Soumrak hotelu Chelsea

Zatímco pro umělce, intelektuály a jejich „družinu“ byl Chelsea Hotel současně azylem i laboratoří, výstava v holešovickém centru současného umění jako by jen těžila z mýtu této bohémy, hodnotnou reflexi ale nepřináší.

Hotelem se budova na newyorské Západní 23. ulici stala až v roce 1942, kdy byl vyplacen zbytek družstevních nájemníků. Byla postavena v roce 1883 jako jeden z projektů architekta Philipa G. Huberta a jeho společníka Jamese Pirssona, kteří svými družstevními obytnými domy usilovali o znovunastolení sociální rovnováhy a společenské tolerance. Dostupné bydlení pro sociálně a kulturně rozdílnou společnost mělo být klíčem ke komunitnímu životu, společenské zodpovědnosti a zlepšení kvality života. Celé patnácté patro tvořily ateliéry a třicet bytů z celkových osmdesáti bylo určeno k pronájmu, aby se tak zajistila živá cirkulace alespoň části obyvatel domu. Postupně byly velké luxusní apartmány předělány na menší byty, a dům se tak otevřel dalším nájemníkům. Od čtyřicátých let se hotel stal srdcem newyorské umělecké komunity a po roce 1965, pod vedením spolumajitele, manažera a benevolentního hoteliéra Stanleyho Barda, se jeho tep znásobil natolik, že se stal skutečnou centrálou mezinárodní alternativní kultury. Před třemi roky byl však Stanley Bard sesazen a hotelu hrozí definitivní turistická profanace. Výstava v DOXu by tak podle kurátora Jaroslava Anděla a jeho týmu měla být připomínkou fenoménu hotelu jako centra bohémy dvacátého století. Otázky, které řeší význam bohémy pro moderní společnost, ale zazní jen v textech Jaroslava Anděla, Jonase Mekase a amerických teoretiků Victora Bockrise a Sherill Tippinsové, obsažených ve výpravném katalogu.

Tři příchutě jinakosti

Je-li bohéma moderním mýtem o místě, kde každý zaujímá specifický životní postoj, pak odvolání Stanleyho Barda může být bráno jako symbolický konec epochy, kterou na výstavě reprezentují Harry Smith, Andy Warhol, Robert Mapplethorpe, Michel Auder a Jonas Mekas. Jako aktéři příběhu bohémy 20. století vystupují na výstavě i v katalogu první tři autoři. Auder, Mekas, ale také Julia Calfee, jejíž paralelní fotografická výstava s názvem Chelsea hotel zevnitř je umístěna na vnitřní terase galerie, hrají v příběhu roli pozorovatelů. Ale ani od nich se nedočkáme reflexe, jen rozvíjení mýtu. Smith, Warhol a Mapplethorpe byli podle Jaroslava Anděla z celé řady umělců spjatých s hotelem Chelsea vybráni proto, že každý zosobňuje toleranci k jiné jinakosti. Od Smithe, který stál zcela na okraji, přes Warhola, jenž umožnil konzumní společnosti spatřit se v jeho díle, až po Mapplethorpea, který sexuální jinakost a transgresi použil jako cestu k úspěchu a slávě, se bohéma z okraje postupně asimilovala v konzumní kultuře. Stala se produktem, který je dosažitelný z pohodlí tzv. buržoazní bohémy. Důležitá a zajímavá otázka, co bohéma znamená pro současnost a jaké její variace můžeme očekávat nebo nacházet v dnešní společnosti, jsou opět kladeny jen v katalogu.

Filmy, fotografie a videoinstalace jsou konvečně instalovány v hlavním sále DOXu. Vstupy do překližkami oddělených kójí jsou opatřeny informačními texty, které někdy uzavírá citace „pamětníka“ Jonase Mekase. Dozvídáme se zde základní charakteristiku tvorby jednotlivých umělců, ale přitom by z katalogu mohly být vybrány daleko podnětnější úryvky, vybízející k uvažování o významu newyorské bohémy.

Od nezávislé kultury k popu

Tím prvním, co po vstupu do výstavního sálu návštěvníka uvítá, je známá tvář Miloše Formana, který v hotelu Chelsea pobýval krátce po své emigraci. Je-li u malé televize volno, může si divák nasadit sluchátka a vyposlechnout si pár historek. Třeba tu o hasičích, kterak utopili starou paní v jejím pokoji, když se snažili uhasit domnělý požár, a přitom šlo jen o kouř ze spáleného hovězího. Formanovo vyprávění je sice někdy výstižné, ale forma jeho prezentace z něj dělá sousedské klábosení o velkém světě, které si autoři výstavy mohli klidně odpustit. Pak už výstava postupuje lineárně. Začíná Harrym Smithem, jenž překlenoval a propojoval různé obory, od antropologie, okultismu, malby a hudby až po film. V DOXu jsou z mála jeho dochovaných děl k vidění obrazy kombinující vždy několik technik a pozdější animované filmy. V obojím jsou znatelné vlivy indiánských kultur, s nimž se seznámil už jako dítě, když jeho matka učila v rezervaci kmene Lumi. Jeho geometrizující kompozice připomínají indiánské mýty i městské aglomerace. Smith svou tvorbou předznamenal rozvoj zájmu o posunuté vnímání – ať už působením rituálů přírodních náboženství nebo halucinogenů – a vliv těchto zkušeností na umění. Beatnickou generaci, kterou zde Smith zastupuje, střídá v ústřední části výstavy Andy Warhol se svým nejslavnějším filmem Chelsea Girls. Jeho další snímky Spánek, Blow Job či Empire, které natáčel od roku 1963, kdy si koupil svou první 16mm kameru, jsme mohli vidět v loňském roce na putovní výstavě Motion Pictures v pražském Rudolfinu. Film Chelsea Girls vznikl v roce 1966 jako portrét života v hotelu a tvoří jej dvanáct epizod promítaných paralelně po dvou. Warhol do něj obsadil všechny své tehdejší hvězdy (Brigid Berlinová, Nico, International Velvet, Mary Woronovová) a hudbu k němu vytvořili Velvet Underground. Warhol dokázal balancovat na hraně nezávislé kultury a popularity, z čehož dodnes těží mnohé umělecké instituce, které si jím čas od času zajišťují větší přísun návštěvníků. Allen Ginsberg v rozhovoru s Victorem Bockrisem z roku 1977, z něhož Bockris cituje ve svém textu pro katalog, charakterizuje význam Warholových Chelsea Girls jako soustavnou a odvážnou snahu o pochopení průměrnosti našich podivných životů. Kdo na sebe nechá působit Warholovy filmové obrazy natolik dlouho, že překlene nudu a dostane se za ni, pochopí i smutek a beznaděj, které z Chelsea Girls udělaly Warholův nejvýznamnější film. Soudobé kritiky jej buď adorovaly, ale většinou odsuzovaly jako plytké vyjádření sexuálních excesů doby. Jak vzpomíná Jonas Mekas, ty, kterých se dotýkal přímo, však děsil.

Z hotelových útrob

Téma sexuální transgrese a homosexuality plně využil až Warholův obdivovatel Robert Mapplethorpe. Do hotelu Chelsea se nastěhoval v roce 1969 se svou tehdejší partnerkou Patti Smithovou. V tomto období, které pro ně znamenalo hledání vlastní identity a u Mapplethorpea vyústilo v příklon k homosexualitě, se androgynní dvojice stala módní ikonou. Mapplethorpe prozrazuje ve svých fotografických sériích celebrit, umělců a homosexuálů značný vliv Andyho Warhola, který předvídal, že po pop-artu se hlavním tématem stane pornografie. A právě Mapplethorpe dovedl „drzé“ propojování pornografie a homosexuality nejdál.

Zadní část expozice je věnována videoinstalacím. Pyramidová socha z televizních „beden“ připomíná počátky amerického videa. V jedné z performancí skupiny Ant Farm, nazvané příznačně Media Burn (1975), projíždí bílý cadillac hořící televizní stěnou. Auderova stěna v DOXu neatakuje média, ale naše konvencializované představy o životě. Ve videích, která tu běží ve smyčkách, se nám ukazují útroby hotelu Chelsea: sexuální hrátky všeho druhu či lehce bezprizorní děti, které se občas dostanou k lahvi piva, jsou každodenností. Do bohatého doprovodného programu začlenil DOX také dvě setkání s Michelem Auderem, ale i tentokrát zůstalo u rozvíjení „mýtu“. Výstavu v dolním sále symbolicky uzavírá krátký film Jonase Mekase Odcházím z hotelu Chelsea, který Mekas natočil v roce 1966, ale pro pražskou výstavu jej znovu sestříhal.

Celou expozicí, včetně výstavy Julie Calfee, se dá rychle projít a získat letmý dojem, anebo trpělivě vysedět alespoň větší část délky všech videí a filmů a odejít plný navzájem si podobných obrazů. Návštěvníci si z výstavy odnesou odlesk zašlé slávy a rozporuplný pocit o výjimečnosti určité epochy jednoho hotelu a jeho rezidentů, kteří symbolizují jednu z bohém dvacátého století. Možná záměrně, možná náhodou můžeme však na pražské výstavě zažít i moment určitého průniku do tohoto zvláštního světa, kde se mísí opravdovost s povrchností. Vstoupíme-li mezi Mapplethorpeovy fotografie a zastavíme-li se před portrétem Andyho Warhola opírajícího se o stěnu s podivným výrazem ve tváři, bude se z protější strany expozice odrážet plakát s neonovým nápisem Chelsea Hotel. Obraz soumraku newyorské bohémy se prolne s Warholovým smutným pohledem a na chvilku se v něm spatří i návštěvník – tak trochu zaskočený i pobavený.

Autorka je doktorandka na katedře filmových studií FF UK.