Gustaw Herling-Grudziński
Hřbitovní poutník
Přeložila Helena Stachová
Paseka 2010, 84 s.
Torzo trilogie. Dvě povídky a deníkový zápis ze 17. 2. 2000. Jeden z politicky nejostražitějších polských esejistů, novinářů a spisovatelů Gustaw Herling-Grudziński (1919–2000), za války odbojář, pak vězeň sovětské státní bezpečnosti dva roky vláčený po kriminálech v SSSR včetně lágru v Jercevu, po válce emigrant, vydal v roce 1951 svědectví o životě v sovětském pracovním táboře Jiný svět (česky 1994), které patří k základní textům věnovaným gulagovému souostroví (Šalamov, Ginzburgová, Solženicyn). Jeho celoživotní otázka, jak psát o setkání se zlem, je hlavním tématem i přítomných povídek inspirovaných válkou v bývalé Jugoslávii. „Nejsou důležité ty či ony odporné a děsivé projevy zla, jimiž novinářští a ,literární‘ lovci takzvané holé skutečnosti tak rádi šokují (a otravují) takzvaného průměrného čtenáře. Důležité vždycky bylo a je Zlo samo.“ To říká vypravěč, když se seznamuje s fakty o znásilňování žen na Balkáně a setkává se s jednou obětí, a čtenář má pak ta slova na paměti při čtení tragického příběhu málem svatořečeného děvčete, jež se rozhodlo porodit dítě zplozené znásilňovateli. S podobnou noetickou skepsí sleduje pouť masového vraha ze Srebrenice po hřbitovech západoevropských měst. Závěrečný deníkový zápis nás donutí si zpětně uvědomit literární um předchozích textů, jež zamlčují „fakta“ tak rafinovaně, že se oné základní otázky, co je zlo a jak je lze uchopit a předat, nezbavíme. „Znovu jsem se přesvědčil, jak zrádné je působení obrazotvornosti.“
Josef Obruč
Václav Malina
Druhý dech
Galerie města Plzně 2010, 190 s.
Svazek edice Imago et verbum představuje rané texty ředitele Galerie města Plzně, malíře a pedagoga Václava Maliny. Autor v doslovu říká, že nadcházející jubileum ho přimělo k návratu do šedesátých let, svazek lze tedy chápat jako nostalgický dárek sobě samému. Témata nejsou překvapivá – v lyrických verších se vede dialog se slečnou, rozebírá se autorovo znechucení světem, v prozaických textech (jež byly přidány dodatečně před vydáním) výrazně vystupuje minulost trampská, zpřítomněná přezdívkami, hudbou i radostí z procházek bez cíle. Nadto se v prózách objevují temnější tóny, úvahy o konci, hranicích mezi snem a realitou, jež kontrastují s naivní stylizací přírodních záznamů. Pozoruhodným prvkem těchto obligátních mladických sdělení je využívání onomatopoie a soustředění se na smyslový vjem. Ve spojení s harmonizující barevností tak občas probleskne jasný a čerstvý obraz reality. Obecně však styl citovostí a neadekvátní spisovností (a mnohdy i syntaktickou nepatřičností) připomíná čítanky či diktáty z učebnice: „Kamenitý ostroh umožňoval přístup k tekoucí křišťálové vodě, což bylo velmi praktické pro mytí a nabírání vody na vaření. Toto malé tábořiště bylo zcela ukryté lidským zrakům hustým smrčím z jedné strany a vývratem pod příkrou strání ze strany druhé, přístup na ostrov byl jen po padlém stromu přes vodu. Sklíčko tu rád přespával s pocitem naprostého soukromí.“ Upřímně věnované dárky mají pro dárce i příjemce hodnotu citovou, ať jsou sebenepotřebnější, ale u širšího publika by vděčnost byla poněkud předstíraná.
Anna Vondřichová
Ladislav Muška
Přestupní stanice štěstí
Dauphin 2010, 118 s.
Leitmotivem románu Ladislava Mušky je úmorné kutání – v zemi, vlastní duši i minulosti. Příběh Petra a Magdy, již se potkali v protialkoholní léčebně a společně začínají znovu, je odvyprávěn ich-formou ve střídavé perspektivě. Protagonisté předkládají čtenáři vlastní vzpomínky a zároveň pátrají sami v sobě, aby nalezli cestu ke srozumění s tím druhým, přičemž vnímavější pohled je ten ženský. Do příběhu se tak dostává osud Petrova otce, který v padesátých letech přišel o majetek, a Petrova kariéra řidiče komunistických funkcionářů i podobná historie Magdina otce – perzekvovaného malíře. Jejich sblížení působí v beznaději léčebny jako zázrak, ne náhodou Magda dokonce označuje jeho okolnosti křesťanskou (i židovskou) symbolikou. Nový život skutečně připomíná zisk zaslíbené země – tvrdá práce, pomoc okolí a vhled do sebe sama. Muška dokáže přirozeně zachytit každodennost, a to v popisu přírody i dialozích, ale podrobné detaily o minulosti hrdinů jsou podány poněkud ploše, v jednom vzpomínkovém pásmu, což je sice pro představení hrdinů výhodné, ale ochuzuje čtenáře o radost z poznávání tušeného, a nadto ubírá sílu milostnému příběhu a přibližuje se nabádavému textu z příručky o alkoholismu. V tomto ohledu je podařený závěr – jediná změna perspektivy nutí čtenáře náhle postavy jen vidět z odstupu a domýšlet, co mají na srdci i jazyku.
Jan Švestka
Isaak Babel
Rudá jízda
Přeložil Jan Zábrana
Argo 2010, 179 s.
Nakladatelství Argo tímto svazkem uvádí komplet Babelových prozaických textů v překladu Jana Zábrany (vyjma deníků) – Rudou jízdu, Oděské povídky, Historii mého holubníku a Povídky. Hrubá kartonová obálka s výrazným červeným plátěným přebalem a černočerveným písmem (grafická úprava Pavel Růt) souzní s drsností válečných obrazů i Babelova jazyka, úvod Vladimíra Novotného pak připomíná řadu důležitých faktů jak o autorově životě, tak o české recepci jeho románu. Povídky Rudé jízdy vznikly mezi léty 1923 a 1925 a založeny jsou na Babelově zkušenosti z tažení ruské První jízdní armády do Polska roku 1920. Vypravěč předkládá v ich-formě vše, s čím se potká – marasmus opilých a zbědovaných vojáků, zoufalství žen, co předstírají těhotenství, aby nebyly znásilněny, zpupnost leninských velitelů, ale i vizuálně intenzivní pohledy na přírodu a města kolem sebe: „Zdálo se mi, že ohořelé město – zpřerážené sloupy a do země vryté skoby zlověstných stařeckých malíků – je zdviženo do vzduchu a že je útulné a neskutečné jako sen. Nahý svit měsíce se na mě řinul s neumdlévající silou. Vlhká plíseň rozvalin kvetla jak mramor operní lavice.“ Expresivita zobrazovaného se násobí dětsky naivní perspektivou vypravěče, jenž je ke všem hrůzám podivně lhostejný, zaznamenává je, ale zřídka hovoří o svých pocitech. I přes tuto omezenou subjektivitu však jednotlivé příběhy zřetelně portrétují agresivní komunistickou moc, což byl jeden z bodů obžaloby politického procesu, v jehož závěru byl Babel roku 1941 stalinskou policií popraven.
Anna Vondřichová
Jana Máchalová
Stín radosti
Aula 2010, 84 s.
Název útlé knížky není jen oxymórem, ale citlivě zvolenou polaritou, která přesně vystihuje její vyznění: radostné reflexe denních zážitků a reminiscencí na čas dávno uplynulý provází stále přítomný stín jemné nostalgie nad příliš brzy uprchlými touhami a přáními. Tento diskrétní, přesto naléhavý tón rozeznívá básně, uspořádané ve volně spjatý triptych.
První oddíl (Navždy zapikaná) je souvislé, baladicky rytmizované pásmo asociací, v němž Johana (básnické alter ego) odkrývá svět dívčího snění, podmíněného prožitky v prostředí babiččiny rodné chalupy. Cesta touto imaginární a současně konkrétní krajinou je obklopena až přízračnou atmosférou strachu, svíravých tušení či neznámých hrozeb. Je plná přeludů a personifikovaných zjevení, provázených „kvílením psů“ či „voláním mrtvých koček“. Johana se chvílemi ocitá ve „valivém větru z pěnivého nebe“, vidí, jak „bílá ruka vytahuje z vodních kruhů za pačesy zašlé časy“, nebo zří „hluboko v posteli uvelebený měsíc ověšený mstivými sny“. To vše má charakter přírodní magie, ne nepodobné Stínu kapradiny Josefa Čapka, ke kterému se celý tento „řetězec lyrických metafor“ zdá být veršovaným pandánem. Přízračná měsíční procházka končí, básnířka se zastavuje a umlká. Pociťuje, že i po očistné zpovědi zůstaly „zármutky nikdy ze strže nevytažené“, a pokorně přiznává: „A těsně je mi v mé básni/ když není víc než ozvěnou srdce/ A těsně je mi v krajině dětství/ když se mé stromy diví/ nic jsi nepochopila.“
Sen bez kotvy pak navozuje poetiku odlišnou v samotném procesu tvorby, kdy již nepůsobí ona razantní inspirační aura. Konvolut šestatřiceti jemně cizelovaných básní odhaluje básnířčino nitro ve zřetelně vyváženější dikci, avšak se stejnou naléhavostí a upřímností. Láska se stává kotvou pro rozjitřené srdce, které „tak často mění barvy“, a nabízí spásné salto vitale přes propast pochybností, depresí a zklamání. Samota sice ani zde nepřestává mít své hrůzné fluidum, avšak nové prožitky stojí již nad obsedantními ohlasy z dětství. Jedna z básní, které dokládají celkově smířlivý (přes všechnu empatii ovšem k rezignaci stále tíhnoucí) tón, připomíná emotivní rozpoložení Anny Achmatovové z básně Osamění. Máchalová píše: „Z tvých lží jsem si vystavěla věž/ Je citlivá/ Uráží se/ Hned se sesouvá/ Ale i tak je lepší než prach/ Co zbyl z tvých pravd“.
Poslední oddíl V etruské krajině obsahuje devět básní, jejichž společným jmenovatelem je oblíbená krajina italské Toskány. Zde „mezi růžovými hortenziemi oken katedrál“ jako by konečně přišlo vytoužené uvolnění, ač „zamést pomíjivost“ se zjevně nedaří ani tentokrát. To už je, jak známo, úděl všech básníků hodných toho jména. Tuto osudovou marnost však dokážou vyslovit jazykem mélické sugestivity, která nás obohacuje a esteticky povznáší, což se myslím Janě Máchalové podařilo.
Gustav Erhart
Martin Reiner, Michal Viewegh, Pavel Šrut
Tři tatínci a maminka
Brio 2010, 64 s.
O životě jedné maminky. Odvážná malá holčička maminka a prázdniny u potrhlého strýce, dospívající maminka a seznámení s tatínkem, těhotná maminka a skvělá máma maminka, maminka snažící se uplatnit i mimo rodinu (sárí, jóga, cesta do Indie) a její děti na prázdninách u potrhlého strýce. Přidat k populární autorské dvojici Šrut – Miklínová (autorka ilustrací) další nepřehlédnutelná jména a nechat je, aby společně vytvořili příběh sice fiktivní, ale sebereferenční a obydlený postavami s jejich vizáží, je strategie orientovaná jednoznačně na rodiče, protože dětem jsou autoři putna. Zacílení na dospělé, kteří knihy kupují, ale prorostlo i do samotného textu, a to tak silně, že ho místy destruuje. Narážky, jež mají pobavit ospalé předčítající, jsou často rádoby košilaté a třeba poměrně povedený nápad s mušličkou, která má slečně mamince pomoct zjistit, který bude ten pravý (tatínek mušličku najde neuvěřitelně rychle), je nepochopitelně louhován v tolika nálevech, až je čaj nepoživatelně slabý. V prostřední, Vieweghově části spočívá někdy v „tajemném dospěláckém fórku“ celá pointa kapitoly, takže text s dětským čtenářem přestává komunikovat nadobro. Navíc celé vyznění příběhu o marné, úsměvné snaze o (tvořivou) seberealizaci roztomile naivní maminky, kterou hlavně podporujeme a chlácholíme, zatímco úspěšný spisovatel tatínek vydělává psaním Románu pro děti, je trochu na pováženou. Ale nešť, korektní knihy jsou nuda, to se obecně ví. Jenže ne každé vybočení z šedého průměru bude krokem vpřed.
Jana Šrámková
Mitsukazu Mihara
Balzamovač, 1. díl
Přeložila Martina Černáková
Hanami 2010, 176 s.
První kniha mangy Balzamovač, vydaná u nás polským nakladatelstvím Hanami, je na obálce propagovaná jako „komiks pro dospělé“. Série spadá do žánru josei mangy, tedy komiksů určených adolescentním a dospělým ženám, ale její hlavní cílovou skupinou jsou jednoznačně dospívající dívky. Vzhledem k tomu, že na toto publikum míří velká část u nás vydávané mangy, nejedná se o nijak přelomový počin. Komiks předkládá žánrově typický romantický patos, doplněný o morbidní nádech daný profesí protagonisty. Jeho povolání balzamovače vlévá do děje prvoplánovou tragičnost, která z celého díla dělá něco jako temně červenou knihovnu. Autorka Mitsukazu Mihara ostatně proslula především jako tvůrkyně obrazů spoludefinujících styl Gothic Lolita, tedy japonskou obdobu emo stylu. Balzamovač sice zdaleka nezdůrazňuje módu tak silně jako jiné autorčiny mangy, ale svou zasněnou přecitlivělostí k emo proudu zřetelně směřuje. Komiks se skládá ze série krátkých uzavřených příběhů, z nichž každý končí smrtí a nabalzamováním ústřední postavy, přičemž vyústění každé epizody je bohužel víceméně totožné: balzamování je něco úžasně romantického, protože umožňuje uchovat mrtvému vzhled, jaký měl zaživa. České vydání první knihy je navíc ke škodě věci neuvěřitelně odbyté. Dialogy jsou kostrbatě slátané z nepatřičně znějících slov a text je plný chyb. Rušivě působí i použité písmo, které se hodí spíše do knihy než komiksu, tím méně do dívčí mangy, v níž text často není od obrazu výrazněji oddělen.
Antonín Tesař
Friederike Rangeová
Zvířata jsou chytřejší, než byste si mysleli!
Přeložila Lenka Danková
Plejáda 2010, 176 s.
Název českého vydání, poněkud kýčovitě zakončený vykřičníkem, neodpovídá tak docela obsahu. Nejde totiž o dílo dejme tomu nadšeného pejskaře, ale o knihu německé bioložky, která především ukazuje, jak se vůbec o inteligenci zvířat máme šanci něco dozvědět. Tedy především jak navrhovat a vyhodnocovat pokusy, abychom nedostali matoucí výsledky. Klasickým případem je kůň Hans, který na počátku 20. století proslul svou schopností „sčítat“ – ve skutečnosti ale četl gesta svého chovatele, který byl pokusům přítomen a výsledek znal. I při dobře navržených experimentech ale opravdu objevíme řadu netušených schopností zvířat. V řadě ohledů přitom vůbec nevynikají naši nejbližší příbuzní šimpanzi. Krkavci mají rozvinutou teorii mysli (tj. uvažují způsobem „tamhleten krkavec si myslí, že já si myslím, že myš ukrytá v jeho skrýši…“), psi dokážou používat vylučovací myšlení (border kolie Rico zná asi 150 předmětů označených podle jména; když je vyzvána, aby přinesla něco, co nezná jménem, odhalí neznámý předmět v hromadě těch známých a navíc si jeho jméno pro příště zapamatuje). Králi ve výrobě a používání nástrojů jsou zase novokaledonské vrány. Za zmínku ještě stojí jedna kuriozita, která ale zítra může být běžná: v knize je popisován i počítač pro psy, s dotykovým displejem ovládaným čenichem.
Pavel Houser
Michel Winock
Victor Hugo v politické aréně
Přeložila Pavla Doležalová
CDK 2010, 100 s.
Esej francouzského historika Michela Winocka Victor Hugo v politické aréně se s ničím nepáře. Aniž by se někde déle zastavil, proletí politické aspekty životní dráhy jednoho z nejoslavovanějších francouzských spisovatelů 19. století a skončí popisem velkolepé tryzny po jeho smrti. Ta se odehrála pod vítězným obloukem za asistence truchlících davů v rozsahu státního smutku. A tak trochu ve stejném duchu se nese i Winockova práce. Oslavuje osvícený humanismus autora Bídníků (nebo Ubožáků, jak se komu líbí), ať už se jedná o jeho angažovanost v abolicionistickém hnutí, odpor proti režimu Napoleona III. nebo volání po sjednocené Evropě bez válek. Vlivem Hugových politických postojů na jeho dílo se hlouběji nezabývá, jedinými texty, které se dočkají poněkud podrobnějšího komentáře, jsou zmiňovaní Bídníci, básnická sbírka Ódy z doby spisovatelova ultraroyalistického mládí a Poslední den odsouzence, novela zavrhující trest smrti. Jestliže vytváření spojitostí díla a politického působení Victora Huga je ponecháno na čtenáři, týká se to i historických souvislostí, v nichž se odehrávalo. Kdo aspoň zběžně nezná dějiny Francie 19. století, může se ztrácet. I když Winockův esej připomíná akademicky uměřenou bustu, kterou odhaluje po sto letech starosta na zdi domu, kde význačná osoba strávila noc na cestě z A do B, uchovává něco z Hugovy osobnosti. Republikána, který napsal (v dopise Lamartinovi) o možnosti odstranění bídy a chudoby: „Ten cíl je daleko, je to však důvod, proč k němu nesměřovat?“
Matěj Metelec
Jiří Padevět
Cesty s Karlem Hynkem Máchou
Academia 2010, 367 s.
To, že letos slavíme dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy, už musel zaregistrovat úplně každý. Ministerstvo kultury při této příležitosti štědře rozdávalo, takže se náš knižní trh dočkal mnoha bohulibých titulů, které – jak už to tak bývá – většinou iritují svou naprostou zbytečností. Jednou z mála praktických i poučných výjimek je kniha Jiřího Padevěta, vydaná v pěkné a relativně nové edici atlasů a tematických průvodců. Podařilo se do ní vměstnat většinu míst, která buď nějak souvisela s Máchovým životem nebo je básník navštívil na svých toulkách. První z osmi oddílů zaznamenává básníkova pražská bydliště a působiště i blízké okolí Prahy, zbývajících sedm kapitol popisuje zastávky jeho putování, rozdělené podle světových stran. Z větší části jsou to samozřejmě rozvaliny hradů, o nichž si Mácha vedl podrobné zápisky. V popisu nalezneme kromě klasického historického exkursu také Máchův vztah k lokalitě, informace o tom, kdy a s kým ji navštívil, zda se o ní zmiňuje ve svých textech (pokud ano, jsou zde citace) a zda ji nakreslil. Jen je škoda, že u těch hradů, které básník vyobrazil, nejsou jeho kresby, publikaci by to rozhodně pomohlo. S tím také souvisí druhá výtka směřující k ilustracím – některé z fotografií pořízených autorem se totiž příliš nepovedly (zkuste si nalistovat třeba Sněžku…). I tak se ale jedná o užitečnou knihu, která doplní běžné turistické průvodce a inspiruje k opravdu dlouhým pěším výletům.
Karel Kouba
Jiří Dolejš
Levice mezi minulostí a budoucností
Svoboda servis 2010, 159 s.
Nemáme moc aktivních poslanců, kteří by psali knihy, natož takové, jež se v teoretické rovině týkají politické filosofie. Komunistický poslanec Dolejš, jenž je spolu s Miloslavem Ransdorfem často vnímán jako naděje možné reformovatelnosti ve skutečnosti nereformovatelných českých komunistů, právě jednu takovou vydal. Ukazuje v ní, že je zřejmě v porovnání s ostatními spolustraníky opravdu vzdělanější a navíc umí poměrně obstojně psát. Úvodní stránky bohužel připomínají apologetiku autorova vlastního osudu. Líčí, jak byl už krátce před revolucí vlastně jakýmsi rebelem uvnitř zkostnatělé totalitární strany (do KSČ vstoupil v lednu roku 1989!), a připomíná, že byl jednou dokonce zadržen na protirežimní demonstraci a jindy zas volán k podání vysvětlení na Státní bezpečnost. Dolejšovo psaní prozrazuje, že se nepřestal (alespoň co se levicové filosofie týče) vzdělávat ani v parlamentních lavicích, a tak poměrně trefně analyzuje vývoj vlastní strany, ale i levice obecně v posledních dvaceti letech. Co se týče východisek, není příliš objevný, i když jde o původní profesí prognostika se zálibou ve futurologii. Každopádně ale překvapuje rozhledem a sebereflexí. Škoda jen, že ať už tento poslanec napíše či řekne cokoliv, tak nad ním vždy bude viset otazník ohledně korupční aféry, v níž sehrál hlavní roli. Záchranou by mu snad mohlo být přiznání vlastní hlouposti v této věci, to se ale příliš nepotkává s polohou, kterou ukazuje v knize (se strašlivou obálkou).
Edita Roubíčková