V samotném závěru Čapkova románu Válka s mloky, kdy se po mločí invazi Černé moře rozprostírá k severnímu polárnímu kruhu, Německo je až po Drážďany zničeno a pan Povondra spatří mloka v pražské Vltavě, autor přerušuje vyprávění a sám se sebou začne rozprávět o tom, jak by celá ta katastrofa mohla i měla skončit. Dospívá k tomu, že největší hrozbou pro civilizaci je samo lidstvo, když říká: „Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody – proti tomu se nedá nic dělat.“ Následně přemítá, že i populace mloků se možná jednou rozdělí na národy, které se začnou navzájem vyvražďovat až do úplného sebezničení. Po něm ze zbývajících ostrůvků pevniny sestoupí k pobřeží opět lidé a začnou si vyprávět novou legendu o potopě světa seslanou Bohem za hříchy lidí a „všechno bude skoro jako dřív“.
Čapkovo dílo je zcela výjimečné tím, jak v dobovém kontextu formuluje problém takzvané masové společnosti. Zatímco například německý spisovatel Ernst Jünger odmítal technickou odlidštěnost moderní civilizace a osvobození člověka spatřoval v mysticky absolutním vytržení boje a války, Čapek již ve svých dramatech a románech z dvacátých let varoval před každým takovým „absolutnem“, ale zrovna tak i před všemi „továrnami“ na něj. Byla mu cizí dobová posedlost násilím a totální kulturou, kterou modernismus převzal z romantického myšlení, ale stejně tak i politický patos a banalita mnoha dystopických románů.
Čapek přesně popsal vnitřní napětí a rozporuplnost tehdy vznikající masové společnosti, založené na racionální společenské organizaci, obchodním zisku, univerzálně sdílené technice, vědě a jejích vynálezech, které vedou lidi do absolutních válek a k sebezničujícímu použití krakatitu. Ukázal, že v takové společnosti se rozšiřuje propast mezi jedinečnou lidskou bytostí a masou, ve které se všichni chováme stejně a podle příkazů a důvodů, proti nimž se zdánlivě „nedá nic dělat“. Člověk se stává nástrojem a součástí neosobních procesů stejně jako mlok, ať se jedná o hospodářskou výrobu, vědecké bádání nebo službu v armádě. Všechno má svůj rozumný důvod, ale všichni postupně ztrácejí soudnost a zdravý rozum.
Východiskem z takové krize nemůže být ani romantizující oddání se Jüngerovu kultu bolesti a oběti, ani filosofická a politická převýchova „jednorozměrného člověka“, o němž se ve druhé polovině minulého století tak štítivě vyjadřoval Herbert Marcuse jako o slepě jednajícím, nemyslícím a odosobněném produktu masově konzumní společnosti. Sebezničující procesy totiž nelze zastavit dalšími vynálezy nebo společenskou revolucí, protože i ta je součástí vnitřní logiky masové společnosti. Jediné možné východisko tak nakonec spočívá v naslouchání vnitřnímu hlasu se všemi jeho pochybami, rozpaky a obracením se na bližní s prosbou o pochopení a odpuštění, tak jak to ve stařeckém věku dělá ve Válce s mloky vrátný Povondra nebo Čapkův autor.
Pro masovou společnost je typické, že v ní chybějí jakékoli rozpaky, pochybnosti se nepřipouštějí a argument užitku legitimizuje každé politické, hospodářské, vojenské nebo administrativní rozhodnutí. Čapek využíval nejrozmanitější experimentální formy ve svých románech, aby ukázal na neuchopitelnost absolutní pravdy a etické závazky plynoucí z takového pragmatického čtení našeho moderního světa. Naproti tomu masová společnost se vyznačuje tím, že každá pravda, i ta nejnahodilejší a nejdočasnější, se v ní považuje za absolutní. Teror pomíjivé přítomnosti se prezentuje v masových médiích jako ten nejabsolutnější diktát.
Moderní umění a literatura nás naučily vidět svět z různých úhlů pohledu. Čapkovy romány navíc ukazují, že taková zkušenost nutně nevede k morálnímu relativismu nebo extatickému estétství. Naopak říkají, že bez vnitřního hlasu se stáváme obětí našeho vlastního a veskrze moderního mýtu o nezměnitelnosti vývoje moderní civilizace a jejích historických zákonů. Kritickou soudnost, o které kdysi psal Immanuel Kant, tak dnes můžeme využít jako onen vnitřní hlas Čapkova autora, kterým dokážeme včas přerušit sebezničující vyprávění. A s tím bezprostředně souvisí i současná podoba kategorického imperativu, že totiž s nikým nemáme jednat a hovořit jako s mloky, ať se jedná o imigranty nebo naše vlastní děti, protože jinak se z nás samých stává jednolitá mločí masa.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.