Nominace na letošní České lvy, které zcela ovládly filmy Protektor a 3 sezóny v pekle, potvrdily totální převahu formy nad obsahem. Ani v jednom ze dvou favorizovaných snímků se jako hlavní nepokládá otázka, co a proč říkat, nýbrž výhradně jak to říct. Výtvarná stylizace v obou případech ovládá celý časoprostor filmu, a to natolik, že nic jiného než „čiré vizuálno“ nedává divákově mysli šanci. Připomíná to výborně designovanou židli, při jejíž úpravě autor zcela zapomněl, že se na tomto výtvarně sofistikovaném kusu nábytku bude jednou také sedět, a nutí uživatele, aby se raději pohodlně uvelebili na zemi a s otevřenými ústy obdivovali umělcovy božské schopnosti. Legitimní by byla redefinice židle, ale o tu právě vůbec nejde.
Tvůrci Protektora a 3 sezón v pekle byli vedeni snahou vytvořit „krásné dílo“ a stvořením této podivně odtržené a sebeuspokojivé krásy (dříve se říkalo kýč, ale kdo dnes ví, co to je a co není), která se má zvnějšku ve všech stereotypech vyrovnat obdivovanému hollywoodskému vzoru, se nechávají unášet nejen oni, ale i všichni ostatní „zaměstnanci“ filmového průmyslu toužící po návratu českého filmu mezi velké (great) kinematografie světa, denní recenzenty nevyjímaje. Formální vizuálno má být prostředkem k dosažení cíle, protože jednoduchá nápodoba filmového exteriéru se jeví jako nejjednodušší a nejrychlejší cesta ke světové velikosti. Avatarizace filmu, dalo by se říct, co jiného také na Cameronově Avataru přitahuje než obdivu-hodná forma.
Estetické kategorie formy a obsahu, které se v nominačním procesu Českého lva radikálně rozešly, prožily celé dějiny v jakési užitečné symbióze. Obě části nerozlučné dvojice se navzájem potřebovaly. Jedna bez druhé nebyla nic, protože celku díla, o nějž šlo především, by pak něco podstatného chybělo. Příklon k formalismu tuto dialektickou rovnováhu navždy porušil. Forma se v umění stala obsahem, tak jako se druh média (živlu výpovědi) stal poselstvím informace.
Novináři jsou dnes nejvíce fascinováni možnostmi působení média, které mají v ruce, a tím, jak se v něm zobrazují oni sami. Není to ale nějaký otevřený průzkum, protože způsoby zobrazování jsou předem připraveny. Prefabrikovaná forma mediální hvězdy, přinášející personifikaci zjištění, že „sdělením jest médium“, je cílem každého marketingu a nakonec ovládá veškeré snažení oboru, překrývá všechny jiné možné formy. Totéž – s důležitými, leč marginálními výjimkami – platí i o moderním umění. Svůdné pak už není to, že jsme všichni stržení do jednoho proudu zprostředkovaného zrcadlení, v němž se posouvají všechny ustálené významy a umělé vytvoření vlastní významné figury je jediný formální způsob, jak odolat efemérnosti a rychlému zániku, tedy úplnému splynutí s médiem; přitažlivé je, že máme možnost to všechno, na co se díváme a co často s pobavením sledujeme, zažít na vlastní kůži: jako novináři, umělci, významní diváci interaktivní televizní show, účastníci spotřebitelské soutěže atd.
Znamená to ovšem přijmout rámec mediálního úspěchu, kterým je právě bezobsažná hra s formou, její barevné a jiné přetváření, které Nietzsche shrnuje v pojmu „blyštivé mihotání“, jehož jediným smyslem je vytvářet dojem dění a tím přitahovat pozornost. Dokonce i experimenty s obsahem – jeho cílené vyhrocování, prorážení tabu, ošklivost, nechutnost, zdánlivě nemorální přesuny významových důrazů – jsou v takto orientovaném celku pouze funkcí formy, neboť je nelze chápat jinak než jako strategie formálního upoutávání pozornosti. Svobodný tvůrčí čin, vyjádřený v podobě opětovného chvilkového propojení formy s obsahem, není ovšem a priori vyloučený; schovává se v často skloňovaném pojmu „události“, je však paradoxně možný pouze ve formě přehlédnutí. Událost se děje jako něco, co zprvu přehlížíme a padá nám do oka náhle, spíše shodou náhod, není výsledkem promyšlené pozorovací či tvůrčí strategie. Zlatá rybka vplouvá sama do sítě osudově připraveného, a nikdy se nedá chytit prací lovcovy vůle.
Protektor a 3 sezóny v pekle jsou z tohoto hlediska projekty čirého mihotání. Pitvoří se a stylizují, blýskají a mění barvy, a to jen a jen proto, aby na sebe upozornily, aby se mohly stát mediálními hvězdami, aby se staly Českými lvy. Veškerá pozornost je neustále přitahována k výtvarné formě. Její povrch vypadá tak dokonale uceleně, že nezůstává ani jedna malá škvíra, kudy by formou pronikl do pozadí zatlačovaný obsah. Autoři nedávají šanci, abychom cokoliv opomněli, vše je hladké, nic nedrhne. A proto také nic nezůstane za nehty na později, kdy dojem mihotavé formy odezní. Nezbude nic, co by vyrazilo ze zálohy, narušilo hladkost díla, zamávalo s námi a dosvědčilo tak „událost umění“, díky níž už nebudeme nikdy tím, kdo se díval na začátku.
Nadšený příval lvích nominací pro obě lesklá díla potvrzují Nietzscheho teorii, že v nekonečném (mediálním) mihotavém blyštění se nakonec vnímající přizpůsobí řetězení odlesků, které kolem sebe vidí, a dává přirozeně přednost tomu největšímu pozlátku.
Nejvíce odráží dokonalá hladkost, potvrdilo se při nominacích na lvy. A neplatí to jen ve filmové zábavě, ale třeba i v politice.
Autor vede kulturní redakci České televize.