ředitelé (jmenovaní bez konkursu), přičemž žádný z nich nenabídl zřetelnou odbornou koncepci instituce. Zhoršila se tím úroveň služeb poskytovaných odborné i laické veřejnosti, omezuje se dostupnost sbírkových fondů a ztěžují se podmínky pro bádání. Dlouhodobě nedostatečná je prezentace sbírek instituce. Pokud ministerstvo kultury – obdobně jako v případě Národní galerie – zřizuje komisi, jež by formulovala koncepci a úkoly, k nimž by PNP měl směřovat, nabízíme Vám tímto své odborné podněty.
V Praze 6. října 2010
Jiří Dědeček, České centrum mezinárodního PEN klubu; Eva Šormová, Divadelní ústav, kabinet pro studium českého divadla; Dagmar Mocná, Katedra české literatury Pedagogické fakulty UK; Jiří Gruntorád, Libri prohibiti; Martin Štoll, Literární akademie – Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého; Jana Seifertová, Masarykova společnost; Luboš Velek, Masarykův ústav a Archiv AV ČR; Michal Novotný, Nadace Český literární fond; Jiří Flaišman, Společnost F. X. Šaldy; Libuše Ludvíková, Společnost přátel PEN klubu; Vratislav Färber, Společnost přátel PNP; Hana Kofránková, Umělecká beseda, literární a dramatický odbor; Jan Wiendl, Ústav české literatury a literární vědy FF UK, a Pavel Janáček, Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Ad Útlum v železniční zemi (A2 č. 21/2010)
Děkuji Michalu Špínovi za velmi pěkný článek. Dovolte pár postřehů. Nejhustší železniční síť na světě je bohatství jehož cenu zatím možná nedokážeme ocenit. S vyhlídkami na dopady ropného zlomu (peak oil), jakož i výhledově následnými zlomy v produkci energie z jiných konvenčních zdrojů, které navzdory vášnivým proklamacím četných ekologických organizací s velkou pravděpodobností nebudeme s to nahradit produkcí z obnovitelných zdrojů energie (viz kniha D. J. C. MacKaye Obnovitelné zdroje energie s chladnou hlavou), je patrné, že význam železniční dopravy významně opět poroste. Otázkou tedy zůstává, jak se v tomto ohledu jeví rušení dnes zcela nerentabilních a pouze několika nadšenci opěvovaných regionálních tratí?
Autor článku poukazuje na slepou uličku běžné argumentace; domnívám se, že stejně tak argumentace jiným „kapitálem“ (spíše bych řekl určitým druhem kulturního kapitálu, jak ho vymezuje například Pierre Bourdieu) u garnitury neobstojí. Jako nosnou argumentaci spíše spatřuji linii v duchu: Budou se nám četné z nich (ne všechny) do budoucna hodit. V tomto směru je nesmysl je rušit, ekonomičtější se mi jeví nechat některé z nich ladem (totéž se týká i dnes téměř nevyužívaných nákladových nádraží), ty důležitější a i dnes rozumně životaschopné zachovat v provozu a podporovat.
Zároveň však je dlužno pracovat na technologické inovaci. Nejsou mi známy normy, které musí splňovat železniční vozy, ale v zásadě nevidím důvod, proč by nemohly jezdit vozy co do objemu cestujících dejme tomu dvakrát menší, než jaké jsou lokálky dnes, popřípadě pracovat též na alternativách k dnes konvenčním pohonům, jakkoliv žádné dnes neshledávám jako dlouhodobě funkční.
František Marčík
Boj o zachování železnic v naší zemi se utlumuje. Mám doma mapy tratí navržených na zrušení, které se začaly objevovat v roce 1997, a spoustu dalších materiálů. To byl ještě boj proti Klausovým balíčkům. Skončilo to nástupem ČSSD k moci v roce 1998 s oposmlouvou. Ale odpor proti rušení takzvaných nerentabilních železničních tratí byl větší než dnes. Teď lidé řeší jiné problémy, zřejmě.
Miroslav Patrik
Ad Změna je jinde (A2 č. 21/2010)
Šedá svatozář maloměšťáctví se v současnosti přelila okolo pěstěných hlav humanitně-akademických pohodářů, kteří jsou nadmíru spokojeni, pouze by rádi víc peněz. Mlčící většinou jsem myslel dav, kterému krmí oči a uši fašizující se česká média. Dav, který je (i díky médiím a pohodovým intelektuálům) srážen do chudoby a z chudoby do bídy. Kavárenští intelektuálové jsou vychechtaní, zagrantovaní a zastipendiovaní – problémy davu nejsou jejich problémy, ale brzy budou. Vzbouří se, nebo polezou diskrétní elitě šikovně do zadku? Tipuji druhou alternativu. Všechno nasvědčuje tomu, že se „duchovní elita“ opět srotí v Národním divadle a vyjádří současným bezskrupulózním kurvám plnou podporu a oddanost…
Milan Kozelka