Subkultury mládeže

Nakladatelství Grada, které vydalo knihu Josefa Smolíka Subkultury mládeže, se orientuje především na vydávání učebnic. Mezi vydanými tituly tvoří podstatnou část počítačová literatura. Nemá smysl diskutovat o tom, že společenské vědy jsou z hlediska jazyka i celkové prezentace nabytých poznatků daleko subtilnější, a je dost možné, že orientace nakladatelství především na exaktní obory způsobila velkou část toho, co lze Smolíkově knize vytknout. Na druhé straně lze ale samotný autorův přístup označit za značně ovlivněný pozitivismem. Vychází totiž z empirie a přibližuje politologii, sociologii a další společenské vědy právě vědám exaktním. V kontextu studia subkultur je tento přístup příznačný pro našeho autora a jeho kolegy z brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Málo emo, hodně jižní Moravy

Tituly jako Pravicový extremismus (Barrister a Principal 2003) nebo Terorismus v ČR (Centrum strategických studií 2005) Miroslava Mareše či kniha Fotbaloví chuligáni – evropská dimenze subkultury (Barrister a Principal 2004), na níž spolupracovali Mareš a Smolík s Markem Suchánkem, jsou si v tomto ohledu v zásadě podobné. Všechny mají za cíl objektivně popsat společenské fenomény za použití téměř technického jazyka a představují dlouhé seznamy příkladů, které jsou sice často velmi podnětné, ale autoři nedostatečně reflektují jejich značně selektivní povahu. To je znát obzvlášť v dílech Miroslava Mareše, jemuž jeho dlouhodobý vědecký zájem o problematiku politického extremismu vynesl aureolu znalce úzce spolupracujícího s Policií ČR. Ponecháme-li stranou značně problematickou definici extremismu i to, že Mareš v poslední době obzvlášť úpěnlivě varuje před přehlížením levicového extremismu, jeho práce obsahují výčty příkladů pocházejících zejména z trojúhelníku mezi městy Jihlavou, Břeclaví a Olomoucí. To je mi jako jihomoravskému patriotovi jistě sympatické, avšak těžko lze specifický regionální kontext zobecňovat na celou Českou republiku, a už vůbec ne pozitivistickým způsobem, jak to bývá na Fakultě sociálních studií MU zvykem.

Zmíněnými neduhy pozitivistického přístupu, v němž se snoubí vlastní zkušenost se snahou o vědeckou objektivitu, částečně trpí i Smolíkovy Subkultury mládeže. Jistě lze mít respekt před velkým množstvím teoretické i faktografické literatury, které autor pro sepsání knihy konzultoval, a to jak z české, tak mezinárodní, především anglofonní, subkulturní i společenskovědní provenience. To samé platí i pro kvalitativní metody, jimiž mu byla pozorování nebo rozhovory. Zároveň však nelze nezmínit jistou nevyváženost mezi jeho představením jednotlivých subkultur. Autorův nevšední přehled týkající se subkultury skinheads, fotbalových chuligánů a do velké míry i metalu, punku a hardcoru nebo hippie jde totiž na úkor znalostí taneční scény, graffiti nebo emo. Josef Smolík má (jako každý vědec) blíže k tomu, co důvěrně zná nebo dokonce sám zažil. To je jistě pochopitelné a on sám se s tímto bodem vyrovnává už v úvodu, kdy píše o tom, že existují i další pozoruhodné subkultury, které v jeho knize popsány nebudou. Tendenci vydávat svou práci za úplný výčet všeho, co s jeho tématem souvisí, tedy v Subkulturách mládeže explicitně nemá, v tom problém není.

Kdo seje policii

Problematické však do určité míry může být, že autor vykládá subkultury zejména v souvislosti s bezpečnostní agendou. Sám je totiž v současnosti odborným asistentem Oddělení bezpečnostních a strategických studií katedry politologie Fakulty sociálních studií MU a subkultury ve své práci představuje zejména z hlediska společenské nebezpečnosti. Tento fakt může souviset s už zmíněnou Smolíkovou specializací na často kriminalizované subkultury skinheads a fotbalových chuligánů. Jistě nelze příslušníky těchto subkultur považovat za žádné beránky, ale zbytečná policejní represe nebo i zbytečně silově manifestovaná policejní přítomnost na koncertech či okolo stadionů, často založená právě na studiích bezpečnostních odborníků, pak jistě měla svůj vliv na eskalaci agresivity a asociálního chování mnoha jedinců spojovaných s těmito subkulturami.

Bezpečnostní diskurs k částečně zpolitizovaným subkulturám patří. Je ale otázka, zda represe netlačí některé z nich do zostřených politických pozic. Řada mladých lidí se do subkultur dostává pouze přes hudbu nebo módu, aniž by přímo reflektovala jejich často přítomný politický náboj. To autor správně připomíná v části věnované subkulturním a postsubkulturním teoriím, když uvádí, že řada příslušníků subkultur nereflektuje všechny roviny té které skupiny a velký počet z nich ji pak pokládá za něco spojeného pouze s volným časem. Přes svůj primárně edukativní přístup, který částečně cílí na výchovné poradce, učitele a další pracovníky s mládeží, Josef Smolík ve své práci zdůrazňuje, že se staví proti jakékoli kriminalizaci subkultur a priori. V této souvislosti je potřeba zmínit jeho korektní poukázání na nepřiměřený policejní zásah na CzechTeku 2005. Hlavním sp olečenským rizikem freetekno scény však podle autora není ohrožení státního monopolu na násilí, ale zneužívání drog.

A název vaší kapely?

Co se týče teoretické průpravy, je třeba Smolíkovi přiznat slušnou orientaci v teoriích, jež jsou v českém prostředí přijímány zatím spíš okrajově. Subkultury mládeže předkládají českému čtenáři jejich pravděpodobně první ucelený výčet. K drobným výtkám, které lze autorovi a vydavateli adresovat, patří některé čtenářsky nepříliš atraktivní formulace související se zmiňovaným pozitivistickým přístupem. Čtenář se tak může místy dočíst značně extrémní podrobnosti, jako jsou například jména tří teenagerů spojovaných s metalovou subkulturou odsouzených za vraždy malých chlapců v roce 1993 ve West Mephis nebo seznamy interpretů a skupin řazených k tomu kterému stylu, jež se navíc občas opakují. Knize by prospěla důkladnější jazyková korektura a sjednocení formátu diskografie. Přesto je třeba zdůraznit, že Subkultury mládeže Josefa Smolíka jsou podnětné čtení, které zájemcům o tuto problematiku s klidem doporučuji.

Autor je zakládající člen Centra pro studium populární kultury (CSPK).