Palach a jiný život

U filosofa Karla Kosíka (1926–2003) objevíme mnoho různých vlivů, nejen Marxe, Hegela, Lukácse, ale také Heideggera, Arendtové, Lévinase. Je to však sebeupálení Palachovo a Pražské jaro, u nichž Kosík předjímá současnou levicovou teorii, jmenovitě francouzského filosofa Alaina Badioua a Slavoje Žižka. Ve svých Posledních esejích (vyšly ve Filosofii v roce 2005) ve stati Událost (Pražské jaro 1968) Kosík píše, že Pražské jaro je kolektivní událostí srovnatelnou s událostmi individuálními, jimiž byl čin Mistra Jana nebo geniální dílo Máchovo. A třebaže je tato událost poražena, nepřestává narušovat nadvládu vítězů. Porážka vybízí k tomu, abychom nehledali jen dílčí chyby, ale zabývali se podstatou jejího selhání. Podle Kosíka je tato radikální analýza minulého selhání začátkem hledání toho, co chybí dnes, a také podnětem k ohmatání hrozícího nebezpečí. Podívejme se na současnou KSČM. Právě proto, že nedospěla ke Kosíkově pozici a neprovedla radikální kritiku své minulosti, nemůže nikdo brát vážně její kritiku současnosti. V jejích projevech nesouhlasu s dnešními poměry je neustále cítit její minulost, a proto je to kritika kontraproduktivní, která nakonec vyvolává pravý opak: dané poměry činí magicky přitažlivými. Existující KSČM je nejhlubší legitimizací dnešních českých poměrů.

Kriticky nasvítit minulou událost pak umožňuje, aby událost žila druhým životem. „Je základním rysem události, že nikdy neklesne na uzavřenou záležitost, ale každé generaci otvírá své utajené možnosti a každá doba v ní nachází podněty k řešení svých problémů.“ Kosík jinými slovy rozehrává obdobu Derridovy hauntologie (strašidlologie), ale v obráceném pořadí a s jiným důrazem. U Derridy, v jeho knize Spectres de Marx (Marxova strašidla, 1993), je totiž událost pouze přicházející, nikdy plně přítomná. Derridovská událost je vždy odložená do budoucnosti. (Událostí se myslí mesianistická spravedlnost vůči všemu jednotlivému, která je sama nemožná, ale zároveň umožňuje neustálou otevřenost.) Ale Pražské jaro se stalo a bylo přítomné. Událost Pražského jara by tedy bylo přicházení z minulosti, ale právě proto jí je těsno v derridovském kabátě. Byla by to minulá přítomnost (prézence), která má narušovat jinou přítomnost, nadvládu dobyvatelů a kupců.

Pražské jaro jako Pravda-Událost?

Kosíkovu Událost bychom tudíž měli spojit spíše s myšlením Alaina Badioua, který ve své knize L’Être et l’Événement (Bytí a událost, 1988) říká, že událost může něco otevírat jen tehdy, když reálně nastane, například jako Pravda-Událost Francouzské revoluce. Jak potom vyložit Pražské jaro z hlediska Badioua? Pražské jaro je Pravdou-Událostí tím, že zviditelnilo netušenou sociální dimenzi – mimořádnou politickou potenci tehdejší české společnosti –,
kterou nebylo lze vypočítat z předchozí situace Novotného režimu, v němž byla „normální“ politická apatie. Zároveň to nebyla úplná Pravda-Událost, neboť její aktéři pouze reformovali předchozí režim a nenastolili mezeru – nepřevrátili daný systém. Z formálního hlediska by Pražské jaro bylo poloviční Pravdou-Událostí. Nicméně je pravda, že jeho aktéři i značná část politizované společnosti se dovolávalo Pravdy-Události Říjnové revoluce, jak se to projevilo hesly jako „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil“. V tomto pohledu se Pražské jaro jeví jako Pravda-Událost oživující paradigmatickou Pravdu-Událost tím, že se jí dovolává, třebas ve zcela odlišné historické situaci. Tato Událost, i když je poražena, je vepsána do nové situace, její účinky působí v normalizaci i v polistopadovém režimu, ale její působení závisí na tom, zda tu jsou ti, kteří jí zůstávají věrni. Její účinky existují jen na základě této věrnosti.

Dalo by se ukázat, že Kosík avant la lettre píše o Pražském jaru jako o badiouovské Události. Například rozlišuje vztah lidí k Pražskému jaru: „Pro vítěze včerejší i dnešní je Pražské jaro odbytou kapitolou. (…) Ve skutečnosti je Pražské jaro stále živá událost (…). Když se lidé zamýšlejí nad jakoukoli skutečnou událostí (…), nevracejí se zpátky ani neutíkají do minulosti, ale začínají chápat svoji současnost.“ Kosík dospěl díky Události Pražského jara k protobadiouovskému myšlení, intuitivně objevil význam Události, který teoreticky propracoval Alain Badiou.

Život jako anulování života

Pokud se Kosíkovo myšlení o Události Pražského jara podobá Badiouovu, pak svými úvahami o Palachovi se přibližuje Žižkovi, avšak jeho příspěvek zůstává originální. Je zřejmé, že Palachův čin lze pochopit jen na pozadí Události Pražského jara. Jenom to dalo jeho sebevraždě politický a etický význam, připomnělo sliby, otřáslo svědomím. Pokud toto pozadí chybí, pak samotný čin oběti nemůže být iniciační: je významově němý. V tom se Kosík mýlí, když oběti samotné přisuzuje zakládající význam. „Heroická smrt zapřísahá a svolává k přísaze: zakládá pospolitost svobodných lidí. Z ní se rodí Obec.“ (Jinoch a smrt)

Jak vidíme na protestních sebevraždách v polistopadovém liberálním kapitalismu, které, jako u Zdeňka Adamce, odkazují na Palacha, sebevražedná oběť, jež měla vyburcovat z letargie, je přečtena jako akt svobodné volby a její politický význam zůstává nulový. Liberální kapitalismus totiž zbavil každou Obec samozřejmosti a neustále ji rozpouští a přeskupuje. U Kosíka není vůbec jasné, jak založit Obec uvnitř liberálního kapitalismu. Kosík tuto potíž přehlíží podobně jako Arendtová. Je v něm příliš málo z Deleuze a Guattariho, kteří ve své knize Capitalisme et Schizophrénie 1. L‘Anti-Œdipe (Kapitalismus a schizofrenie. 1. Antioidipus, 1972) mluví o tom, že kapitalismus „deteritorializuje“ i ty nejintimnější vazby.

I když Palachův čin měl význam jen na pozadí Pražského jara (Palach by se v liberálním kapitalismu změnil v Adamce), přesto má jeden zvláštní rozměr, který objevil Kosík. „Jeho čin je trhlina, přerušení, cézura, která bude vždy znovu znepokojovat… vyvolávat i produktivní spor o smysl života… připomíná pro všechny budoucí časy nesamozřejmost života.“ (Jinoch a smrt) Palach svůj život nevnímal jako šňůru neúspěchů, tím je protipólem Zdeňka Adamce, v jehož sebeupálení lze kromě protestu proti dnešním poměrům objevit i motiv úniku z reality. Palach naopak představuje krajní čin věrnosti Události Pražského jara, v němž je vyřazen ohled na osobní život. Jeho postoj byl postojem skutečného revolucionáře (nejen moderního, ale i náboženského): i když vím, že okolnosti jsou proti mně, nemohu jinak. Jinými slovy, lidský život sám o sobě nemá význam, získává ho až tím, že tu je Pravda-Událost. Z toho by ovšem plynulo, že dnes, v mezidobí mezi starými Pravdami-Událostmi, jejichž účinky se téměř vytratily, a budoucími Pravdami-Událostmi lidský život nemá význam, a význam má pouze život animální nebo vegetativní, tedy jak píše Aristoteles, život omezený na pohyb, vnímání, plození a stravu. Nejprve to opravdu vypadá tak, že v tomto mezidobí se nakonec nedá dělat nic jiného než se přizpůsobit daným poměrům a čekat na zázrak.

Ale může to být jinak. Slavoj Žižek ve své poslední knize First as Tragedy, then as Farce (Nejprve jako tragédie, pak jako fraška, 2009) razí pořekadlo indiánského kmene Hopi: „Ti, na které čekáme, jsme my sami.“ Mezidobí tedy není čekáním na nějakou událost nebo nový subjekt změny, ale čekáním na to, až pochopíme, že čekáme na sebe samotné. To však znamená, že vystoupíme z daných poměrů, které určují naše chápání života, a toto vystoupení není podle Kosíka nic jiného než skok, „který neguje stávající poměry jako člověka nedůstojné“ (Jinoch a smrt). Hlavní překážkou tohoto skoku je nicméně neodbytná představa, že skokem něco ztratíme (pohodlí, klid k práci, uznání druhých), tedy fantasma stávající podoby života. Když Kosík píše, že Palachův čin nám připomíná nesamozřejmost života, neznamená to, že toto fantasma narušuje? Palach nám ukázal, že tu je ještě jiný život, spojený s Událostí, život po skoku z daných poměrů, který však existuje do té míry, do jaké jsme ochotni svůj život anulovat.

Autor je filosof.