Příběhy na rubu času

Českému čtenáři se opět představuje jeden z nejvýznamnějších španělských autorů současnosti, tentokrát s ambiciózním autoreflexivním románem. Kniha Černá záda času (Negra espalda del tiempo, 1998) je na první pohled žánrově těžko zařaditelná a překvapivě se dosti vymyká z autorovy tvorby dosud přeložené do češtiny.

Zpočátku se zdá, jako by se jednalo o esej na téma literatura, čas a prostor, paměť, hranice mezi fikcí a realitou, zároveň o biografii či autobiografii vycházející z autorovy skutečné spisovatelské zkušenosti. Zprvu Marías vysvětluje svůj záměr s cílem pobavit zvídavého čtenáře, kterého poněkud alibisticky upozorňuje, že nepůjde o žádnou velkou věc a že vyprávěné prvky budou zcela nahodilé. Skutečně to vypadá, jako by zde chyběl opěrný bod, základní dějová linie, náznak syžetu, jako bychom četli „falešný román“, prostý jakéhokoli stmelujícího stavebního prvku. Je však postupně jasné, že si autor se čtenářem jen lehce pohrává, tvrdí-li, že kniha postrádá příběh nebo vypravěče. Zdaleka zde totiž nejde o nějaké experimentální a dnes již zcela všední příběhoborectví. O příběhové askezi pochybuje i sám autor (vypravěč?), který se nejmenuje jinak než Javier Marías: „Nemyslím, že by tohle byl příběh, i když se možná mýlím, nevím totiž, jak skončí.“

V hlavní roli autor

Od začátku do konce Marías krouží ve vzpomínkách kolem zřejmě skutečných událostí, na něž postupně nabaluje stále nové významy a souvislosti a které mu slouží k úvahám o čase. Celý kolotoč těchto vzpomínek a příběhů se točí kolem ohlasu na román Všechny duše (Todas las almas, 1989), jejž autor s velkým úspěchem skutečně publikoval a jenž údajně k velkému překvapení vyvolal kuriózní reakce.

Takový vyprávěcí prvek není ničím objevný, ve španělsky psané literatuře jsme se s ním před pár lety setkali například u Sabatova Abaddóna zhoubce (Abaddón el exterminador, 1974), v němž vypravěč jménem Sabato, alter ego skutečného autora, líčí okolnosti vydání svého předchozího románu. Na rozdíl od Sabata však Marías díky dokumentárnímu a esejistickému charakteru textu nevtahuje čtenáře bezprostředně do fiktivního světa záhadných okolností, nýbrž mu neustále vnucuje iluzi autentičnosti. Fikce se zde stává tématem a ono kupení příběhů, epizod, úvah, kritických poznámek, přetištěných skutečných novinových článků a jiných dokumentů nebo dokonce citací z předchozího románu má iluzi umocnit. Dialog mezi těmito rozličnými diskursy by mohl zprostředkovávat často se opakující verš ze Shakespearova Othella, který čtenáře provází až do konce knihy.

Být vyprávěn, stát se věčným

Vyprávěním o ohlasech na román Marías ilustruje, jakým způsobem dokáže fiktivní svět vstupovat do reality a naopak. Je jisté, že ten, kdo četl Všechny duše, nejlépe všechny Maríasovy texty, dokáže tuto knihu plně ocenit. Román Všechny duše vykresluje v poněkud groteskní podobě akademický svět v Oxfordu, kde pobýval autor stejně jako vypravěč románu dva roky v úloze hostujícího profesora na katedře španělského jazyka. Bývalí kolegové však knihu pochopili jako román v klíči, přestože se proti tomu Marías ohradil, a viděli se v postavách dokonce natolik, že se s nimi zcela ztotožnili. Fikce se tedy, rovněž groteskním způsobem, prolnula s realitou a zároveň zaručila některým skutečným osobám touženou nesmrtelnost.

Právě tyto okolnosti se staly podnětem k přemýšlení o hlubším smyslu existence a nahodilých životních epizod (osudů?). A Marías jde v úvaze dál: „Člověk může v životě ledacos změnit, napravit nebo nahradit, dokud se příběh neuzavře smrtí, která přijde a ohraničí, a hlavně vyprávěním o obojím, životě i smrti. Co se ale člověku přisoudí ve fikci, to se opravit nedá, nebo jen málo, list nelze obrátit, nelze ho přepsat (…). Právě vyprávění je to, co nejvíc zabíjí, nejvíc pohřbívá, co fixuje, kreslí a zmrazuje naši tvář, profil nebo týl; být vyprávěn může znamenat stát se věčným pro toho, kdo v to snad věří, v každém případě to znamená stát se mrtvým…“ Autor nakonec dochází sám k sobě, respektive k fiktivnímu vypravěči svého příběhu: „…já sám se pohřbívám, jak píšu tyto stránky, i kdyby je nikdo nečetl, bůhví co to dělám a proč.“

O náhodě, proměnlivosti a směšnosti

Kromě skutečných osob, s nimiž se v Oxfordu skutečně setkal, se Marías vrací k biografiím dávno zapomenutých a okrajových autorů, kteří nějakým způsobem vstoupili do jeho života. Byl to zejména John Gawsworth, spisovatel, který skončil jako alkoholik a bezdomovec. Kuriozitou je, že po něm Marías zdědil neobydlený karibský ostrov Redonda a stal se jeho zatím posledním symbolickým králem. Další významnou postavou knihy je spisovatel Wilfrid Ewart, který sice zázrakem přežil na frontě první světovou válku, ale později byl nešťastnou náhodou zastřelen v hlavním městě Mexiku během silvestrovských oslav.

Při pátrání po své historii i osudech těchto podivných hrdinů Marías žasne nad tím, jak je vše uplynulé tak náhodné, proměnlivé, dokonce směšné, včetně smrti, jako by lidský osud byl pouze tím, čemu uvěříme, co si dotvoříme a porozumíme tomu až v přítomnosti, „jako by minulost jenom cosi připravovala a my to postupně víc a víc chápali spolu s tím, jak se nám vzdaluje, a na konci to pochopili plně. A tak matka věří, že měla být matkou, a stará panna že měla žít bez muže, vrah že měl být vrahem a oběť obětí, a vládce věří, že jeho kroky od počátku směřovaly k tomu, aby ovládal vůli ostatních, a pátrá se v dětství génia, když už se ví, že je geniální.“ A snad právě proto Marías loví v čase a mistrovsky vypráví to, co se stalo, i to, co se mohlo stát, neboli to, co přebývá na rubu času, na jeho „černých zádech“.

Černá záda času jsou náročnou četbou, nicméně atmosféra, kterou Javier Marías obejme každou banální, téměř zapomenutou anekdotu, je skutečně strhující. Ještě přidám malou poznámku k detailu, jehož si každý čtenář této knihy určitě všimne. Je jím datum březen 1989, kterým Marías uzavírá své vyprávění, což je shodou okolností rok vydání románu Všechny duše. Originál románu Černá záda času vyšel roku 1998. Pokud se náhodou nejedná o redakční chybu, otevírá se čtenáři další interpretační prostor, který je i bez této mystifikující „drobnosti“ nesmírný.

Autor je hispanista, působí na FF UP v Olomouci.