O knězi bez Boha

Kniha Nonstop Eufrat těží svou látku z moderního křesťanského církevního prostředí. Rozhojňuje poměrně širokou řadu tematicky blízkých děl autorů tak různých, jako jsou třeba Martin C. Putna s Knihou Kraft (1996), Pavel Kolmačka se Stopami za obzor (2006) nebo Jiří Pilous s knihou Se srpem v zádech (2004). Jenže tato souvislost toho o novele Veroniky Bendové moc neřekne. Zpracovává sice téma církve a kněží, ale neangažuje se v problematice spirituality a víry samotné.

Kdybychom chtěli dát knihu do souvislosti s českou „křesťanskou“, respektive „katolickou“ literaturou, narazili bychom na zajímavý jev: takto vypadala křesťanská literatura ve svých národněobrozenských počátcích a třeba ještě u Jindřicha Šimona Baara. Byla to právě literatura církevní, nikoli náboženská, tedy protipól děl velkých jmen české katolické literatury – Jakuba Demla, Jana Čepa, Bohuslava Reynka nebo Jaroslava Durycha.

Psychologie a sociologie

Základní dějová linie Nonstopu Eufrat je prostá. Kněz Tomáš, respektive otec Jeroným, opouští kněžství kvůli ženě a začíná žít život laika, manžela a otce malého dítěte. Tomu, co je pro křesťanské umění typické, se ovšem příběh spíše vyhýbá. A to jak tematicky, tak poetikou. Zásadní momenty katolického umění, tedy vědomí či tušení transcendentní povahy věcí, nepoznatelnost světa nebo kosmogonický dopad jednotlivých gest, zde téměř nenajdeme. Neobjeví se tu ani typický motiv katolické literatury, totiž postava Boha, s nímž jako by se zde nepočítalo – jako by od této tematiky autorka záměrně odhlížela. Její kněz je zobrazen z úhlu pozemského, je to lidský a sociologický typ. Není to výjimečná postava posvěcená svátostí kněžství, ale spíše kdokoli z nás, člověk na hranici, s touhami a nejistotami, který neví, jak se zachovat ani co bude dál, a zároveň člověk s vírou či tradicí, se zakotvením, které se nicméně může ukázat jako slabé či zpochybnitelné.

Sledujeme tedy příběh primárně lidský, což ale neznamená, že by křesťanství v textu bylo nadbytečné. Naopak. Bendové se je podařilo uchopit jako platformu, díky níž jisté věci vyvstávají plasticky a nabývají zřetelného narativního potenciálu. Křesťanství, kněžství a klérus jsou zde nositeli dějového napětí, metaforou světa, který sestává z problémů vyžadujících řešení, a který přitom řešení nenabízí; který je nepřevoditelný na jeden možný pohled, natož vysvětlení. Estetickou ideou knihy není teologie či religionistika, což by snad sugerovala slova na obálce, ale psychologie či sociologie – obraz církve, různých typů laiků, ale také lidí mimo církev, žen toužících po otěhotnění, opilců, zaměstnanců vědeckého ústavu… Je to plastický a umělecky funkční obraz společnosti, dějově výrazný, se společným jmenovatelem, jímž jsou krizové okamžiky, během nichž se lámou jistoty a zpochybňují tradice.

Církevní příběh, nenáboženské téma

Hlavní postava kněze je vytvořena skvěle. Je založena na dvou sbíhajících se časových rovinách – v jedné je protagonista zachycen ještě jako kněz a ve druhé již jako laik. Je to nenásilné, v lecčems implicitní vylíčení, což je ale kladný aspekt právě onoho nekatolického rozměru knihy. Církevní příběh, nenáboženské téma. Do děje se formou vyhrocených témat vlamuje vší svou tíhou a násilností okolní svět: narození a úraz dítěte, zklamaná Tomášova matka a otec umírající na rakovinu, sousedské spory a malichernosti, opilost, zmatek a touha těla. A také to, čemu se česká literatura asi ještě dlouho nebude moci vyhnout – motiv emigrace a následků komunismu, byť spíše jako jakási nutnost, rétorický topos, nikoli jako autonomní téma. Milostný rozměr celého příběhu doplňuje rozměr tajemství, spočívající v podivných anonymních textových zprávách, kterými Tomáše kdosi pronásleduje. Novela tak vychází i směrem k detektivce či příběhu s tajemstvím.

Citlivě viděná hlavní postava to vše dokáže scelit a opanovat – to, co by vyčnívalo, zatlačuje do pozadí. Církevní a katolická témata jsou vsazena do rámce lidského světa, rámce snad užšího a časovějšího, ale umělecky pevného. Bendová dokáže dobře postavit dialog a prozaický text umí ve vhodné chvíli osvítit skutečně básnickým slovem. Pokud bychom přece jen chtěli nějaké kategorizování, snad bychom mohli mluvit o sebejistém tvaru, jenž vzešel z podhoubí realismu, zastavil se u sociální a psychologické tradice, ale šťastným způsobem se otevřel také některým motivickým vlivům undergroundu či poetice impresionismu.

Autor je bohemista.