Filmový festival v mexické Morelii (16.–24. října) ve své soutěžní sekci představil nové snímky začínajících domácích tvůrců. Z uváděných děl je patrné, že tamní kinematografie v současné době spíše stagnuje.
Kdybych měl stručně charakterizovat nové mexické snímky prezentované na mezinárodním filmovém festivalu v tamní Morelii, nabízí se zejména na první pohled banální, ale přece výstižné shrnutí slovy „nutkání vyprávět příběhy“. Soutěž festivalu se zaměřuje na nová mexická díla a do tří sekcí zahrnuje celovečerní snímky (debuty a druhé filmy, které tvoří zhruba desetinu z roční produkce, jež činí okolo sedmdesáti filmů), dokumenty a krátké (hrané i animované) filmy, hodnocené tříčlennou porotou bez domácího zastoupení.
Mnou zhlédnuté dokumenty i podstatná část hraných celovečerních děl (komerční kriminálka, umělecky vyhlížející sci-fi i nízkorozpočtová dramata ze současnosti) se takřka výhradně zaměřovaly na poselství, (mnohdy neobratný) vývoj děje či přibližování postav. Pro samé soustředění na příběhy ale téměř rezignovaly na stylovou jednotu, osobitost či jen důsledné následování žánrového či formálního modelu.
Jakýsi terapeutický rozměr mělo zřejmě mít černobílé dílo Tierra Madre (Matka Země, 2010, režie Dylan Verrechia), kde do rolí dvou chudých lesbických žen, jež spolu touží vychovávat dítě, byly obsazeny neherečky. Snímku jde zřetelně o to, aby diváka nadchl pro drama jednoduchých protagonistek s velkým srdcem, ovšem tento záměr děsivě potápí chaotické vedení představitelů v podstatě všech rolí. V každém ohledu nezvládnutě působí nedokončené (a tudíž mimo hlavní program uvedené) drama El Lenguaje de los Machetes (Jazyk mačety, 2010, režie Kyssa Terrazas). Jeho hrdina je vystižen jednak jako osnovatel neurčitého sebevražedného atentátu a jednak jako muž nepřipravený na otcovství, které po něm vyžaduje přítelkyně. Tu donutí k účasti na chystaném zločinu, z něhož chce na poslední chvíli, opásán trhavinou, vycouvat se slovy „pojďme raději počít dítě“.
Bohatá (filmová) historie a Tarantinův vrchol
Formálně nejpozoruhodnějším celovečerním dílem prezentovaným v soutěži byla minimalistická sci-fi De Día i de Noche (Ve dne a v noci, 2010, režie Alejandro Molina), svým stylem blízká Gattace (1997) Andrewa Niccola. Vizuálně vyšlechtěné dílo, vyžívající se v jednoduché mizanscéně, však selhalo ve své ambici vytvořit skličující orwellovský svět plný rigidních pravidel, s nimiž jsou konfrontovány postavy toužící po méně nalinkovaných životech. Umělecká ambice tohoto, v jádru žánrového snímku však stvrdila, že „lidové“ filmy – jaké reprezentuje již zašlý, lascivně melodramatický žánr fichera – se dnes už v Mexiku netočí. Zacílení kinematografie na vyšší vrstvy se projevuje i v návštěvnosti, jak dokládá jeden z největších komerčních hitů poslední dekády, i u nás uvedený midcultový Zločin pátera Amara (El crimen del padre Amaro, 2002, režie Carlos Carrera).
Upovídanost ublížila dokumentárnímu snímku Ztraceni v čase (Perdida, 2009, režie Viviana García Besné), jehož premisa je mimořádně atraktivní. Režisérka snímku totiž ověřuje pravdivost vzpomínek příslušníků své rodiny, jejíž členové se podíleli na formování mexické kinematografie. Zatímco babička měla vážnou známost s hereckým idolem Ricardem Montalbánem, strýcové producenti zase výrazně promluvili do podoby masových žánrů (například legendární filmy
s El Santem). Formálně nevynalézavý snímek se však za dvě hodiny stihne stát ze všeho nejvíce chaoticky prohlíženým rodinným albem.
Na základě výše uvedeného tak můžeme konstatovat, že to nejzajímavější nabídla Morelia v té části programu, která činí přehlídku mezinárodní. Pomineme-li retrospektivu Terryho Gilliama, zůstane obligátní, ale zajímavě poskládané „best of“ jiných přehlídek a zejména pak labužnická sekce, v níž Quentin Tarantino osobně uvedl několik snímků laciné mexické produkce z šedesátých a sedmdesátých let plus dva „mexické“ spaghetti westerny Sergia Corbucciho, vše nikoli v původních, ale amerických distribučních verzích. Tato díla, která Tarantino s až dětinským nadšením bystrého cinefila představoval, nakonec prokázala navzdory své brakovosti větší trvanlivost než kterákoliv ze soutěžních premiér.
Autor je člen mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
8th Morelia International Film Festival. Mexiko 16.–24. 10. 2010.