Podstatou politiky je soupeření o moc, během něhož se neustále mění konfigurace a obraz boje, přičemž v demokratických podmínkách musí být zaručeno, že všichni nějak přežijí, pokud sami nespáchají politickou sebevraždu (nerozpustí se) nebo nebudou vlivem chabé politické činnosti zničeni voličskými hlasy. V centru dění se ocitá moc, něco, co nelze uchopit, co „jako takové“ neexistuje, ale co všechny ovládá a také co všichni, když moc získají, umějí velmi dobře využít.
Moc je mocný vládce, který se neodbytně nabízí a vnucuje, jeho životní smysl spočívá v bezmeznosti nabídky. Moc se dává neomezeně, proto také při politické honbě za ní neumíme zastavit. Každý, kdo si zadá s mocí, chce víc a víc. Není to naše chyba, nějaký univerzální defekt lidské povahy, nýbrž vnitřní ustrojení, pohon či entelechie moci.
„Chcete větší moc?“ zní v nejnovějším filmu JeanaLuca Godarda Socialismus jediná otázka současné politiky. „Žádnou moc, společnost, ne Stát…“ ozývá se v odpovědi Florine. „Nezlobte se, Florine, ale nechápu to.“ Jak to, když je to tak jednoduché, o všem přece rozhodují sny. „Snem Státu je být sám. Snem jednotlivců je být ve dvou.“
Godardovi hrdinové se dotýkají rozdílu, podél něhož se vinou všechny utopie světa, které – zdá se z dějin – nutně končí katastrofou, neboť ve chvíli, kdy překročí cestu ke Státu, organizaci řízené mocí, a to se nakonec stane vždy, mizí utopistický náboj a přichází tvrdá realita státního násilí. Stát chce být sám, „d’être seul“. Ale stát také chce, abychom my byli sami; „být sám“ je vůdčí idea liberální demokracie. Struktuře moci, ať už ji chápeme jakkoliv, vyhovuje oddělenost, osamocení, protože nepropojené subjekty, předměty moci, nemají sílu se moci vzepřít.
Individualizace všeho, mantra moderních společností, produkuje nedělitelné lidské prvky, které právě proto, že se nedělí, nemohou vytvářet spojení, o němž hovoří Florine. Être deux, to není jen touha být ve dvou, jak říká český překlad, ale „být dva“. Chci být dva, vnitřně se rozestoupit směrem ven z individua, k druhému, který je už ve mně.
Veškerá česká politika se od roku 1989 orientuje téměř výhradně směrem k organizaci státu. Vymýšlejí se způsoby, jak pomoci rozvoji individua, jak se dá často číst v různých koncepčních materiálech ministerstev. Na „bytí dvěma“, což je základní prvek existence společnosti, nemyslí nikdo. Dokonce ani strany, které nesou v názvu slovo sociální, toto „bytí dvěma“ nekultivují, neboť nechápou, z čeho ono sociálno, o němž tolik hovoří, roste, protože i ony jsou přesvědčené, že kultivátorem a budovatelem sociálna je stát prostřednictvím politických stran. Ale ani to není nic nového: připomeňme nejdůležitější knihu, o níž se tolik mluvilo na začátku devadesátých let při obnovování české demokracie z pera legendy české žurnalistiky a vzorového prvorepublikového intelektuála Ferdinanda Peroutky Budování státu. I Peroutka buduje Stát, nikoli společnost či dokonce společenství, a česká společnost jde od roku 1989 v těchto, už dávno vyšlapaných stopách.
Godardův film oživuje zapomenutou myšlenku na společné, které se rozpustilo ve zmiňovaných státních potřebách individuí. Je to tím působivější, že osmdesátiletý režisér, vždy zcela ponořený do historického proudu, nijak nezastírá, že střetnutí „être seul“ a „être deux“ přináší v dějinách spoustu krve a utrpení a že se nikdy nedá říct, která z oněch výběrových cest je méně hrozivá. A přesto se Godard skrze postavu Florine odvažuje dál snít jakýsi sociální sen: „Je třeba říct, revoluce, bohužel… bratrství… svatý Augustin.“
Svět zbavený dostředivé vlády moci, orientovaný na společné, je pochopitelně ta nejčistší utopie. Je to ale důležitý faktor či orientační bod, který můžeme v každodenním nakládání s mocí Státu využívat jako určitý regulátor jednání. Godardův film Socialismus nabízí řadu míst, v nichž se dá na toto téma výborně meditovat, přináší různé konfrontace a myšlenkové kolize, způsobené nečekanými střety obrazu, zvuku, psaného slova. Není to hledání jednoduché a přímočaré, a také ne jasně a evidentně srozumitelné, ale kvůli jasným pravdám a jednoduchým návodům se do kina nechodí. I když ani Godard v pojednání o rozdílu mezi vládou moci a společného není rad úplně prostý. To jediné otevřeně politické doporučení, které by nejenom politici měli navždy nosit v hlavě pevněji než citace z Listiny základních práv a svobod nebo z úvodu americké ústavy, zní: „Dobře si rozmyslete, za co chcete bojovat, protože byste toho taky mohli dosáhnout…“
Autor vede kulturní redakci České televize.