Václav Černý mo-hutný

Pětisvazkový Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti od letošního roku přebírá po jinočanském nakladatelství H&H pražská Academia. Rukopis vzniklý ve čtyřicátých až šedesátých letech se zachoval v různé míře rozpracovanosti. Péčí editora Otakara Mališe začal být vydáván roku 1996, a ač bylo vydávání naplánováno do roku 1998, teprve letos vyšel čtvrtý díl, zabývající se obdobím od preromantismu do realismu.

Nesoučasnost současného

Úkol, který si Václav Černý předsevzal, je skutečně grandiózní. Zvolil historickou perspektivu, a v chronologickém pořádku tak pojednává za sebou přicházející období, jež lze poměrně zřetelně vymezit a vnitřně definovat („Baroko: záchvat hrůzy z anarchie a krutosti této svobody, pokus o návrat ke gotice, kombinovaný s heroickým patosem boje proti renesanci“). Jednotlivá období vidí jako produkty duchovního, sociálního (ale též ideového či ekonomického) ovzduší; pojednání o každém z nich otevírá obsáhlá kapitola Sociální povaha a Duchovní podstata. Látku Černý podává ve velkých kapitolách bez dalších exkursů, aby vyvstalo jeho historizující pojetí. Témata prvních svazků jeho díla – od středověku do baroka – syntetizující výklad a chronologickou koncepci dobře umožňují. Období, které zahrnuje díl recenzovaný, věnovaný 18. a 19. století, se už takovému pohledu více vzpírá.

Na základě své metody člení autor text do tří velkých kapitol – Pseudoklasicismus a preromantismus, Romantismus a Realismus –, což na jedné straně umožní pojmout tyto tři epochy jako klíčové kategorie, zároveň ale poněkud znejasní fakt, že existují souběžné tendence (jakkoli si je Černý tohoto faktu vědom, když mluví o „současnosti nesoučasného“). Tak je například symbolismus zasazen do kapitoly o realismu jako jeho (negativistický) aspekt, což je samozřejmě možné, zároveň to ale smazává jeho autonomii. Stejně tak dekadence: u autorů francouzských (Huysmans, d’Aurevilly, de l’Isle-Adam) je převedena na katolickou reakci na naturalismus, což k ní dovoluje připojit Léona Bloye, chybí ale zmínka o spojitosti například s Georgem Traklem či Jiřím Karáskem ze Lvovic (kteří nejsou zmíněni vůbec). Ponětí o dekadenci jako specifické tendenci – umělecké či sociální – se tak kvůli zvolené metodě poněkud vytrácí.

Síla souvislostí

Snaha předvést v pouhých pěti svazcích tak obrovské časově i geograficky vymezené literární pole spolu s paralelním sledováním jiných uměleckých druhů i širšího kontextu nutně vede k hutnosti výrazu. Zatímco se obecné úvodní kapitoly snaží vytvořit důkladné ideové a sociální pozadí, samotné části o literatuře, jednotlivých umělcích a dílech tíhnou ke zjednodušením, k vyjádření metaforou, zkratkou, přirovnáním namísto argumentace, a jejich nejsilnější stránka je v kontextu, jejž Černý načrtává, a v osobitosti autorova stylu.

Podivuhodná je editorova koncepce celého svazku. Z téměř šesti set stran je téměř dvě stě věnováno přílohám: vedle padesátistránkového Šaldova posudku na Černého habilitační práci jsou zde stejně dlouhé texty o Jiřím Pistoriovi a Vladimíru Mikešovi. S tématem knihy nemá tato její třetina nic společného. Poučení o Mikešovi či Pistoriovi se v ní přitom ztrácí, neboť ten, kdo by jej hledal, netuší, že je objeví právě zde. Příloha jako by spíše stavěla pomník osobnosti Václava Černého, k němuž měli Pistorius i Mikeš osobní vztah. Pokud by kniha měla být vybavena dodatečnými texty, snad by lépe fungoval literárněvědný doslov pojmenovávající místo Černého literárních dějin v současném kontextu.

Autor je bohemista.